AKTUALITY‎ > ‎

DOPIS ŘÍMSKÉMU BISKUPOVI PŘED SYNODOU O RODINĚ

přidáno: 19. 12. 2015 15:31, autor: Farnost Josefov

Kardinál Burke z USA a někteří členové Bratrstva Pia X. sepsali petici, v níž vehementně žádají římského biskupa Františka, aby „kategoricky potvrdil učení církve, podle nějž rozvedení a občansky znovu sezdaní katolíci nemohou přijímat svatou eucharistii“.
Jako rekci na tuto petici španělští teologové Xavier Alegre Santamaría SJ, José Ignacio González Faus SJ, Jesús Martínez Gordo a Andrés Torres Queiruga, napsali Františkovi dopis, který vám nabízíme:

DOPIS ŘÍMSKÉMU BISKUPOVI PŘED SYNODOU O RODINĚ

Bratře Františku, v tobě vidíme apoštola Petra. Podporujeme tě, a pro lásku Ježíšovu vyzýváme k věrnosti ducha evangelia oproti údajné věrnosti liteře některých konkrétních církevních předpisů.
Mluvíme o údajné věrnosti - nikoli abychom soudili úmysly těch, kteří ti napsali - ale proto, že ve skutečnosti učení církve neříká, že
znovu sezdaní rozvedení „nemohou přijímat svaté přijímání“, nýbrž, že podle tridentského koncilu „církev nechybuje, když jim odpírá přijímání“. Tato koncilem pečlivě zvolená formulace nechala otevřenou možnost, že opačný postoj není chybný ani nevěrný a že se jedná spíše o otázku pastorační než o otázku dogmatickou. Podle našeho mínění pastorační moudrost nejen povoluje odlišný postoj, ale dnes ho ještě více než kdy jindy vyžaduje. Z těchto důvodů:

1. V Palestině 1. století se Ježíšova slova vztahovala přímo na manžela, který zradil a opustil manželku, protože dal přednost jiné ženě ze svévolných důvodů. Ježíšova slova míří k obraně ženy. Jistěže pro tento případ zaznívají nepopiratelně Mistrova slova: „člověk ať nerozděluje, co Bůh spojil“. V Ježíšově době byl pánem ženy manžel. Manželka poslouchala manžela a o charakterovém
nesouladu manželů tenkráte nemohla být řeč. Vztáhnutí Ježíšových slov na dnešní manželství, ve kterém má žena stejné postavení jako manžel (tenkráte neznámé), a na rozpad manželství ze ztroskotání obou, by se mohlo rovnat překroucení Ježíšových slov. Manipulovali bychom Ježíšovými slovy ve prospěch našeho dogmatického pojetí manželství, kladouce literu, která zabíjí, před ducha, který oživuje, tedy proti pavlovskému napomenutí.

Evangelium musí být inkulturováno; není-li, je zrazováno. Uvedené příklady to mohou více osvětlit.

2. Evangelista Matouš – ten, který uvádí největší počet přestoupení předpisů Zákona ze strany Ježíše – je kuriózně tím jediným,
který mu vkládá do úst větu: „Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon...“ Přišel ho naplnit až do poslední čárky. (Mt 5, 17-21)
Dozvídáme se tak, že v oněch přestoupeních litery Ježíš naplňoval až do hloubky Zákon, protože zachraňoval jeho ducha. A zásadním duchem celého evangelního zákona je milosrdenství: nikoli dobrácké milosrdenství, ale samozřejmě, nároky kladoucí
milosrdenství. Avšak v žádném případě (není evangelní zákon) bez milosrdenství. Možná nám mohou něco dalšího osvětlit slova, kterými Ježíš odpovídá na pohoršení, které způsobí jeho milosrdné chování: „Jděte a naučte se, co znamená ‚milosrdenství chci
a ne oběť‘“ (Mt 9,13 a 12,7).


3. Prvotní církev poskytuje další zřejmý příklad této věrnosti duchu převyšující literu: opuštění obřízky. Ta měla v sobě cosi posvátného, jakožto symbol vyjadřující jednotu mezi Bohem a jeho lidem; také k ní by mohla být vztažena Ježíšova slova: „člověk ať nerozděluje, co Bůh spojil“.
Není pochyb, že církev opustila praxi obřízky po vášnivých diskuzích a proti mínění některých, kteří se domnívali, že jsou věrnější Bohu, ale ve skutečnosti hledali vlastní bezpečí. Díky onomu tolik diskutovanému rozhodnutí církev nejenže zůstala věrná Bohu, ale otevřela brány evangelizaci celého světa. Dnes se nám toto rozhodnutí může zdát samozřejmé, ale tehdy mnohým znělo skandálně.
Sám Petr ve své promluvě ve prospěch onoho rozhodnutí, které se nám dnes zdá být tak věrné Ježíšovu duchu, řekl, abychom nenakládali na šíji učedníků břemeno, které jsme ani my ani naši otcové nebyli schopni unést. (Sk 15,10). Toto je jeden z nejtěžších hříchů, které může církev spáchat. A je velmi diskutabilní, zda celibátníci mohou pochopit, co znamená žít každý den pokojně v intimitě s jiným člověkem, s nímž neexistuje sebemenší soulad. Stejně jako je diskutabilní, zda celibátníci mohou pochopit zdrženlivost od sexuálních vztahů s člověkem, s nímž někdo žije dnem i nocí a miluje ho.

4. Obáváme se, že obránci rigorismu se domnívají, že zavedení „disciplíny milosrdenství“ v církvi se rovná otevření dveří morálnímu laxismu nebo tomu, že církev zavede, co se rozvodu týče, ta stejná kritéria jako naše pohanská společnost. Ve skutečnosti tomu tak není: absolutně se nezpochybňuje nerozlučitelnost manželství; a disciplína milosrdenství je i dále praxí, ze které nemohou těžit všichni: neboť vyžaduje lítost, uznání viny a pevné předsevzetí nápravy. Jde o to nenechat osamocené a bez pomoci ty, kteří ztroskotali. Jako Ježíš, který jedl s hříšníky nikoli proto, že byli dobří, ale protože dobří mohli být.
Terezie z Avily, jejíž stoleté výročí právě slavíme, zmiňuje ve svém životopise, že se několikrát vzdala modlitby, protože se jí necítila být hodna, jakožto hříšnice a nevěrnice. Až do doby, kdy objevila, že takový lék byl horší než zlo. Sama církev vždy učila (a praxe to potvrzuje), že účast na eucharistii může být velkou pomocí a silou pro život podle evangelia. My se obáváme, že když připravíme o tuto posilu ty, kteří ztroskotali v jejich prvním manželském projektu a již se za toto ztroskotání káli, povede to k jejich odpadnutí od víry.

5. A nakonec vyvstává otázka, zda by církev měla praktikovat dvojí míru, co se nevěrností evangeliu týče: jednu týkající se sexuální oblasti a druhou týkající se dalších oblastí morálky. Například: církev vždy učila, že jediným vlastníkem statků země je Bůh a že my lidé jsme pouze správci toho, co považujeme za své vlastnictví. Tato role správce vyžaduje od člověka, aby dal všechny statky, které má navíc, do služby těch, kteří mají méně – chudých a lidí bez prostředků. Právě proto církev neuznává absolutní právo na soukromé vlastnictví, ale pouze v takové míře, v níž je prostředkem pro naplnění primárního a absolutního práva všech lidí na statky země. Toto učení o prioritním určení statků země, tolikrát vzývané posledními papeži, porušuje většina katolíků, aniž by navíc prokazovali sebemenší lítost nebo vůli po nápravě. Toto učení je stejně tak v rozporu s mentalitou tohoto pohanského světa. Není však zjevná nespravedlnost, že tito katolíci mohou přistupovat k některým svátostem, které jsou odpírány v případech ztroskotání páru, kde je lítost i vůle po nápravě, které u těch prvních chybí? Bůh nemá dvoje váhy a dvoje měřidla, nebo ještě lépe: straní vždy k prospěchu nejchudších a obětí. V evangelních podobenstvích o farizeji a celníkovi nebo o starším bratru (v podobenství o marnotratném synu pozn. překl.) se Ježíš překvapivě staví na stranu chybujících. Neboť všem kdo ho obviňují, říká, že všechny jejich dobré skutky nesloužily k tomu, aby měli dobré srdce, ale tvrdé srdce.

Nic víc, bratře Petře. Chtěli jsme pouze vyložit jeden názor. Ale velmi oceňujeme tvé úsilí, při tolika tvrdých a bolestných protivenstvích, o to dát církvi tvář, která bude více v souladu s evangeliem a s Ježíšem.

Comments