AKTUALITY


Papež: Nedostatek fyzického kontaktu rozleptává naše srdce

přidáno: 7. 1. 2017 15:46, autor: Farnost Josefov   [ aktualizováno 7. 1. 2017 15:46 ]

Jsme lid, který má Matku, nejsme sirotci 

Homilie papeže na slavnost Matky Boží, baz. sv. Petra

Česká sekce RV

„Maria to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19). Takto Lukáš popisuje postoj, kterým Maria přijímá prožitky oněch dnů. Daleka toho, aby se snažila situaci pochopit a ovládnout, je Maria ženou, která umí uchovávat, tedy chránit a opatrovat ve svém srdci Boží vstup do života jejího lidu. Učila se naslouchat ve svém lůně tlukotu srdce svého Syna, který ji po celý život učil objevovat Boží tlukot v dějinách. Naučila se být matkou a během tohoto učednictví poskytovala Ježíšovi krásnou zkušenost vědomí, že je Syn. V Marii se Věčné Slovo nejenom stalo tělem, ale naučilo se rozpoznávat mateřskou něhu Boží. Od Marie se Boží Dítě naučilo naslouchat tužbám, úzkostem, radostem a nadějím lidu obdařeného zaslíbením. Spolu s Ní objevoval, že je Synem věřícího svatého Božího lidu.

V evangeliích vystupuje Maria jako žena mála slov, nepronáší dlouhé proslovy a neprosazuje sebe, nýbrž pozorným pohledem dovede opatrovat život i poslání svého Syna a tím i všechno, co On miluje. Dovedla pečovat o prvopočátky křesťanské obce a naučila se tak být matkou mnohých. Je nablízku v nejrůznějších situacích, aby rozsévala naději. Doprovází své syny, kteří v tichosti srdce nesou kříž. Mnoho pobožností, mnoho svatyň a kaplí v těch nejodlehlejších místech, mnoho obrázků roztroušených po domech nám připomíná tuto obrovskou pravdu! Maria nám dala mateřský cit, kterým nás zahrnuje uprostřed těžkostí; mateřský cit, který umožňuje, aby nic a nikdo v lůně církve neuhasil revoluční něhu, kterou přinesl její Syn. Kde je matka, je něha. A Maria nám svým mateřstvím ukazuje, že pokora a něha nejsou ctnosti slabých, nýbrž silných, učí nás, že není třeba zacházet s druhými špatně, abychom cítili svoji důležitost (srov. Evangelii gaudium, 288). A svatý věřící Boží lid ji rozpoznal a pozdravil jako svatou Matku Boží.

Oslavovat mateřství Marie, Matky Boží a naší matky, na počátku nového roku znamená pamatovat na jistotu, jež nás bude provázet v našich dnech. Jsme lid, který má Matku, nejsme sirotci.

Matky jsou nejsilnějším protilékem proti individualistickým a sobeckým tendencím a proti naší uzavřenosti a apatii. Společnost bez matek by byla nejenom chladná, ale postrádala by srdce a „chuť rodiny“. Společnost bez matek by byla nelítostná a nechávala by prostor pouze kalkulaci a spekulaci. Matky totiž dovedou i v těch nejhorších momentech dosvědčovat něhu, bezpodmínečnou odevzdanost a sílu naděje. Hodně jsem se naučil od oněch matek, jejichž synové jsou ve vězení, leží v nemocnici nebo upadli do otroctví drog, a které se v zimě i vedru, v dešti i vyprahlosti nevzdávají a bez ustání zápasí, aby ze sebe vydali to nejlepší. Anebo od oněch matek, které v uprchlických táborech nebo uprostřed války dovedou bez váhání objímat a podporovat svoje trpící děti. Matek, které doslova dávají život, aby žádné z jejich dětí nebylo ztraceno. Kde je matka, je jednota, je příslušnost, synovská příslušnost.

Začínat rok připomínkou Boží dobroty v Mariině mateřské tváři, v mateřské tváři církve, ve tvářích našich matek nás chrání před korozivní chorobou „duchovního osiření“, onoho osiření, které prožívá duše, když cítí, že je bez matky a postrádá Boží něhu. Osiření, které prožíváme, když v nás zanikne pocit příslušnosti k rodině, lidu, zemi a k našemu Bohu. Osiření, které tkví v narcistním srdci, jež umí vidět pouze sebe a své zájmy, a které narůstá, zapomínáme-li, že život je dar, jež jsme přijali od druhých, a že jsme v tomto společném domě zváni jej sdílet.

Toto sebevztažné osiření vedlo Kaina k tomu, aby řekl: „Copak jsem já strážcem svého bratra?“ (Gen 4,9). To je jako říci, že nepatří ke mně a že jej neznám. Takovýto postoj duchovního osiření je rakovinou, která duši tiše vyprazdňuje a degraduje. Takto se postupně degradujeme, poněvadž nikdo nepatří k nám a my nepatříme nikomu. Degraduji zemi, protože ke mně nepatří, degraduji ostatní, protože ke mně nepatří, degraduji Boha, protože k Němu nepatřím... A nakonec degradujeme sami sebe, protože zapomínáme, kdo jsme, a jaké božské „jméno“ nosíme. Oslabování svazků, jež nás spojují, je typické pro naši zlomkovitou a rozdělenou společnost, vede k rostoucímu pocitu duchovního osiření a tím k obrovské prázdnotě a samotě. Nedostatek fyzického (nikoli virtuálního) kontaktu rozleptává naše srdce (srov. Laudato si´, 49) a odnímá mu schopnost něhy a úžasu, zbožnosti a soucitu. Duchovní osiření znemožňuje mít na paměti, co znamená být syny, být vnuky, být rodiči, být prarodiči, být přáteli, být věřícími. Působí, že zapomínáme na hodnotu hry, zpěvu, smíchu, odpočinku a nezištnosti.

Slavení slavnosti svaté Matky Boží nám na tváři vyloudí znovu úsměv z pocitu, že jsme lid, patříme si a víme, že jedině ve společenství, v rodině mohou lidé nalézt „klima“ a „vřelost“, jež jim umožňuje růst lidsky a nikoli jako pouhé předměty podněcované „konzumovat a být konzumovány“. Slavení slavnosti Matky Boží nám připomíná, že nejsme zbožím ani koncovými příjemci informací. Jsme syny, jsme rodinou, jsme Božím lidem.

Slavnost svaté Matky Boží nás vede k vytváření a pěstování společných prostorů, které nám dodávají pocit spolupatřičnosti a zakořenění, abychom se ve svých městech a komunitách, které nás spojují a podporují, cítili jako doma (srov. Laudato si´, 151).

Ježíš Kristus, když podával největší dar svého života na kříži, nechtěl si nic ponechat pro sebe, odevzdal nám svůj život a zároveň také svoji Matku. Řekl Marii: hle, tvůj syn, hle tvoji synové. A my ji chceme přijmout do svých domovů, do svých rodin, do svých komunit, do svých zemí. Chceme se setkat s jejím mateřským pohledem. Oním pohledem, který nás vysvobozuje z osiření a připomíná nám, že jsme bratři: já patřím tobě, ty patříš mně a jsme z téhož těla. Oním pohledem, který nás učí, že se musíme učit pečovat o život stejně a s toutéž něhou, s jakou jej opatrovala ona: rozsévat naději, spolupatřičnost a bratrství.

Slavnost svaté Matky Boží nám připomíná, že máme Matku; nejsme sirotci, máme matku. Vyznejme společně tuto pravdu! Zvolejme třikrát ve stoje jako to učinili věřící v Efesu: Svatá Matka Boží! Svatá Matka Boží! Svatá Matka Boží!

Přeložil Milan Glaser

Papež napsal biskupům: Nedělat z Vánoc hezkou pohádku

přidáno: 7. 1. 2017 15:45, autor: Farnost Josefov   [ aktualizováno 7. 1. 2017 15:45 ]

Vatikán. Dnes byl zveřejněn list Svatého otce biskupům katolické církve, datovaný 28. prosince, tedy na svátek Svatých neviňátek. Papež František se v něm obrací na každého biskupa osobně a píše:

„Drahý bratře,
Dnes, na den Svatých neviňátek, kdy v našich srdcích ještě znějí andělova slova určená pastýřům: »Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel« (Lk 2,10-11), cítím potřebu ti napsat. Prospěje nám vyslechnout si toto poselství ještě jednou, vyslechnout si znovu, že Bůh je uprostřed svého lidu. Tato jistota, kterou každoročně obnovujeme, je zdrojem naší radosti a naší naděje.
V těchto dnech můžeme zakoušet, jak nás liturgie bere za ruku a přivádí k jádru Vánoc, uvádí nás postupně do tohoto Tajemství a k prameni křesťanské radosti.
Jako pastýři jsme povoláni napomáhat růstu této radosti uprostřed našeho lidu. Chce se po nás, abychom této radosti věnovali péči. Chci tě znovu vybídnout, aby sis tuto radost nedal ukrást, poněvadž nezřídka – a nikoli bezdůvodně - zakoušíme zklamání z reality, z církve nebo i ze sebe samých a jsme pokoušeni oblíbit si násládlý a beznadějný smutek, který si podmaňuje srdce (srov. Evangelii gaudium, 83).

Narození Páně doprovází proti naší vůli také pláč. Evangelisté si nedovolili maskovat realitu, aby ji učinili více věrohodnou a žádoucí. Nepustili se do realizace prohlášení, které by bylo „hezké“, leč nerealistické. Vánoce pro ně nebyly imaginárním útočištěm před výzvami a nespravedlnostmi jejich doby. Naopak, zvěstují nám, že Narození Páně bylo obestřeno také bolestnou tragédií. Evangelista Matouš ji podává se značnou syrovostí citováním proroka Jeremiáše: „V Rámě je slyšet hlas, pláč a velké bědování: Ráchel oplakává svoje děti“ (Mt 2,18). Je to bolestné sténání matek, které oplakávají smrt svých nevinných dětí tváří v tvář tyranii a Herodově bezuzdné žízni po moci.

Toto sténání, které můžeme slyšet také dnes, se dotýká naší duše a nemůžeme a nechceme je ignorovat, ani umlčovat. Dnes – a píši to s hlubokou bolestí – je v našem lidu, bohužel, slyšet nářek a pláč mnoha matek, mnoha rodin nad smrtí jejich dětí, jejich nevinných dětí.
Rozjímat nad jesličkami znamená rozjímat také nad tímto pláčem a učit se naslouchat také tomu, co se děje kolem, a mít srdce vnímavé a otevřené pro bolest bližního, zejména jedná-li se o děti, a také umět rozpoznávat, že psaní této smutné kapitoly dějin pokračuje dodnes. Rozjímat nad jesličkami izolovaně od okolního života, by znamenalo dělat z Vánoc hezkou pohádku, což by v nás probouzelo hezké pocity, ale připravovalo by nás o tvůrčí sílu Dobré zvěsti, kterou nám přináší Vtělené Slovo. A toto pokušení existuje.

Copak je možné prožívat křesťanskou radost a otáčet se zády k této realitě? Copak lze realizovat křesťanskou radost tím odhlížením od sténání bratra, dětí?
Svatý Josef je první, kdo byl povolán opatrovat radost Spásy. Tváří v tvář krutým zločinům, které byly páchány, svatý Josef – příkladně poslušný a věrný muž – byl schopen poslechnout Boží hlas a poslání, které mu Otec svěřil. A poněvadž uměl naslouchat Božímu hlasu a nechal se vést Jeho vůlí, stal se vnímavějším k tomu, co jej obklopovalo a dovedl si tyto události vykládat realisticky.

Dnes se po nás, pastýřích, žádá totéž – totiž abychom naslouchali Otcovu hlasu a nebyli vůči němu hluší, a tak více vnímali realitu, která nás obklopuje. Právě dnes jsme po vzoru svatého Josefa zváni, abychom se nedali oloupit o radost. Jsme zváni tuto radost chránit před novými Herody našich dní. A stejně jako sv. Josef máme zapotřebí odvahy, abychom okolní realitu přijali, vstali a vzali ji do svých rukou (Mt2,20). Potřebujeme odvahu, abychom ji ubránili před novými Herody naší doby, kteří hltají nevinnost našich dětí. Nevinnost, která se tříští pod tíhou nelegální a otrocké práce, pod břemenem prostituce a vykořisťování. Nevinnost ničenou válkami a nucenou migrací spojenou se ztrátami, které tyto okolnosti obnášejí. Tisíce našich dětí padly do rukou banditů, mafií a obchodníků se smrtí, jejichž jediným cílem je pohltit je a zneužít jejich potřeby.

Jen abych uvedl nějaký příklad – 75 milionů dětí muselo v dnešní době přerušit školní docházku kvůli náhlým krizovým situacím i vleklým krizím. V roce 2015 tvořily děti 68% ze všech lidí, kteří se stali předmětem sexuálního obchodu. Na druhé straně třetina dětí, které musí žít mimo svou rodnou zemi, byla nuceně vysídlena. Žijeme ve světě, kde téměř polovina z dětí umírajících ve věku mladším pěti let, umírá kvůli podvýživě. Odhaduje se, že v minulém roce (2016) 150 milionů nezletilých dětí vykonávalo práci, z toho mnohé v otrockých podmínkách. Pokud se situace nezmění, bude v roce 2030 podle poslední zprávy UNICEF celkem 167 milionů dětí žít v krajní chudobě, v letech 2016-2030 zemře 69 milionů dětí pod pět let a 60 milionům dětí nebude umožněna základní školní docházka.

Naslouchejme pláči a bědování těchto dětí, naslouchejme rovněž pláči a bědování naší matky církve, která nepláče jenom nad bolestí, která byla způsobena jejím nejmenším dětem, nýbrž také protože zná hřích některých svých členů – zná utrpení, příběhy a bolest nezletilých, kteří byli pohlavně zneužiti kněžími. Je to hřích, za který se hanbíme. Lidé, kteří byli zodpovědni za péči o tyto děti, naopak zničili jejich důstojnost. Hluboce toho litujeme a prosíme o odpuštění. Připojujeme se k bolesti obětí a pláčeme nad svým hříchem. Zhřešili jsme tím, co se stalo, ale také zanedbáním pomoci, utajováním a popíráním, zneužitím moci. Také církev hořce pláče nad hříchem svých synů a žádá o prominutí. Dnes, když si připomínáme svaté betlémské děti, si přeji, abychom se s novým úsilím zasadili o to, aby mezi námi nedocházelo k takovým zvěrstvům. Najděme odvahu potřebnou k tomu, abychom všemi nezbytnými prostředky podporovali a plně hájili život našich dětí, aby se obdobné zločiny již neopakovaly. Zjevně a poctivě přijměme za svou “nulovou toleranci” v této oblasti.

Křesťanská radost se nebuduje na okraji životní skutečnosti, jako by ji opomíjela a nedbala na její existenci. Křesťanská radost povstává z povolání – téhož povolání, které obdržel sv. Josef – “vzít” a chránit život, zejména život dnešních svatých nevinných dětí. Vánoce jsou časem, který nás zve k tomu, abychom uchovávali život, pomáhali mu ve zrodu a růstu a procházeli obnovou, která z nás činí statečné pastýře. Tato odvaha vede k průbojnosti, která nás uschopňuje, abychom si uvědomili životní realitu mnoha našich dětí a pracovali na zaručení nepostradatelných podmínek k tomu, aby jejich důstojnost Božích dětí byla nejenom respektována, nýbrž především hájena.

Nedopusťme, aby děti byly okrádány o radost. Nedejme se obrat o radost, uchovávejme ji a pomáhejme jí v růstu. Čiňme to s otcovskou věrností sv. Josefa a držme se přitom za ruku Marie, Matky něhy, aby se nám nezatvrdilo srdce.
S bratrskou láskou, František.” 

Ozvěna Vánoc

přidáno: 7. 1. 2017 15:43, autor: Farnost Josefov   [ aktualizováno 7. 1. 2017 15:43 ]

Povánoční zamyšlení otce Jana Rybáře

Jan Rybář

Vánoce máme už jen ve vzpomínkách. My se na ně ale můžeme podívat „shora“, z výše dvou tisíc let. Víme, jak to s Ježíšem dopadlo, víme, jak to s Ježíšem dopadá dnes. Je tam hodně shodného. Tehdy ho většina lidí zavrhla; chtěli IHNED vytoužené království. A co dnes? Nic nového, opět lidé chtějí ráj na zemi IHNED. Mezi námi křesťany pak jsou zase lidé, kteří pochybují. Ať je jim útěchou Jan Křtitel. Před smrtí se nechává ptát u Ježíše, zda on je očekávaný Král, nebo mají očekávat někoho jiného? U Křtitele otázka takřka neodpustitelná! Jenže Ježíš na to odpovídá: Veliký muž je ten Jan! Nemějte proto strach, vy pochybovači!

Jan trpí; sedí ukován v řetězech o hladu a žízni ve vlastních výkalech… On, kterého poslouchaly zástupy. Ani jako učedníka si ho Ježíš nevyvolil! Teď ho čeká poprava. Proč mocný Ježíš nezakročí, proč nepomůže? Kolik je i mezi námi trpících tělesně i duševně?! Kolik lidí proto ztratí víru? Z Vánoc pak zůstávají ještě Josef a Maria. On říká PROČ, ona JAK...? Oba ale vytuší, že koná sám Bůh, že oni nemusí všechno pochopit, že je to všechno náročné, leč úžasné, nic IHNED. Kéž to vytušíme i my!

Trident pod párou

přidáno: 7. 1. 2017 15:41, autor: Farnost Josefov   [ aktualizováno 7. 1. 2017 15:42 ]

Staromilci v církvi usilují o návrat staletí zpátky

Jan Rybář

Kolik je dnes u nás krásných nádraží! Smiřice, Červený Kostelec, Nové Město nad Metují – radost pohledět! Ovšem nádraží v Hodkovicích nad Mohelkou je trvalou památkou páry na železnici. Jeho černé kameny připomínají dusivý kouř, požáry lesů a uhlíky v oku cestujícího.

Tu dobu též připomínají „pomníčky“ starých lokomotiv na mnoha nádražích světa. Někdy vzácné exempláře: Cornwall, Trident, Montana. Téměř 90 % energie vrhaly do větru. Dnes už tratím vládnou docela jiné mašiny, vagony a pohodlí. Čas od času však jezdívá parní vlak se starožitným vybavením i obsluhou českou krajinou, zahalen oblaky kouře. To pro radost staromilců a dětí. Leč i oni chápu, že se to nedá vrátit zpět o staletí.

Jen staromilci v církvi stále usilují o návrat staletí zpátky. K Tridentu, latinské mši zády k lidu, k přísným předpisům pro každé gesto i krok. Lidé za to nemohou, někdy utíkají před kněžími-improvizátory na „pevnou půdu pod nohama“. Možná za to trochu mohou i teologové a jejich zastydlá věrouka. Jejich strach, lenost a neochota jít na hlubinu. „Vynášet věci nové“ a neomezovat se pohodlně pouze na ty staré.

Plnou parou! Ale kam? Každé přirovnání pokulhává. Vymyslíte příhodnější?

P. Petr Vacík SJ, 6.12. úterý 2. adventního týdne "O ztracené ovci"

přidáno: 7. 1. 2017 15:40, autor: Farnost Josefov

audio odkaz : http://www.farnostsalvator.cz/kazani/241/2016-12-06

Výsledek obrázku pro petr vacík sjP. Petr Vacík SJ, 6.12.2016 - úterý 2. adventního týdne

1. čtení: Iz 40,1 | Evangelium: Mt 18,12  - Evangelium o ztracené ovci.

Od 3 minuty promluvy z přepisu bratra Jaroslava:

Papež je přirovnáván k pastýři, který jde za ztracenou ovcí. Ztracená ovce symbolizuje minoritu, jedno procento, někoho kdo se nevejde do tabulek. Je ponecháván chcípnout hladem a zimou, protože odešel od tohoto stáda. Protože když zazněl povel jdeme na tenhle ten kopec, tak tahle ta ovce to neslyšela nebo ten pes jí nestihl zahnat nebo tam žrala něco zajímavého, foukal vítr, .... zůstala tam.

Jádrem tohoto evangelia a zdrojem konfliktů kolem současného papeže Františka je že nepodceňuje důležitost menšin.

Ve Vatikánu se dějí velké administrativní změny, toto se nás dotkne až následně. Tam jsou tyto změny vnímány palčivě. Nechoď s námi do tohoto stáda, jsem nepatříš. Jsou tyto hodnostáři postupně zbavovány vlivu. Na tyto kardinály došlo velmi záhy, nyní nemají diecézi, ani limuzínu, .... přišli o ty nejdůležitější posty ve vatikánské kurii, o vliv který velmi aktivně vykonávali.

Tato negativní reakce na to má jednu zvláštní charakteristiku : Říká jen ne. My nesouhlasíme s těmito změnami, s tímto postojem, chceme aby to bylo jako před tím. Jedním z těchto rysů je tohle není správný papež nebo to je antipapež, ta volba je úplně neplatná. Řekněme to jednoduše autorita která sloužila konzervativním kruhům, o které je možné se opřít, na ní odvolat, tak najednou ty samé kruhy najednou jí neuznávají. Najednou je potřeba papeže pokárat a opravit a nebrat vážně co říká. Dokud říkal co se nám líbilo, tak to byla autorita, komu se to nelíbilo. Tak má být těmi psy vyhnaný od té skupiny, že neuznává autoritu církve, která je neomylná. Autorita církve si najednou začne všímat těchto skupin. Tak ovce řeknou : tento pastýř je nějaký divný, vůbec si ho nevšímejte to je omyl. Dokonce se začíná ve Španělsku mluvit o schizmatických tendencích., odloučení od papeže  a podobně. ....... Pastýř dostává výpověď a stádo se štěpí.

Posledních 4 týdnech se diskutuje dopis čtyř kardinálů : Napsali dopis papeži, aby objasnil některé body z jeho apoštolské exhortace Amoris laetitia, kde si papež všímá minorit a v podstatě říká : Nám jde o to, že je tady stádo ovcí a některé ovce jsou zaběhlé. Některé ovce zaběhlé, za větev zahákla volají po pastýři.  Pastýř je nemůže ignorovat, nebo do nich kopat a říkat měli jste se tam zaháknout, vaše chyby měli jste se držet s hlavním proudem.  Rozvedený katolík, který uzavřel církevní sňatek a civilně se rozvede, nezařídí si anulaci církevní sňatku z různých důvodů pař. to pomine nebo to také nejde a uzavře další manželství na matrice, ale podle tabulek toho stáda : ten člověk je vázán tím prvním manželstvím, to to manželství opustil a žije v nemanželským svazku a proto je to veřejný skandál a hřích a proto nesmí chodit k přijímání a ke zpovědi. Něco tak perverzního co logika církevního práva, tak neevangelně vyplodila za ta staletí

Časy kdy se nediskutuje jsou pryč.

V této apoštolské exhortace Amoris laetitia papež otevřel dveře tomu, že lidi v této situaci aby mohli chodit ke zpovědi a přijímání, aby nebyla uzavírána pomoc, kterou toto stádo disponuje. V září 2016 argentinští biskupové na základě této exhortace vypracovali příručku, jak těmto lidem pomoc. Tedy najedou pastorální přístup existuje, vyplaval z tohoto podzemí. Načež napsali papeži Františkovi zda dobře pochopili co chce říci apoštolskou exhortací.  A on jím odpověděl : Samozřejmě pochopili jste to správně, je to tahle, že to jde. V konkrétních odůvodněných případech a jakákoli jiná interpretace by byla špatná. Tento dopis někdo moudře nechal uniknout. Vatikánské rádio pravost tohoto dopisu potvrdilo. Začal nový problém, že  exhortace není mrtví dokument, ale otevírá zámky na těch plotech.

Poté čtyři kardinálové napsali velmi jedovatý dopis, je to psaný vatikanštinou a teologštinou a je to veliká drzost. Vystřižený dle evangelia - Jak se díváš Mistře Mistře na tohle. To znamená že Mojžíš se mýlil, že tóra je špatně. Zaslali  4 nebo 5 otázek na které je možno odpovědět ano nebo ne. Je to způsob, aby to nevypadalo jako arogantní útok. Používají podlézavý teologický jazyk .....

Papež František jim vzkázal, že jim na to neodpoví, že všechny odpovědi, které již zazněli a pisatelé je slyšeli na těch synodách, které předcházeli. Dostatečně vše se diskutovalo. A jejich reakce byla taková : dopis zveřejnili ( to znamená že papeže začali vydírat ). Jeden z kardinálu, který chodí s hedvábnou vlečkou a ve zlatých rukavicích - kardinál Burke ( myslím že jsem slyšel dobře ) jeden z nejfundamentálnějších hlasů v církvi řekl : Budeme muset dělat korekci vážného omylu, tedy nařčení papeže z hereze. Jiný účastník synodu - předseda řecké biskupské konference jim napsal také otevřený dopis - odložte kardinálské klobouky. To co jste udělali je těžký hřích skandálu, .... Já jsem tam byl, vím co jste říkali na chodbách a jste lháři.

Poučme se z toho : Papež udeřil hřebíčku na hlavičku. To, že přicházejí negativní reakce to se dá očekávat, tomu se nedá vyhnout a také se tím nesmíme rozjitřit na tolik, abychom podnikli neuvážené kroky. Vždycky zde byli fundamentalistické tendence, mohou být zde tito lidé. Tyto tence nemají právo házet kameny na pastýře.  Kritika je dobrá věc, ale když kritika vede k dialogu. Přečte te si evangelia, jak farizeové kladou otázky a jakým způsobem klade otázky např. Nikodém ( jde mu o to co opravdu hledá )

Ještě se dožijeme větších věcí, než že církev se bude více lidská. Na cestě životem uslyšíme mnoho kamenů, které spadnou na nás, na naše sousedy, na papeže, nenechte se zastrašit, zaplašit nebo zastavit. Zůstaňte lidskými !!!

 

 

 

 

Nespravedlností se máme zneklidňovat mnohem více než koncem světa

přidáno: 7. 1. 2017 15:29, autor: Farnost Josefov   [ aktualizováno 7. 1. 2017 15:29 ]


Homilie papeže při mši sv., baz. sv. Petra

Česká sekce RV

„Vám [...] vzejde slunce spravedlnosti“ (Mal 3,20). Slova proroka Malachiáše, která jsme slyšeli v prvním čtením, osvěcují tuto bohoslužbu Svatého roku. Nacházejí se na poslední stránce tohoto starozákonního proroka a jsou určena těm, kdo důvěřují v Pána, skládají v Něho svou naději, spatřují v něm svrchované životní dobro a odmítají žít jenom pro sebe a svoje vlastní zájmy. Těm, kteří jsou chudí sami o sobě, ale bohatí Bohem, vzejde slunce spravedlnosti. Oni jsou chudí v duchu, kterým Ježíš slibuje nebeské království (srov. Mt 5,3) a které Bůh ústy proroky Malachiáše nazývá „svým majetkem“ (Mal 3,17). Prorok je klade do protikladu k pyšným, k těm, co ve svojí soběstačnosti a v bohatství tohoto světa spatřují životní jistotu. Nad touto závěrečnou stránkou Starého zákona vyvstávají otázky, které se dotýkají nejzazšího smyslu života: kde hledám svou jistotu? V Pánu nebo v jiných jistotách, které se nelíbí Bohu? Kam směřuje můj život, k čemu je zaměřeno moje srdce? K Pánu života nebo k pomíjivým věcem, které nenasytí?

Podobné otázky se objevují v dnešním evangeliu. Ježíš se nachází v Jeruzalémě kvůli poslední a nejdůležitější etapě svého pozemského života: své smrti a svému zmrtvýchvstání. Nachází se nedaleko chrámu „ozdobeného krásnými kameny a pamětními dary“ (Lk 21,5). A právě, když lidé mluví o těchto zevnějších krásách chrámu, prohlásí Ježíš: „Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno“ (Lk 21,6). Dodá, že nebudou chybět konflikty, hladomor, zemětřesení a hrozné úkazy na zemi i na nebi. Ježíš nechce strašit, ale říci nám, že vše, co vidíme, neúprosně pomíjí. I ta nejmocnější království, nejposvátnější budovy a nejstabilnější skutečnosti světa nepotrvají navždy; dříve či později padnou.

Hned po těchto tvrzeních kladou lidé Mistrovi dvě otázky: „Kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?“ (Lk 21,7). Stále jsme nutkáni zvědavostí, touhou vědět, kdy nastanou ona znamení. Ježíšovi se však tato zvědavost nelíbí. Vybízí nás naopak, abychom se nenechali oklamat apokalyptickými kazateli. Kdo následuje Ježíše, nedává sluch prorokům zkázy, marnostem horoskopů, předpovědím, které plodí strach a odvádějí od toho, na čem záleží. Uprostřed mnoha hlasů, které jsou slyšet, vybízí Pán k rozlišování toho, co přichází od Něho, a toho, co přichází od ducha klamu. Je důležité rozlišovat rozvážné pozvání, které nám Bůh denně adresuje, od senzací těch, kdo používají jméno Boží, aby děsili a živili rozdělení a strach.

Ježíš pevně vybízí nebát se otřesů žádné doby, ani těch nejtěžších zkoušek a nespravedlností, kterým jsou vystaveni Jeho učedníci. Žádá vytrvalost v dobrém a plnou důvěru v Boha, který neklame: „Ani vlas z hlavy se vám neztratí“ (Lk 21,18). Bůh nezapomíná na svoje věřící, drahocenný majetek, kterým jsme. Táže se nás však na smysl naší existence. Obrazně řečeno jsou tato čtení jakýmsi „sítem“ plynutí našeho života, připomínají nám, že téměř všechno na tomto světě pomíjí jako tekoucí voda. Existují však cenné skutečnosti, které zůstanou jako drahocenný kámen v sítu. Co zůstává? Co má v životě cenu? Jaké bohatství nepomíjí? Dvě určitě: Pán a bližní. Toto jsou dvě největší dobra určená k lásce. Všechno ostatní – nebe, země, ty nejkrásnější věci, včetně této baziliky – pomíjejí. Nesmíme však z života vylučovat Boha a bližní.

A přece právě dnes, když se mluví o vylučování, přijdou hned na mysl konkrétní lidé; nikoli zbytečné věci, ale cenní lidé. Člověk postavený Bohem na vrchol stvoření je často skartován, protože se dává přednost věcem, které pomíjejí. A toto je nepřijatelné, protože člověk je v Božích očích tím nejcennějším bohatstvím. A je na pováženou zvykat si na tuto skartaci. Je třeba se znepokojovat, když je svědomí umrtvováno a nevšímá si už bratra, který strádá opodál, či vážných problémů světa, které se stávají jen obehranými refrény televizního zpravodajství.

Dnešek, drazí bratři a sestry, je vaším dnem Svatého roku. Svojí přítomností nám pomáháte naladit se na vlnovou délku Boha a vidět, co vidí On. Bůh neulpívá na zdání (srov. 1 Sam 16,7), nýbrž „spočívá očima na chudém a pokorném“ (Iz 66,2), na mnoha chudých Lazarech dneška. Jak nám škodí nevšímat si vyloučeného a skartovaného Lazara (srov. Lk 16,19-21)! Znamená to odvracet tvář od Boha. Je to příznak duchovní sklerózy, soustředí-li se zájem na věci, které se mají vyrábět, místo na lidi, které máme mít rádi. Tak dochází k tragickému protikladu naší doby: čím větší je pokrok a možnosti, jež jsou dobrem, tím více je těch, kteří k němu nemají přístup. Je to obrovská nespravedlnost, která nám má dělat starosti mnohem více než to, kdy a jak nastane konec světa. Nelze totiž přebývat klidně doma, zatímco Lazar leží přede dveřmi; v domě toho, kdo se má dobře, není pokoj, když chybí spravedlnost v domě všech.

Dnes se v katedrálách a svatyních celého světa zavírají Brány milosrdenství. Prosme o milost, abychom nezavírali oči před Bohem, který na nás hledí, a před bližním, který se nás táže. Otevřme oči směrem k Bohu, očisťme zrak srdce od klamných a děsivých představ, od bůžka moci a trestů, projekce pýchy a lidských obav. Hleďme s důvěrou k milosrdnému Bohu, s jistotou, že „láska nikdy nekončí“ (1 Kor 13,8). Obnovme naději pravého života, ke kterému jsme povoláni a který nepomíjí a očekává nás ve společenství s Pánem a s druhými v radosti, která potrvá navěky a bude bez konce.

A otevřme oči směrem k bližnímu, zejména zapomenutému a vyloučenému bratrovi. K němu je obrácena lupa církve. Pán ať nás osvobodí od toho, abychom ji obraceli na sebe. Ať nás odvrátí od pozlátek, které rozptylují, od zájmů a privilegií, od přilnutí k moci a ke slávě, od svodů ducha tohoto světa. Naše Matka církev hledí „zejména na tu část lidstva, které trpí a pláče, protože ví, že tito lidé jí patří evangelním právem“ (Pavel VI., Promluva na začátku II. zasedání Druhého vatikánského koncilu, 29. září 1963). Evangelním právem a také povinností, protože je naším úkolem pečovat o pravé bohatství, kterým jsou chudí. Ve světle těchto úvah bych rád, kdyby dnešek byl „dnem chudých”. Dobře nám to připomíná starodávná legenda o svatém římském mučedníkovi Vavřincovi. Než podstoupil z lásky k Pánu kruté mučení, měl v křesťanské obci za úkol obdarovávat chudé, které považoval za pravý poklad církve. Kéž nám Pán dopřeje hledět beze strachu na to, na čem záleží, a zaměřovat srdce k Němu a k našemu pravému pokladu.

Přeložil Milan Glaser 

Spor o liturgii?

přidáno: 7. 1. 2017 15:25, autor: Farnost Josefov

Komentář arcibiskupa Graubnera: Spor o liturgii?

Komentář arcibiskupa Graubnera: Spor o liturgii?
Autor: Filip Breindl  Radio Proglas

Na debatu v církvi o liturgii reaguje ve své zářijové glose olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Komentář týdne vysíláme v sobotu 24. září v 7.30 a 18.20, opakujeme v neděli v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.

Spor o liturgii?


Některé časopisy ochotně informovaly o přednášce kardinála Roberta Saraha, v níž vyzývá biskupy a kněze, aby se při mši svaté obrátili k východu, ke Kristu, aby častěji sloužili latinsky, a věřící, aby přijímali eucharistii vkleče. Má se prý začít od letošního Adventu. Nemám problém celebrovat zády k lidu po většinu všedních dní, protože v biskupské kapli není místo na oltář tváří k lidu. Některé části mše svaté říkám vždycky latinsky, protože jsem se je ani česky neučil. Nemám problém podávat svaté přijímání jak těm, co stojí, tak těm, co klečí. Mám však problém něco měnit v liturgii podle novinářských informací. Pan kardinál Sarah je prefektem Kongregace pro liturgii. On jediný je kompetentní vydat se schválením Svatého otce závazné rozhodnutí pro celou církev. Když ho vydá, poslechnu a budu to vyžadovat i od kněží. Dělat ale změny v liturgii jen na základě novinových zpráv či rozhovorů byť s prefektem Kongregace pro liturgii, považuji za nepřípustné a ohrožující liturgickou kázeň, kterou církev pečlivě střežila od apoštolských dob.

Některé časopisy ochotně informovaly o přednášce kardinála Roberta Saraha, v níž vyzývá biskupy a kněze, aby se při mši svaté obrátili k východu, ke Kristu, aby častěji sloužili latinsky, a věřící, aby přijímali eucharistii vkleče. Má se prý začít od letošního Adventu. Nemám problém celebrovat zády k lidu po většinu všedních dní, protože v biskupské kapli není místo na oltář tváří k lidu. Některé části mše svaté říkám vždycky latinsky, protože jsem se je ani česky neučil. Nemám problém podávat svaté přijímání jak těm, co stojí, tak těm, co klečí. Mám však problém něco měnit v liturgii podle novinářských informací. Pan kardinál Sarah je prefektem Kongregace pro liturgii. On jediný je kompetentní vydat se schválením Svatého otce závazné rozhodnutí pro celou církev. Když ho vydá, poslechnu a budu to vyžadovat i od kněží. Dělat ale změny v liturgii jen na základě novinových zpráv či rozhovorů byť s prefektem Kongregace pro liturgii, považuji za nepřípustné a ohrožující liturgickou kázeň, kterou církev pečlivě střežila od apoštolských dob.


Rozumím těm, kteří jsou pohoršeni liturgickými výstřelky některých kněží, i když v naší zemi se téměř nevyskytují. Snahu některých věřících navrátit se k tridentské mši však považuji za nedomyšlenou. Pokud bychom chtěli mít opravdový užitek z jejího slavení, museli bychom přijmout i další tehdejší pravidla. Nejde totiž jen o latinu a kněze zády k lidu, či přijímání eucharistie vkleče u mřížky. Připomeňme jen, že před svatým přijímáním byl přísný půst od půlnoci a před každým přijímáním se doporučovala zpověď. Proto většina lidí chodila k přijímání jen jednou za rok, což bylo minimum, aby se člověk nedopustil těžkého hříchu neúcty k eucharistii a zanedbání svého duchovního života. Tato náročnost tehdy přinesla obnovu náboženského života, jak můžeme číst například u sv. Františka Saleského v jeho knize Úvod do zbožného života, kde krom jiného radí, jak se od večera duchovně připravovat na ranní mši svatou v rozjímání a tichu, aby v nás rostla touha po Kristu. Když se časem duchovní náročnost oslabila, docházelo k úpadku a zbožní kněží i věřící laici volali po obnově, jak si ještě musí pamatovat i naše starší generace.


Současná liturgie přinesla velkou duchovní obnovu tam, kde byla přijata s požadovanou náročností, protože současná obnova není uvolněním, jak si někteří myslí, ale prohloubením. Dnes máme půst před sv. přijímáním sice jen jednu hodinu, protože často jdeme na večerní mši brzy po práci, ale máme jít na mši svatou se všemi smíření a s připraveným duchovním darem, který dáme na obětní misku. Nejsme za zády kněze, ale spolu s ním tvoříme svaté společenství církve a žádá se od nás, abychom očima víry viděli v knězi Krista, protože on jedná v Kristově jménu, když proměňuje chléb v Kristovo tělo. On přeci neříká „toto je Kristovo tělo“, ale „toto je moje tělo“. Žádá se od nás, abychom viděli Krista v každém účastníku bohoslužby a milovali ho jako Pána Ježíše. Žádá se od nás, abychom nezůstávali ve svém jménu, ve svých názorech, ale byli v Ježíšově jménu a přijímali Boží slovo tak, že upřímně chceme to, co chce Kristus, jemu dáváme přednost před sebou. Pak tvoříme živé společenství, které oslavuje Ježíše uprostřed nás, protože on slíbil, že bude uprostřed těch, kdo jsou v jeho jménu. Ba máme jít ještě dál. Církev učí sama o sobě, že je tajemné Kristovo tělo. Já i ti druzí jsme součástí tajemného Kristova těla. I k tomu je třeba být v Kristově jménu, vyjít ze sebe. V praxi je náročnější vidět očima víry Krista přítomného uprostřed nás, než symbolicky hledět k východu. Ale Kristus, který nás vykoupil – koupil si nás za cenu vlastní krve, má právo to od nás žádat. On se nám daruje v podobě chleba, aby nás jako Boží děti živil božským pokrmem. Za to očekává, že ho necháme vyzařovat ze svého života, že budeme jako společenství církve viditelným znamením jeho přítomnosti pro svět.


Po Tridentském koncilu byla celá Evropa křesťanská, i když od reformace rozdělená. Tehdy byli všichni věřící. Dnes je situace jiná. Mají-li se dnešní nevěřící setkat s Kristem, musí toto setkání zprostředkovat církev, která je jeho tělem. Nesmíme se uzavřít do sebe a utíkat ze světa, ani se světu přizpůsobit, připodobnit. Jako církev máme být viditelným znamením Krista, nástrojem, který umožňuje Kristu oslovit svět, nabídnout zkušenost Božího království, které je v nás, když v sobě necháváme žít Krista. Nejde jen o hlásání, které je naší povinností, ale o zkušenost s Bohem přítomným v církvi. Církvi dává život Duch Svatý. On je Láska mezi Otcem a Synem. Když my milujeme bratry ne pro sympatie, a jen tehdy když je to lehké, ale když milujeme i ty, kteří si lidskou lásku nezaslouží, nebo o ni nestojí, dáváme jim Boha. Aby toto všechno mohla církev plnit, musí žít z liturgie, která je výsostným projevem života církve, ale také pramenem jejího života. Souhlasím se všemi, kteří volají po prohloubení liturgického slavení, ale prohloubení není v návratu k starým formám, nýbrž v náročnosti a pravdivosti, v jednotě slavení a života, v ponoření se do tajemství Kristova mystického těla a otevření se Duchu Svatému. Jen on z nás tvoří Kristovo tělo. Zbožná soustředěnost jednotlivců je velká věc, ale společenství církve můžeme zakoušet jen tehdy, když si navzájem dáváme lásku Ducha Svatého. Jako působením Ducha se proměňuje chléb a víno, tak i jeho působením se mění zástup věřících ve svaté společenství církve.


Určitá nechuť či neschopnost ztratit svou individualitu a raději ty ostatní při liturgii nevnímat, může odpovídat individualismu světské společnosti, která se však rozpadá a chce-li mít naději při pohledu do budoucnosti, potřebuje znovu objevit hodnotu rodiny a společenství. Kdo jiný ji to má ukázat či naučit, než církev, k jejíž podstatě společenství patří?


+ Jan Graubner
pro Radio Proglas, září 2016


Dvojí katolictví

přidáno: 7. 1. 2017 15:20, autor: Farnost Josefov   [ aktualizováno 7. 1. 2017 15:22 ]

Výsledek obrázku pro rybář jan

Zamyšlení otce Jana Rybáře

Jan Rybář

Měl jsem rád jednu maminku, která neděli co neděli vedla do kostela manžela a svá dvě děvčátka. Rád jsem ji měl proto, že snad jediná nosila v den Páně klobouk a lodičky, nikoliv rifle a botasky. Přitom v matrice stálo u jejího jména: Bez vyznání. Když se jim narodil chlapeček, žádala o křest pro něho i pro sebe. Leč zároveň připojila, že to není ovoce mého působení ve farnosti, že je to dílo její tchyně. Přivdala se s kufrem do ryze katolické rodiny jako nevěřící dcera komunistického důstojníka a za těch nějakých patnáct let jí to její tchyně nikdy nijak nenaznačila. Naopak; stala se jí matkou, neboť jí dala lásku, jakou mladá paní u svých rodičů nikdy nepoznala.

Teď jiný příklad: rovněž nepokřtěná snacha s titulem. Chodí ale také s dětmi v neděli do kostela. Tchyně léta tvrdí, že se něco musí stát, aby uvěřila. A stalo se: havarovala a těžce se zranila. Kondolovali jsme tchyni, ale jí očka jen zářila: Je to tady! Já to věděla! Pán Bůh si ji našel... Teď se uvidí... 

Božské prostředí

přidáno: 7. 1. 2017 15:19, autor: Farnost Josefov   [ aktualizováno 7. 1. 2017 15:19 ]

zdroj : http://www.jesuit.cz/clanek.php?id=1228

Poslední díl z cyklu Eucharistie od P. Jana Rybáře

Jan Rybář

My, katolíci, vyznáváme třikrát denně, že se „Slovo stalo tělem“, ale tělesnost časem ztratila v církvi dobrý zvuk. Je podezřelá... Musíme se znovu učit dát víře hluboký, ne povrchní tělesný výraz. Vždyť víme, že Kristus se nechal dotýkat ženami, dotýkal se dětí, apoštolů, nemocných i hříšníků. Bůh se stal člověkem z touhy po něm. Proč, to je nám nepochopitelné, jako je nepochopitelný Bůh... Mistr Eckhart: „Nikdy žádný člověk po něčem tak tuze netoužil, jako touží Bůh po tom, být s člověkem.“ Bůh neumí navázat jiný vztah než absolutní, česky řečeno: nemůže už být bez nás. Přestože je dosud mezi člověkem a Bohem překážka lidské špíny, Kristus ji prolomí; nemůže se nás dočkat, nevydrží to právě jako tělesný Syn člověka. Eucharistie je právě to prolomení do našeho dosud neoslaveného hříšného světa. Tohle se nedá vyjádřit rozumovými spekulacemi středověku.

Jsme smutni, že se neumíme tomuto tajemství otevřít, jak bychom chtěli. Barevné děti moc netuší, oč jde, když přijímají. Vědí, že po mši dostanou v misijní stanici trochu jídla. I my jsme jako dítě, které se věnuje hračce nebo čokoládě víc než matce, která je hladí. Ale ta matka, ta si přijde na své! Tak i Ježíš; ten má z našeho přijímání stoprocentní radost. Jemu stačí, když ho poslechneme, vezmeme a jíme, ať jsme vzdělaní Evropané nebo ty černé děti. „To čiňte, abyste si mne připomenuli,“ říká nám při každé mši. Tak aspoň tohle jeho přání umíme plnit určitě vždycky.

Eucharistie se dnes už slaví po celé zeměkouli. Eucharistií Kristus obklopuje a objímá celé lidstvo. Eucharistií žijeme už nyní v božském prostředí (Teilhard de Chardin). Láska nedovolí žít bez milovaného, bez jeho doteku. Řekl mi jeden mladý učitel: Já tu mši pořád nechápu! Vzal jsem ho za ruku a řekl: Zavři oči a mysli si, že se tě drží Ježíš! To je vše. Tak prostá je eucharistie.Bohu díky!

In memoriam: Josef Andreas Jungmann SJ (autor díla Missarum sollemnia), Ján Dieška SJ, Dr. Antonín Mandl. 

Marnivost je duševní osteoporóza

přidáno: 7. 1. 2017 15:17, autor: Farnost Josefov

Vatikán. O rozdílu mezi neklidem pocházejícím z Ducha svatého a tím, který vychází z nečistého svědomí, mluvil papež v homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty a poukázal také na marnivost, kterou označil za duševní osteoporózu.

Dnešní evangelium (Lk 9,7-9) prezentuje neklid krále Heroda, který poté, co nechal zabít Jana Křtitele, cítí Ježíše jako další hrozbu. Byl znepokojen stejně jako jeho otec Herodes Veliký po návštěvě mudrců. „Naše duše – řekl papež – může být zneklidněna dvěma způsoby. Dobrý neklid přichází od Ducha svatého, který tak pobízí duši, aby konala dobré věci. Špatný neklid však vychází z nečistého svědomí. Oba Herodové řešili svůj neklid vražděním, chodili přes mrtvoly.“

Tito lidé spáchali mnoho zlého, konají zlo, mají nečisté svědomí a nemohou žít v pokoji, protože neustále pociťují jakési svrbění; mají jakousi kopřivku, která je nenechá v klidu. Tito lidé páchali zlo, a zlo - každé zlo - má vždycky stejný kořen: chamtivost, marnivost a pýchu. Všechny tři nenechají tvé svědomí na pokoji, nedovolí, aby vstoupil neklid Ducha svatého, přimějí tě žít neklidně a v obavách. Chamtivost, marnivost a pýcha jsou kořenem každého zla.

„První dnešní čtení z knihy Kazatel (1,2-11) mluví o marnosti,“ pokračoval papež.

Marnost nadýmá. Marnivost nemá dlouhý život, protože je jako mýdlová bublina. Marnivost nepřináší pravý zisk. »Co má člověk z celé své námahy, s kterou se plahočí pod sluncem« ( 1,2) Snaží se, aby vypadal, finguje a předstírá. To je marnost. Chceme-li to říci jednoduše, pak marnivost je nalíčený život. Působí chorobu duše, protože když někdo maskuje svůj život kvůli zdání, aby zapůsobil, a všechno, co dělá, je jenom předstírání a marnivost, co nakonec získá? Marnivost je jako osteoporóza duše: zvnějšku se kosti zdají dobré, ale zevnitř se hroutí. Marnivost nás vede k podvádění.

„Jako falešní hráči, kteří si značí karty – pokračoval papež. Jejich vítězství je fingované, nikoli pravdivé. Marností je žít předstíráním, žít zdáním a žít okázalostí. Toto působí neklid duše. Svatý Bernard říká silná slova všem marnivým: »Pomysli, čím budeš. Pokrmem červů.« Celý tvůj nalíčený život je lež, protože budeš pokrmem červů a nebudeš nic.“ Kde je tedy moc marnivosti? Pýcha nás ponouká k nepoctivostem, aby nebyla vidět chyba. Proto se všechno zastírá.“

Kolik jen známe lidí, kteří se zdají dobří. Řekneme si: »Ten je dobrý. Chodí v neděli na mši a dává hodně peněz na kostel.« To je vidět navenek, ale osteoporóza je vnitřní korupce. Existují ovšem i takoví, kteří tak jednají a jsou svatí... Marnivost se však jeví jako svatý obrázek a pravda je zcela jiná. A kde je naše síla a jistota, naše útočiště? Říkali jsme to v dnešním Žalmu: »Pane, tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení« (Žl 90). A před evangeliem jsme si připomněli Ježíšova slova »Já jsem cesta, pravda a život« (Jan 14,6). Toto je pravda, žádná líčidla marnosti. Kéž nás Pán osvobodí od těchto třech kořenů zla: chamtivosti, marnivosti a pýchy. Především však od marnivosti, která nám tolik škodí.

Kázal dnes papež František v kapli Domu sv. Marty. 

1-10 of 431