AKTUALITY‎ > ‎

Halloween jako příležitost k evangelizaci

přidáno: 29. 10. 2011 16:06, autor: Petr Boháč

Halloween jako příležitost k evangelizaci

27.10.2011 Hana Farná 

 

Na první pohled by se mohlo zdát, že Halloween není nic jiného než Santa Claus, importovaný svátek, který úspěšně vytlačuje křesťanskou památku všech těch, kdo nás předešli na věčnost. Mnozí křesťané už jen na pouhé slovo Halloween reagují přímo alergicky. Ovšem stačí si pouze uvědomit jeho původní znění: All – Hallow – Even., tedy večer všech svatých, a náš pohled může být úplně jiný, příznivější..

Už ve 4. století se slavil podobný svátek; byla to památka všch mučedníků a je příznačné, že se připomínala v době velikonoční, v návaznosti na Kristovo zmrtvýchvstání. Časem se v západní církvi přesunula na 1.listopad; toho dne byl totiž římský pohanský Pantheon, chrám všech olympských bohů, zasvěcen všem křesťanským mučedníkům. Bylo to v době, kdy pojem „svatý“ byl vyhrazen jen těm, kdo vydali svědectví krve. Od 8. století tento svátek patří i vyznavačům, tedy všem svatým, slaví se už závazně 1. listopadu, což je zásluha Keltů. V jejich tradici to byl totiž nejdůležitější den v roce, časový zlom, kdy končí veškerá sklizeň úrody, příroda se ukládá k spánku a světlo předává vládu tmě A právě v tento den dochází k prolínání dvou světů a živí a mrtví mohou být na chvíli zase spolu.

Během října se letní období loučí svou ozvěnou, babím létem, a spěje k listopadu, který je branou zimy, předělem světlé a tmavé části roku. Urbanizace nás vzdálila přírodě, náš čas už není měřen cykly ročních období a rytmem zemědělských prací, a tak se stává, že temná a chladná část roku může být vnímána jen jako nepěkná, plná nepohodlí. Není divu, že se stále častěji mluví o podzimních depresích, kterým by bylo nejlépe uletět někam na jih. Postmodernímu člověku nedochází, že tu mlhavou, studenou tmu mohou prozářit světélka na hrobech.. Den, kdy vzpomínáme na ty, co už nejsou mezi námi, by leckdo moc rád vyškrtl ze svého kalendáře. Vždyť i hřbitovy v pravém slova smyslu pozvolna mizí, hroby nahrazují rozptylové loučky a často ani to ne, jak o tom svědčí nevyzvednuté urny v krematoriích. Na hřbitovech přibývají zpustlé hroby a rozmáhá se praxe nezaplatit za „hrobové místo“.

Na desítky let komunistické totality se nedá všechno svádět, tento trend sebou nese konzumní společnost, spolu se ztrátou duchovních kořenů.. Je snadnější přenést se do léta k protinožcům, než vzít na vědomí, že jak příroda, tak i člověk musí projít „roklí šeré smrti“. Keltští druidové v tom měli jasno, snad i proto bez větších problémů přijali křesťanskou víru.. Vydlabaná dýně není svým původem strašidelná rekvizita, nýbrž lucerna, svítící na cestu duším zemřelých, aby nebloudily v temnotě a mlze. Ve tmě nechce zůstat nikdo, každá duše touží ke světlu. Naše víra jistě nestojí na zážitcích klinické smrti, ale je pozoruhodné, že ti, kdo se navrátili z druhého břehu, se shodují v jednom: viděli Světlo.

Svátku Všech svatých se někdy říká „Velikonoce podzimu“, protože je to oslava všech těch, kanonizovaných i neznámých, kdo šťastně prošli temným tunelem, žalmistovým údolím šeré smrti, k věčnému životu.. Dá-li se tedy slavnost Všech svatých přirovnat k Velikonoční neděli, pak následující den, se podobá Bílé sobotě. Tehdy vzpomínáme na „všechny věrné zemřelé“, kterým svítí světlo naděje, nejen na naše milované, ale i na ty, kdo jsou známi jen Bohu.

Před časem mě zaujala myšlenka kardinála Miloslava Vlka, že kříže na hrobech by neměly nést korpus Ukřižovaného, ale Ježíšovo hrobové plátno, jako symbol vzkříšení. Jsem toho názoru, že pak by hřbitov snad ani nemohl být smutným místem. Jistě, loučení je vždycky velmi smutné a smrt není procházka růžovým sadem, je to cesta údolím stínu, tmy a neznáma, ovšem sněřující ke Světlu. Toto Světlo s velkým S symbolizují plameny svíček, nejen na hrobech, ale i v kolumbáriích a na okraji rozptylové loučky. Taková je dnešní realita – a to je ještě ta lepší varianta; ta horší znamená stále více zpustlých hrobů a nevyzvednutých schránek s popelem.

K dušičkové atmosféře patří tajemno. Bylo tomu tak vždycky, prolínalo se s lidovou zbožností, promítlo se i do pověstí s nádechem hororu; nejznámější je asi ta o mši Dušiček, kde nemá co pohledávat živý člověk, neboť by špatně dopadl. Není to obyčejná pověra, je to poselství Keltů, jasně vymezující předěl mezi světem živých a mrtvých a varující před nemístnou zvědavostí. A když jsme už u těch strašidelných historek, je možné připomenout i někdejší neodmyslitelný atribut tohoto období, „dušičkovou“ divadelní hru Mlynář a jeho dítě. Také docela pěkný horor. Jak je zřejmé, naši předkové se uměli kolem Dušiček hezky pobavit. Někdy i maličko zlehčujícím tónem: „Dušičková noc, všude mlhy moc. Na šatech jsou černé mašle, všude plno rýmy, kašle.“ Neměli bychom se tedy pohoršovat nad „americkým“ Halloweenem. Uvozovky jsou na místě, protože tenhle svátek se do Ameriky dostal teprve po roce 1840, s irskými vystěhovalci. Není třeba brát dětem svítící dýně, naopak je to příležitost si s nimi popovídat o tom, co symbolizuje světlo v temné noci. Pouhým vysvětlením, jak vzniklo slovo Halloween, se dostaneme přímo k svátku Všech svatých a pak i ke známějším „Dušičkám. Keltové věřili, že právě tohoto dne se prolínají dva světy. Pro nás je to den, kdy nám naši zemřelí mohou být ve vzpomínce a modlitbě mimořádně blízko, více než kdy jindy..

Na rozdíl od Santa Klause, nepodařeného křížence reklamy na Coca Colu a naivních představ o Mikuláši, má Halloween obrovský potenciál: může oslovit děti i rodiče, celé generace, které ztratily povědomí o svých křesťanských kořenech

Autorka je lékařka

Převzato z www.christnet.cz
Comments