Až procitnu, Hospodine, nasytím se pohledem na tebe. (srov. Ž 17,15)

V listopadu si připomínáme naše zemřelé. Chodíme na hřbitov, zapalujeme svíčky a myslíme na naše blízké, kteří již nejsou mezi námi.

Stojím u hrobu svých rodičů a děkuji jim za všechno, co pro mě udělali, za to, jací byli a jak mě měli rádi. Toto zastavení mě nutí zamyslet se nad smrtí. Přece není možné, abychom se už nikdy nesetkali. Přece není možné, abychom spolu byli jen těch pár let, které jsme spolu tady na zemi mohli prožít.

A tak svým rodičům děkuji také za to, že mně předali víru. Víru v Ježíše, který smrt i vzkříšení prožil na vlastní kůži. A že tudíž máme naději, že poslední slovo nemá smrt, ale život. Jak se to stane, nevymyslíme, můžeme si to pouze představovat. Jedno je ale jisté: Věříme, že Bůh je věrný a milosrdný a nebudeme-li mu v tom bránit, můžeme se těšit na jeho láskyplné přijetí.

Zapaluji svíčku a odcházím od hrobu s nadějí, že až se jednou se svými milými setkám, budeme se spolu těšit z toho, že jsme spolu napořád…