AKTUALITY‎ > ‎

Ambice a šplhounství jsou neslučitelné s následováním Krista

přidáno: 19. 12. 2015 15:42, autor: Farnost Josefov

Homilie papeže Františka při kanonizační mši sv., nám. sv. Petra

Česká sekce RV

Biblická čtení nám dnes podávají téma služby a vybízejí nás, abychom následovali Ježíše na cestě pokory a kříže.

Prorok Izaiáš načrtává postavu Jahweho Služebníka (53, 10-11) a jeho poslání spásy. Jde o osobnost, která se nevyznačuje slavným rodokmenem, je opovrhovaná, všichni se jí vyhýbají, ale naplňuje Boží plán svojí pokorou, mlčenlivostí a svým utrpením. Poslání tohoto Služebníka se totiž uskutečňuje utrpením, které mu umožňuje chápat trpící, nést břímě vin druhých a odčinit je. Vyřazenost a utrpení Pánova Služebníka vedoucí až k smrti přináší plody vykoupení a spásy mnohých.

Ježíš je Pánův Služebník: Jeho život a Jeho smrt byly cele službou (srov.Flp 2,7), byly příčinou naší spásy a smíření lidstva s Bohem. Kérygma, jádro evangelia, dosvědčuje, že v Jeho smrti a zmrtvýchvstání se naplnila proroctví o Pánově Služebníkovi. Vyprávění svatého Marka popisuje scénu, v níž se Ježíš potýká s učedníky Jakubem a Janem, kteří za podpory svojí matky chtěli usednout po jeho pravici a levici v Božím království (srov. Mk10,37), nárokovali si čestná místa podle vize, kterou o tomto království měli. Perspektiva, v níž se pohybují, je stále znečištěna sněním o pozemské realizaci. Ježíš tedy způsobuje první „otřes“ těmto přesvědčením svých učedníků a poukazuje na svoji pozemskou cestu: „Kalich, který já piji, pít budete… ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno (Mk 10,39-40). Obrazem kalicha ujišťuje ony dva, že mohou mít až do dna podíl na jeho utrpení, avšak nezaručuje jim, že dosáhnou čestných míst. Jeho odpověď je pozváním k následování cestou lásky a služby a k odmítnutí světského pokušení vynikat nad ostatní a poroučet druhým.

Tváří v tvář lidem, kteří se domáhají moci a úspěchu, aby se nechali vidět před lidmi a byly uznány jejich zásluhy, jsou učedníci povoláni jednat opačně. Proto je varuje: „Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem“ (v. 42-44). Těmito slovy představuje službu jako styl, kterým se v křesťanském společenství uskutečňuje autorita. Kdo slouží druhým a skutečně postrádá prestiž, je v církvi opravdovou autoritou. Ježíš nás vyzývá, abychom změnili mentalitu, přešli od touhy po moci k radosti ze ztrácení se a ze služby, vykořenili pud ovládat druhé a projevovali ctnost pokory.

A poté co poukázal na vzor, který není hoden následování, nabízí Sebe sama jako ideál, ke kterému se vztahovat. V postoji Mistra nalezne společenství motivaci nové životní perspektivy: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (v.45). V biblické tradici je Syn člověka tím, který dostává od Boha „moc, slávu a království“ (Dan 7,14). Ježíš dává tomuto obrazu nový smysl a upřesňuje, že má moc jako služebník, slávu ve schopnosti ponížení a královskou autoritu v ochotě k naprostému odevzdání života. Svým utrpením a smrtí totiž dobývá poslední místo, službou dosahuje maximální velikost a dává ji darem své církvi.

Pojetí moci podle světských kritérií je neslučitelné s pokornou službou, která by měla charakterizovat autoritu podle Ježíšova učení a příkladu. Existuje neslučitelnost mezi ambicemi, šplhounstvím a následováním Krista; neslučitelnost mezi poctami, úspěchem, pověstí, pozemskými triumfy a logikou ukřižovaného Krista. Slučitelnost však existuje mezi Ježíšem, „znalým utrpení“, a naším utrpením. Připomíná nám to list Židům, který představuje Krista jako velekněze, jenž sdílí naše lidství ve všem kromě hříchu: „Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu“ (Žid 4,15). Ježíš uskutečňuje podstatu kněžství svým milosrdenstvím a soucitem. Učinil přímou zkušenost našich těžkostí, zná zevnitř naše lidství, a to že se nedopustil hříchu, mu nebrání chápat hříšníky. Jeho sláva nevyvěrá z ambice či touhy po moci, nýbrž je slávou lásky k lidem, přijímá a sdílí jejich slabosti, nabízí jim uzdravující milost a jejich úmorné putování provází nekonečnou něhou.

Každý z nás jakožto pokřtěný má účast na Kristově kněžství; věřící laici na všeobecném kněžství, kněží na služebném kněžství. Všem se nám proto dostává lásky, která proudí z Jeho otevřeného Srdce k nám i k ostatním: stáváme se jakýmsi „kanálem“ Jeho lásky, Jeho soucitu, zvláště vůči těm, kdo trpí, jsou sužováni úzkostí a osamoceností.

Ti kdo byli dnes prohlášeni svatými, vytrvale, pokorně a s mimořádnou láskou sloužili bratřím, čímž napodobili božského Mistra. Svatý Vincenzo Grossi byl horlivým farářem, vždy pozorným k potřebám svého lidu, zvláště vůči křehkostem mladých. Pro všechny se zápalem lámal chléb Slova a stal se milosrdným Samaritánem pro ty, kdo se ocitli v největší nouzi.
Svatá Maria od Neposkvrněného početí, čerpající ze zdrojů modlitby a kontemplace, s velikou pokorou sloužila těm posledním, zvláště dětem chudých a nemocným.
Svatí manželé Louis Martin a Maria Zelia Guérin žili křesťanskou službu v rodině a den za dnem vytvářeli prostředí plné víry a lásky. Z tohoto klimatu vzešla povolání jejich dcer, mezi nimiž je svatá Terezie od Dítěte Ježíše.

Zářivé svědectví těchto nových svatých ať nás podněcuje k vytrvalosti na cestě radostné služby bratřím s důvěrou v pomoc Boží a v mateřskou ochranu Mariinu. Z nebe ať nad námi bdí a jsou nám oporou svojí mocnou přímluvou.

Přeložil Milan Glaser 

Comments