AKTUALITY‎ > ‎

Až přijde Pán, najde nás ještě uprostřed diskuse, stále jen a jen diskutující

přidáno: 18. 4. 2015 15:44, autor: Farnost Josefov   [ aktualizováno 18. 4. 2015 15:44 ]

Až přijde Syn člověka, najde nás ještě uprostřed diskuse 

Homilie papeže Františka při ekumenických nešporách, baz. sv. Pavla

Česká sekce RV

Cestou z Judska do Galileje prochází Ježíš Samařskem. Nemá problém potkat Samaritány považované za heretiky a schizmatiky, kteří byli od židů odloučeni. Jeho postoj nám umožňuje chápat, že konfrontace s těmi, kdo se od nás liší, může vést k našemu růstu. Ježíš znavený cestou neváhá požádat Samaritánku, aby mu dala napít. Jeho žízeň, jak víme, však přesahuje tu fyzickou. Je to žízeň po setkání, touha po dialogu s touto ženou, které tak dává možnost vydat se na cestu vnitřního obrácení. Ježíš je trpělivý, respektuje osobu, kterou má před sebou, a zjevuje se jí postupně. Jeho příklad povzbuzuje ke hledání klidné konfrontace s druhým. Ke vzájemnému porozumění a růstu v lásce a v pravdě je třeba se zastavit, přijmout se a naslouchat si. Už tímto způsobem lze zakoušet jednotu. Jednota nastává cestou, nikdy není nehnutá. Jednota se vytváří putováním.

Žena ze Sycharu se Ježíše ptá na pravé místo, kde se má uctívat Bůh. Ježíš se nestaví ani na stranu hory, ani chrámu, ale jde dál, jde k podstatě a boří každou zeď rozdělení. Poukazuje na pravdivost uctívání: „Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě“ (Jan 4,24). Mnoho kontroverzí mezi křesťany, jež byly zděděny z minulosti, lze překonat, odsune-li se stranou každý polemický či apologetický postoj a společně se v hloubi hledá to, co nás sjednocuje, to znamená povolání k účasti na tajemství Otcovy lásky, které nám zjevil Syn skrze Ducha svatého. Jednota křesťanů, jak jsme přesvědčeni, nebude plodem rafinovaných teoretických diskusí, ve kterých se každý pokouší přesvědčit druhého o opodstatněnosti vlastního mínění. Syn člověka přijde a najde nás ještě uprostřed diskuse. Musíme uznat, že k dosažení hlubiny Božího tajemství potřebujeme jeden druhého, potřebujeme se setkat a konfrontovat pod vedením Ducha svatého, který harmonizuje rozdílnost a překonává konflikty. Smiřuje rozdílnosti.

Samařská žena postupně chápe, že Ten, který jí žádal o napití, je schopen utišit její žízeň. Ježíš se jí představuje jako pramen, z něhož proudí živá voda, která její žízeň utiší navždy (srov. Jan 4,13-14). Lidská existence zjevuje bezmezná očekávání: hledání pravdy, žízeň po lásce, spravedlnosti a svobodě. Touhy jsou uspokojeny jenom částečně, protože z hloubi svého bytí si člověk přeje „něco víc“, totiž absolutno schopné definitivně uspokojit jeho žízeň. Odpověď na tato očekávání dává Bůh v Ježíši Kristu, velikonočním tajemstvím. Z probodnutého Ježíšova boku vytryskla krev a voda (srov. Jan 19,34). On je zdrojem, ze kterého prýští voda Ducha svatého, tedy „Boží láska, která je nám vlita do srdce“ (Řím 5,5) v den křtu. Působením Ducha svatého jsme se stali jedno s Kristem, syny v Synu, pravými ctiteli Otce. Toto tajemství lásky je nejhlubším důvodem jednoty, která spojuje všechny křesťany a která je mnohem větší než rozdělení, ke kterým došlo v průběhu dějin. Z tohoto důvodu a v míře, s níž se pokorně přibližujeme k Pánu Ježíši Kristu, sbližujeme se také mezi sebou.

Setkání s Ježíšem přetváří Samaritánku na misionářku. Dostalo se jí většího a významnějšího daru než vody ze studně, zanechává tam svůj džbán (srov. Jan 4,28) a běží vyprávět lidem svého města, že potkala Mesiáše (srov. Jan 4,29). Setkání s Ním jí vrátilo smysl a radost ze života a pociťuje touhu po jejich sdílení. Dnes existuje velké množství mužů a žen, kteří jsou unaveni a žízní a chtějí po nás křesťanech, abychom jim dali napít. Od této prosby se nelze odvrátit. V povolání k tomu, aby se stali evangelizátory, nacházejí všechny církve a církevní společenství bytostné prostředí těsnější spolupráce. Účinné plnění tohoto poslání si žádá, abychom se vyhýbali uzavřenosti do svých partikularismů, svojí exkluzivity a stejně tak vnucování uniformity podle čistě lidských plánů (srov. Evangelii gaudium, 131). Společný závazek hlásat evangelium umožňuje překonat každou formu proselytismu a pokušení konkurovat si. Všichni jsme ve službách jednoho a téhož evangelia! V tomto bodě chci připomenout naše dnešní mučedníky. Dosvědčují Ježíše Krista a jsou pronásledováni a zabíjeni, protože jsou křesťany a pronásledovatelé nečiní rozdíl podle toho, kdo k jakému vyznání patří.

S tímto radostným svědectvím našich dnešních mučedníků a s touto radostnou jistotou srdečně a bratrsky zdravím jeho eminenci metropolitu Gennadiose, představitele ekumenického patriarchy, jeho milost David Moxona, římského osobního zástupce arcibiskupa z Canterburry a všechny představitele ostatních církví a církevních společenství, kteří sem přišli na svátek Obrácení svatého Pavla. Kromě toho rád zdravím členy smíšené komise pro teologický dialog mezi katolickou církví a východními pravoslavnými církvemi a přeji zdar jejich plenárnímu zasedání, které se zanedlouho bude konat v Římě. Zdravím také studenty ekumenického institutu Bossey a mladé, kteří studují na stipendium poskytované komisí pro kulturní spolupráci s pravoslavnými církvemi při Papežské radě pro podporu jednoty křesťanů.

Dnes jsou přítomni také řeholníci a řeholnice, kteří patří k různým církvím a církevním společenstvím a účastní se v těchto dnech ekumenického sympozia pořádaného Kongregací pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života ve spolupráci s Papežskou radou pro podporu jednoty křesťanů. Řeholní život jakožto proroctví budoucího světa je povoláno nabízet naší době svědectví o společenství v Kristu, které přesahuje každý rozdíl a je tvořeno konkrétními postoji přijetí a dialogu. Hledání jednoty křesťanů proto nemůže být jen výsadou nějakého jednotlivce či řeholní komunity, která je obzvláště citlivá k této problematice. Vzájemné poznání různých tradic zasvěceného života a plodná výměna zkušeností může přispět k životnosti každé formy řeholního života v různých církvích a církevních společenstvích.

Drazí bratři a sestry, my, kteří dnes žízníme po pokoji a bratrství prosme s důvěřivým srdcem nebeského Otce prostřednictvím Ježíše Krista jediného Kněze a na přímluvu Panny Marie, apoštola Pavla a všech svatých, o dar plného společenství všech křesťanů, aby mohlo zazářit „posvátné tajemství jednoty církve“ (Unitatis redintegratio, 2), jako znamení a nástroj smíření pro celý svět.

Přeložil Milan Glaser