Ježíš řekl: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho." Lk 9,23- 24

Kaplan v naší farnosti s oblibou při mši svaté zdůrazňuje, že máme vpředu v kostele velký kříž, který má pro nás zásadní význam. Připomíná nám velkou Ježíšovu oběť, kterou máme navíc v kostele znázorněnou také křížovou cestou.

Existuje i tzv. modlitba křížové cesty. V ní si mj. připomínáme chvíli, kdy Ježíš po svém odsouzení přijal kříž a vydal se na popraviště. Zdá se mi, že i v našich životech je přijetí kříže velmi zásadním okamžikem. Je to chvíle, kdy si uvědomíme, že to břemeno, kterého se bojíme, které nám připadá příliš těžké nebo nás zahanbuje, je potřeba nést. V takové chvíli přestaneme tvrdit, že by ho měl nést někdo jiný, že nám nepatří, že to není naše věc, prostě ho vezmeme na svá záda a vyrazíme, následujeme Ježíše.

Během naší cesty ale několikrát zakusíme, že i když jsme se upřímně rozhodli kříž nést, neobejde se to bez překážek a pádů. V takových okamžicích bychom ho možná rádi vrátili anebo ještě lépe – hodili na někoho jiného.

Můžeme to udělat?

Už mnoho let mě doprovází jeden starý příběh: člověk nese po pláži kříž a Ježíš kráčí vedle něj. Zanechávají v písku dvoje stopy. Po nějaké chvíli jsou na pláži už jen jedny stopy. Na konci cesty se člověk obrátí k Ježíši, poukáže na to, že na pláži jsou jen jedny stopy a řekne: “Vidíš, tady, když mi bylo nejhůř, jsi mě úplně opustil.“ Ježíš ho ale opraví: „Podívej se na ty stopy pořádně – to jsi nešel ty, tady jsem tě nesl.“

Ježíš nás vyzývá, abychom nesli svůj kříž, ale po celou dobu kráčí vedle nás a někdy nás i nese, aniž bychom si toho všimli. Můžeme kdykoliv říci, že už jsme slabí a nemůžeme. Můžeme kříž přehodit na jeho ramena, on ho ponese a my půjdeme vedle něj.