Zamyšlení otce Jana Rybáře

Jan Rybář

Měl jsem rád jednu maminku, která neděli co neděli vedla do kostela manžela a svá dvě děvčátka. Rád jsem ji měl proto, že snad jediná nosila v den Páně klobouk a lodičky, nikoliv rifle a botasky. Přitom v matrice stálo u jejího jména: Bez vyznání. Když se jim narodil chlapeček, žádala o křest pro něho i pro sebe. Leč zároveň připojila, že to není ovoce mého působení ve farnosti, že je to dílo její tchyně. Přivdala se s kufrem do ryze katolické rodiny jako nevěřící dcera komunistického důstojníka a za těch nějakých patnáct let jí to její tchyně nikdy nijak nenaznačila. Naopak; stala se jí matkou, neboť jí dala lásku, jakou mladá paní u svých rodičů nikdy nepoznala.

Teď jiný příklad: rovněž nepokřtěná snacha s titulem. Chodí ale také s dětmi v neděli do kostela. Tchyně léta tvrdí, že se něco musí stát, aby uvěřila. A stalo se: havarovala a těžce se zranila. Kondolovali jsme tchyni, ale jí očka jen zářila: Je to tady! Já to věděla! Pán Bůh si ji našel... Teď se uvidí...