AKTUALITY‎ > ‎

Dnešní otevřenost papeže Františka je pro mne velkým zadostiučiněním

přidáno: 10. 3. 2014 2:38, autor: Farnost Josefov

Dnešní otevřenost papeže Františka je pro mne velkým zadostiučiněním

Exkluzivní rozhovor magazínu Christnet.cz s Miloslavem kardinálem Vlkem

Portréty a rozhovory / Jan Uhlíř / 10. března 2014
Dnešní otevřenost papeže Františka je pro mne velkým zadostiučiněním

Miloslav kardinál Vlk mezi lety působil 1991 a 2010 jako 35. arcibiskup pražský a primas český
Autor: Christnet.cz

Na úvod dovolte osobní vzpomínku. V polovině osmdesátých let jsem denně chodil pražskou Lazarskou ulicí a dodnes vidím oduševnělou tvář pána s brýlemi, který s lehkým úsměvem na tváři myje výlohu tehdejšího Tuzexu, obklopen veksláky a jejich zákazníky. Říkám to proto, že při vašem prvním setkání s novým papežem si na vás František vzpomněl jako na umývače výkladů.  Co vám tehdy problesklo hlavou?

Především jsem byl šokován, že tak rychle reagoval. Kvůli věku jsem nebyl - spolu s dalšími staršími kardinály - součástí konkláve, ale hned další den se s námi papež setkal. Když jsem se mu představil a řekl své jméno, tak okamžitě reagoval. Zdvihl prst a řekl: „Á, lavavetri“ (umývač oken). Okamžitě měl v paměti tuto okolnost. Když jsem se ho ptal: „Svatý otče, jak to víte?“, tak odpověděl: „Četl jsem váš životopis ve španělštině.“  Po pádu komunismu novinář Alain Boudre napsal na základě jedné mojí velké přednášky v Miláně a našich společných rozhovorů životopisnou knihu ve francouzštině Umývač oken a arcibiskup pražský (Laveur de vitres et archéveque de Prague). Tato kniha pak následně byla přeložena do italštiny a španělštiny a moji argentinští kolegové ji dali tehdejšímu kardinálovi Bergogliovi. Letos tato kniha byla přeložena i do arabštiny, aby pronásledovaní syrští křesťané mohli poznat, jak prožívala církev u nás komunistické pronásledování, a aby jim ta naše zkušenost byla povzbuzením.


Měl jste již možnost mluvit s papežem Františkem osobně, v soukromí?

Nad postoji a způsobem jednání tohoto papeže lidé neustále žasnou. Když jsme navštívili papeže Františka jako biskupská konference při návštěvě Ad limina, posadil nás do kruhu, sedl si mezi nás a mohli jsme s ním vést bratrský rozhovor. Věnoval nám 90 minut. Byl to úžasný zážitek. Já jsem se po této návštěvě Ad limina zúčastnil ještě setkání kardinálů, tzv. konsistoře, které se papežové vždy zúčastňují jako předsedající. Ale papež František nás překvapoval tím, že přišel vždy už aspoň 20 minut před začátkem, stál na chodbě, podával si ruce s přicházejícími kardinály a rozmlouval s nimi. Při přestávce přišel s námi do salónku, kde jsme pili kávu, stál mezi námi a byl k dispozici pro každého, kdo s ním chtěl mluvit. To byl zážitek, jaký jsme nikdy před tím neměli. Takže tady jsem měl možnost s ním mluvit soukromě. Kromě toho jsem se s papežem setkal také při audienci, kterou poskytl společenství biskupů - přátel Hnutí fokoláre při našem pravidelném setkání. Bylo nás skoro 70. Tato audience byla spíše oficiální, ale papež potom podal ruku každému, biskupové se mu mohli představit, říci pár slov. V těch třech týdnech jsem měl tedy možnost být vícekrát s papežem při různých příležitostech.

 


Dnešní otevřenost papeže Františka je pro mne velkým zadostiučiněním

„Aby všichni byli jedno“
Autor: Christnet.cz / Vít Luštinec

Jak hodnotíte papeže Františka a jaký může mít jeho pontifikát vliv na naši církev?

Když byl zvolen, napsal jsem na svém webu, že jeho zvolení je znamením, jak Duch svatý skutečně řídí církev. Média tipovala jiné kardinály a jeho zvolení bylo překvapením. Pro mne byla volba papeže Františka znamením, že právě tento typ je do dnešní situace církve zapotřebí. Jeho základní charakteristikou je otevřenost církve vůči světu a to, že ukazuje normální lidskou tvář církve. Před konkláve se na kardinálské konsistoři mluvilo i o reformě kurie, tedy toho obrovského administrativního papežského aparátu v Římě. Tento papež tyto myšlenky přijal. Jádrem této reformy má být decentralizace. Mnohé záležitosti i místních církví, diecézí, se řešily v římských kongregacích, a to i ty, které se mohly řešit v terénu, tedy v diecézích. Například řešení mnohých manželských problémů, rozvody atp. se v konečné fázi posílají do Říma. Tam se tyto případy kupí, navíc tam leckdy neznají přesně místní poměry, a tak zejména Německá biskupská konference již dříve tlačila na to, aby řešení těchto problémů bylo v rukou biskupských konferencí. Toto je jeden příklad z mnoha dalších záležitostí, které by měly přejít do rukou místních biskupů. To pak jednak odlehčí vatikánské administrativě, jednak to urychlí řešení mnoha věcí. A také to bude blíž životu, takže tyto problémy se budou řešit praktičtěji a konkrétněji.


Zmínil jste otevřenost církve vůči světu.  Chci se zeptat na pohled pražského arcibiskupa na spory ohledně pražské KTF UK v devadesátých letech. Jak vzpomínáte na tuto dobu, kdy teologická fakulta byla programově uzavřena a s okolím vůbec nekomunikovala?

Když jsem se stal pražským arcibiskupem, měl jsem pocit, že pan profesor Václav Wolf je na správném místě, protože jsem ho poznal ještě jako student teologie a považoval jsem ho za věrného profesora. Ale později se ukázalo, že jako děkan fakulty je poněkud úzkostlivý a bojí se, aby se fakulta neodchýlila od správné cesty a nepřišly na ni příliš „sekularizované živly“. Šlo to až tak daleko, že nepřál studiu laiků a zvláště žen. Věci pak maximálně brzdil. Když se např. adeptky studia odvolávaly proti nepřijetí na fakultu, tak se musely odvolávat několikrát. Nakonec to přišlo na stůl ke mně, ale už pozdě, aby to bylo možné předat ke konečnému rozhodnutí rektorovi university. Fakulta byla uzavřená a já jsem cítil, že toto není dále možné. Pan profesor Wolf také brzdil studium některých teologů, kteří se mu zdáli málo věrní církvi a příliš otevření vůči světu. Postupně tak na fakultě ubývali profesoři a docenti. Nakonec vzniklo nebezpečí, že fakulta ztratí akreditaci pro nedostatek profesorů. Pan profesor Wolf byl ochoten po případné ztrátě akreditace přeměnit fakultu na speciální církevní zařízení, které by bylo neveřejné. To jsem považoval za nemožné, a proto jsem nakonec zasáhl. Požádal jsem na ministerstvu školství o nucenou správu a k té posléze – i po dohodě s tehdejším rektorem Wilhelmem – také došlo. Pak jsem pozval profesora Lobkowitze, emeritního rektora katolické univerzity v Eichstättu, a ten pak fakultu řídil. Myslím, že jsem zasáhl příliš pozdě, poněvadž jsem dlouho profesoru Wolfovi důvěřoval. A pak už bylo těžké rozšířit počet profesorů a docentů, protože si vyžaduje určitý čas, aby daný akademik mohl vyzrát a získat patřičný status. To byl pak těžký problém, který fakulta cítí dodnes... Na druhé straně mi pak mnozí vyčítali, že jsem příliš sekularizovaný a příliš otevřený vůči světu. Takže dnešní otevřenost papeže Františka a jeho postoje jsou pro mne velkým zadostiučiněním.


Tento stav na KTF UK trval prakticky od roku 1990 do roku 2002. Nemáte obavu o celou jednu generaci kněží, která prošla takovouto intelektuální a duchovní formací?

Jistěže formace byla tímto trochu poznamenána. Avšak kněží jsou pak zapojeni do diecézí a vikariátů a biskup má – i přes vikáře a vikariátní konference a různé studijní dny – určitý vliv, takže může některé věci doplňovat, akcentovat a podobně. Některé tyto nedostatky se tedy mohou vyvažovat. Formování z fakulty pokračuje potom v terénu, takže leccos se může napravovat, i když to není jednoduché.


Vraťme se ještě k tématu dialogu. Papež Benedikt XVI. při své poslední návštěvě u nás doporučil české církvi mj. vést intelektuální dialog s agnostiky a hledajícími. Jak se to dnes naší církvi daří?

Papež Benedikt XVI. byl před svou návštěvou informován a zaznamenal obecnou pověst, že jsme nejateističtější zemí v Evropě, či přinejmenším ve střední Evropě. Při prohlubování této informace si papež uvědomil, že u nás to není ateismus, ale jak já říkám - deismus. To je filosofický směr z doby osvícenství, který hlásal zhruba toto: Pokud Bůh existuje, nechme ho existovat v jeho ráji. Svět patří nám a tady jsme pány my. Nešlo tedy o agresivní ateismus, deisté „nechali“ Boha existovat, ale svět si uzpůsobovali podle vlastních zákonů. Jde tedy v podstatě o sekularizaci. Proto papež mluvil o dialogu. S agnostiky či s lidmi, kteří Boha nepopírají, lze podle papeže vést snáze dialog, hovořit s nimi. Dal naší církvi impuls, aby nebyla uzavřena sama do sebe, ale aby vycházela ven a hovořila s těmi, kteří mají otázky. Myslím, že to koresponduje s trendem ve světě, kdy se znovu hledají hodnoty, dokonce i víra.  Nedávno v Anglii vyšla kniha Bůh se vrací (God is Back). I to charakterizuje současnou tendenci ve světě.

Druhou část rozhovoru (mj. o arcibiskupu Bezákovi a jeho kauze) uveřejníme ve čtvrtek.

Comments