Marek Vácha
zdroj : http://blog.aktualne.cz/blogy/marek-vacha.php?itemid=27692
Jakmile
občan vstoupí do nemocničního areálu, stává se s ním zvláštní změna. Má se za
to, že kdokoli osmnáct plus a svéprávný má právo činit závažná rozhodování,
které mohou ovlivnit jeho zdraví i život. Pacient má právo požádat o vysazení
stávající, nebo i nenasazení nové péče, i když ví, že důsledkem bude jeho
trvalé poškození či smrt. Svědek Jehovův má plné právo odmítnout transfúzi a
zemřít. Kdokoli má právo podepsat revers, odmítnout léčbu, jít domů a zemřít
též. Ve světě lékařské etiky si myslíme, že pacientova přání a práva jsou
silnější než jeho reálné potřeby a připouštíme, že svobodné rozhodnutí nemusí
být vždy moudré rozhodnutí. Paradoxně je nemocnice jediným místem ve
státě, kde je občan brán vážně.
Mimo areál nemocnice totiž tohle neplatí. Projednává se
zákon o zákazu kouření v restauracích. V autech musíme ze zákona používat
bezpečnostní pásy, cyklista musí vyjet s přilbou, z dobrých důvodů se snažíme
vytlačit z center měst hazard a tzv. výherní automaty, myslíme, že je správné
nepovolit prodej měkkých ani tvrdých drog a zavedli jsme institut osobního
bankrotu. Z jednoduchého důvodu. Stát si myslí, že bychom tu a tam měli
chránit občana před ním samotným, a to i za cenu osekání jeho svobod. Mnozí
by jistě protestovali proti paternalistické vládě, která chce občana vodit za
ruku. Jenomže zkušenost, dlouhověká zkušenost dává za pravdu státu. Občané
ne vždy a ne všude dorostli své svobodě, ne vždy a všude se chovají jako
odpovědní dospělí a kouření, gamblerství, alkoholismus, fatální zadluženost,
další a další půjčky, drogová závislost a i ty úrazy při nehodách jsou reálnými
riziky, kterým možná stojí za to zabránit, pokud to jde.
Nastává tak paradoxní situace: Svědek Jehovův jedoucí na bicyklu do
nemocnice bude ve jménu své ochrany pokutován za ohrožení vlastního zdraví,
pokud si nenasadí přilbu, a v nemocnici pak ve jménu svobody odmítne transfúzi.
A zemře.
Jen na několik dní před volbami stát ale na chvíli předstírá, že je občan
naprosto svobodný, kompetentní a má schopnost činit kvalifikovaná rozhodnutí
dlouhodobého dosahu. Není náhoda, že volební výsledky vypadají velmi
podobně, jak svobodná rozhodování pacientů o průběhu navrhované terapie. I zde
bývá důsledkem trvalé poškození či smrt, tentokráte v měřítku národa. Viz třeba
poslední prezidentské volby.
Ani občané samotní se do rozhodování závažných otázek nepouští snadno a
rádi. Máme poradce na kde co: poradce na střádání a poradce na
investování, poradce na kojení, na sex, na zdravou výživu, na módu, na
posilovny, na hubnutí, na diety, na zařízení bytu, na otevírání (a asi i na
zavírání) čaker, na objevení vnitřního míru a harmonie, na zahrady, na doplňky
jarní i letní a nejrůznější koučové velí, co a jak. Jen abychom se
vyhnuli trýzni svobody. Ani to, co si dát k večeři si už pomalu netroufneme
rozhodnout sami.
Referendum o čemkoli má smysl, jen pokud všichni přesně ví, jaké jsou
výhody a jaké jsou nevýhody daného řešení, pokud jsou ochotni si o věci něco
nastudovat, zvážit proměnné, a pak rozhodnout. Ani zde nemusí být
svobodné rozhodnutí moudré rozhodnutí. Velká Británie je nám smutným příkladem.
Nechat komplikovanou otázku, ke které je už přece jen potřeba něco dopředu
načíst a promyslet, třeba kterým směrem zamíří celá země, rozhodnout občany v
referendu, je populismus.
Je to populismus právě v případě, když stát zároveň občana nutí, aby když on
sám zamíří kamkoli na kole, musel mít nasazenou onu povinnou přilbu.
