AKTUALITY‎ > ‎

Benedikt XVI.: Liturgie nemůže být vymýšlena či upravována místním společenstvím

přidáno: 6. 10. 2012 15:26, autor: Farnost Josefov

Benedikt XVI.: Liturgie nemůže být vymýšlena či upravována místním společenstvím


Na náměstí sv. Petra se ve středu 3. října sešlo asi 20 tisíc lidí na generální audienci Svatého otce. Benedikt XVI. pokračoval v novém cyklu svých katechezí o liturgii, který zahájil minulý týden. Také tato katecheze přinesla osvěžující pohled na liturgii, o níž v samotném závěru papež řekl:

„Drazí přátelé, církev se zviditelňuje mnoha způsoby: charitativní činností, misijními projekty a osobním apoštolátem, který má každý křesťan uskutečňovat ve svém vlastním prostředí. Avšak místem, ve kterém se církev zakouší plně jako taková, je liturgie. Ta je úkonem, o kterém věříme, že skrze něj vstupuje do naší reality Bůh, a můžeme Jej tak potkat a dotýkat se Jej. Je to úkon, ve kterém vstupujeme do kontaktu s Bohem. On přichází k nám a my jsme osvíceni Jím. Když proto v úvahách o liturgii zaměřujeme svoji pozornost pouze na to, jak ji učinit přitažlivou, zajímavou a krásnou, hrozí nám, že zapomeneme na podstatné: liturgie se slaví pro Boha a nikoli pro nás; je to Jeho dílo; On je podmětem a my se máme otevřít Jemu a nechat se vést od Něho a Jeho Těla, kterým je církev.“

Plné znění katecheze naleznete zde:


Křesťanská liturgie je kultem otevřeného nebe 

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, nám. sv. Petra

Česká sekce RV

Drazí bratři a sestry,

V minulé katechezi jsem začal hovořit o jednom z přednostních zdrojů křesťanské modlitby: posvátné liturgii, která – jak praví Katechismus katolické církve – je „účastí na Kristově modlitbě, kterou se obrací k Otci v Duchu svatém. Každá křesťanská modlitba nachází v liturgii svůj zdroj a svůj cíl“ (č.1073). Dnes bych rád, kdybychom si položili otázku: vyhrazuji ve svém životě dostatečný čas modlitbě? A zejména: jaké místo má v mém vztahu k Bohu liturgická modlitba, zvláště mše svatá jakožto účast na společné modlitbě Kristova Těla, kterým je církev?

V odpovědi na tuto otázku si musíme především připomenout, že modlitba je živým vztahem Božích dětí k jejich nekonečně dobrému Otci, k Jeho Synu Ježíši Kristu a k Duchu svatému (srov. ibid. , 2565). Život modlitby je tedy vědomým přebýváním v Boží přítomnosti, prožíváním vztahu s Bohem podobně jako prožíváme vztahy svého života s našimi nejdražšími a opravdovými přáteli. Vztah k Pánu dokonce osvěcuje všechny ostatní naše vztahy. Toto společenství života s Trojjediným Bohem je možné, protože jsme byli křtem zasazeni v Krista a srostli jsme s Ním vjedno (srov. Řím 6,5).

Jedině v Kristu můžeme skutečně vést dialog s Bohem Otcem jako děti, jinak nikoliv. Ve společenství se Synem však můžeme stejně jako On říkat „Abba“, ve společenství s Kristem můžeme poznat Boha jako opravdového Otce (srov. Mt 11,27). Křesťanská modlitba proto spočívá v ustavičném a stále novém nazírání na Krista, v rozmluvě s Ním, v mlčení s Ním, v naslouchání Jemu, v jednání a utrpení spolu s Ním. Křesťan objevuje svoji pravou totožnost v Kristu, který „se zrodil dříve než celé tvorstvo“ a v němž trvá všechno (srov. Kol 1,15). Ve ztotožnění s Ním a v přebývání s Ním objevuji svoji osobní identitu opravdového dítěte, které vzhlíží k Bohu jako k milujícímu Otci.

Nezapomínejme však, že Krista objevujeme a poznáváme jako živou Osobu v církvi, která je „Jeho Tělem“. Tato tělesnost může být pochopena ze slov Bible o muži a ženě: oba budou jedním tělem (srov. Gn2,24; Ef 5,30; 1 Kor 6,16). Nerozdělitelný svazek mezi Kristem a církví skrze jednotící moc lásky neanuluje „ty“ a „já“, nýbrž povznáší je k jejich nejhlubší jednotě. Nalézat vlastní identitu v Kristu, znamená navazovat s Ním společenství, které mne neničí, nýbrž pozvedá k nejvyšší důstojnosti Božího dítěte v Kristu: „dějiny lásky mezi Bohem a člověkem spočívají právě ve skutečnosti, že zmíněné sjednocení vůle přerůstá ve spojení smýšlení a cítění, a tak se naše chtění a vůle Boží stále více ztotožňují (Deus caritas est, 17). Modlit se, znamená pozvedat se k výšinám Boha postupným a nezbytným přetvářením svého bytí.

Účastí na liturgii si tak osvojujeme jazyk matky církve, učíme se jím a v něm mluvit. Přirozeně, jak již bylo řečeno, děje se tak postupně, krok za krokem. Musím se postupně nořit do slov církve svou modlitbou, svým životem, svým utrpením, svou radostí a svým myšlením. To je cesta, která nás přetváří.

Myslí, že nám tyto reflexe mohou pomoci odpovědět na otázku, kterou jsme si položili na začátku: Jak se naučit modlit? Jak v modlitbě růst? Podíváme-li se na vzor, který nás naučil Ježíš, na Otčenáš, vidíme, že první slovo zní „Otče“ a druhé „náš“. Odpověď je tudíž jasná. Svoji modlitbu živím, učím-li se modlit, obracím-li se k Bohu jako Otci společně s ostatními, prosím-li spolu s církví, přijímám-li dar jejích slov, která se mi postupně stávají důvěrnějšími a významově bohatšími. Dialog, který Bůh navazuje s každým z nás a my zase s Ním v modlitbě, zahrnuje vždycky určité „spolu“. Nelze se modlit k Bohu individualisticky. V liturgické modlitbě, zejména v eucharistii, a v každé modlitbě, jsme-li zformováni liturgií, nerozmlouváme jenom jako jednotlivci, nýbrž vstupujeme do plurálu církve, která se modlí. Musíme přetvářet naše „já“ vstupem do tohoto množného čísla: my.

Chtěl bych poukázat ještě na jeden důležitý aspekt. V Katechismu katolické církve čteme: „V liturgii Nové smlouvy je každý liturgický úkon, zvláště slavení eucharistie a svátostí, setkáním Krista s církví“ (KKC, 1097). Slaví tedy „celý Kristus“, celé společenství, Kristovo Tělo sjednocené se svojí Hlavou. Liturgie tedy není nějakou „sebe-manifestací určitého společenství, nýbrž je vyjitím z obyčejného „bytí sebou samými“, bytí uzavřeného v sobě, a vstupem na velkou hostinu, vstupem do velkého společenství, ve kterém nás živí Bůh sám. Liturgie v sobě zahrnuje všeobecnost a tento univerzální charakter si musejí stále znovu všichni uvědomovat. Křesťanská liturgie je všeobecným kultem chrámu, kterým je Zmrtvýchvstalý Kristus, jehož paže jsou na kříži rozevřeny, aby všechny přitáhly do objetí věčné lásky Boha. Je to kult otevřeného nebe. Není nikdy pouhou událostí nějakého jednotlivého společenství na určitém místě a v určitém čase. Je důležité, aby se každý křesťan cítil a skutečně byl zasazen v onom všeobecném „my“, které je základem a útočištěm onomu „já“, v Kristově Těle, kterým je církev.

Při tom je zapotřebí, abychom měli na paměti a přijímali logiku Božího vtělení. Bůh se stal bližním, přítomným, když vstoupil do dějin a do lidské přirozenosti tím, že se stal jedním z nás. Tato přítomnost trvá v církvi, Jeho Těle. Liturgie tedy není připomínkou minulých událostí, nýbrž živou přítomností Kristova Velikonočního tajemství, které přesahuje a sjednocuje doby a místa. Pokud Kristovo ústřední postavení v bohoslužbě nevychází najevo, pak se nejedná o křesťanskou liturgii, která naprosto závisí na Pánu a je nesena Jeho stvořitelskou přítomností. Bůh jedná skrze Krista a my nemůžeme jednat jinak než skrze Něho a v Něm. Denně v nás musí růst přesvědčení, že liturgie není naším, mým „konáním“, nýbrž Božím činem v nás a s námi.

Nikoli jednotlivec – kněz či věřící laik – nebo skupina, která slaví liturgii, nýbrž v první řadě liturgie sama je jednáním Boha skrze církev, která má svoje dějiny, svoji bohatou tradici a svoji tvořivost. Tato všeobecnost a zásadní otevřenost, jež jsou vlastní celé liturgii, podávají jeden z důvodů, proč nemůže být vymyšlena nebo upravována jednotlivým společenstvím nebo odborníky, nýbrž musí být věrná formám všeobecné církve.

I v liturgii toho nejmenšího společenství je vždycky přítomna celá církev. Proto v liturgickém společenství neexistují „cizinci“. Každého liturgického slavení se účastní společně celá církev, nebe i země, Bůh i lidé. Křesťanská liturgie, třebaže se slaví na jednom konkrétním místě a vyjadřuje „souhlas“ konkrétního společenství, je svojí povahou katolická, pochází z celku a vede k celku, v jednotě s papežem, biskupy, věřícími všech dob a všech míst. Čím více je slavení oživováno tímto vědomím, tím plodněji se uskutečňuje autentický smysl liturgie.

Drazí přátelé, církev se zviditelňuje mnoha způsoby: charitativní činností, misijními projekty a osobním apoštolátem, který má každý křesťan uskutečňovat ve svém vlastním prostředí. Avšak místem, ve kterém se církev zakouší plně jako taková, je liturgie. Ta je úkonem, o kterém věříme, že skrze něj vstupuje do naší reality Bůh, a můžeme Jej tak potkat a dotýkat se Jej. Je to úkon, ve kterém vstupujeme do kontaktu s Bohem. On přichází k nám a my jsme osvíceni Jím. Když proto v úvahách o liturgii zaměřujeme svoji pozornost pouze na to, jak ji učinit přitažlivou, zajímavou a krásnou, hrozí nám, že zapomeneme na podstatné: liturgie se slaví pro Boha a nikoli pro nás; je to Jeho dílo; On je podmětem a my se máme otevřít Jemu a nechat se vést od Něho a Jeho Těla, kterým je církev.

Prosme Pána, aby nás denně učil prožívat posvátnou liturgii, zvláště slavení eucharistie, modlitbou v plurálu církve, která hledí nikoli na sebe samu, nýbrž k Bohu, a cítíme se součástí živé církve všech míst a všech dob.

Přeložil Milan Glaser

Comments