AKTUALITY‎ > ‎

Kázání: O MEČI, POSVÁTNÝCH TEXTECH A TAŠCE PAPEŽE FRANTIŠKA

přidáno: 7. 1. 2017 15:08, autor: Farnost Josefov   [ aktualizováno 7. 1. 2017 15:09 ]

Výsledek obrázku pro halíkKázání lze poslechnout v audioarchivu farnosti :

http://akademickafarnost.invisible.cz/kazani/kazani.php?rubrika=2016-07#20160814   - délka 14 min.

1. čtení: Jer 38,4 | 2. čtení: Žid 12,1 | Evangelium: Lk 12,49

O MEČI, POSVÁTNÝCH TEXTECH A TAŠCE PAPEŽE FRANTIŠKA

Jeden kněz, pracující pro našeho čelného politika, dostal za úkol sepsat vše, co je možné říci proti islámu a muslimům z křesťanského hlediska. Byl to poměrně snadný úkol, ony odstrašující verše z muslimských pramenů včetně Koránu samého jsou do nekonečna nyní probírány především na protimuslimských (často zároveň proruských) sociálních sítích.

Kdyby někdo dostal za úkol shromáždit nenávistné a k nepřátelství vybízející citáty křesťanských klasiků i Bible samé, ani to by nedalo příliš mnoho práce. A nejde jen o jisté příšerné texty ze Starého Zákona. I v Novém Zákoně najdeme texty, které vytrženy z kontextu a s potřebnou dávkou neporozumění nebo zlé vůle mohou sloužit jako důkaz, že křesťanství – a to ve svých nejposvátnějších textech, evangeliích – je náboženství vybízející k válce a násilí a rozvrací rodiny.

K takovým textům patří i dnešní evangelium; Ježíš zde říká: Nepřišel jsem přinést pokoj, nýbrž meč. Ježíš přináší rozdělení rodin: Dcera bude proti matce, bratr proti bratru.

A k tomu si můžeme připočíst Ježíšova podobenství, kde král, který zjevně symbolizuje Boha, poroučí pozabíjet ty, kteří ho urazili. I tak velký teolog a světec jako Augustin větou „přinuť vejít“ (compelle intrare), týkající se těch, kteří měli na svatbě nahradit nepřítomné pozvané hosty, zdůvodňoval, že podle Písma je možné pohany nutit ke vstupu do církve násilím.

Ještě dříve, než se pokusíme pochopit text dnešního evangelia, řekněme si, co z toho, co jsem právě řekl, vyplývá.

Vyplývá z toho to, co nedávno řekl papež František: Ve všech náboženstvích, včetně křesťanství, jsou výroky, které je možné zneužít. A v dějinách křesťanství mnohé takové výroky byly skutečně zneužity.

Vyplývá z toho snad to, co nyní často slyšíme, že všechna náboženství jsou tedy potenciálně nebezpečná a že proto by bylo lépe se obejít úplně bez náboženství? Nikoliv – i společnosti, které zavrhly tradiční náboženství, se pokusily vytvořit své vlastní a to často způsobilo ještě mnohem víc násilí a krve než náboženství tradiční – vzpomeňme na teror za Velké francouzské revoluce, na miliony obětí nacismu a desítky milionů obětí komunismu.

Vyplývá z toho, že všechna náboženství mají stejnou hodnotu – výrok, který mi někteří lidé rádi připisují, i když se pokaždé od něj jasně distancuji? Nikoliv: Jen Bůh, žádný člověk, může skutečně porovnat hodnotu náboženství jako takových. My máme před očima jen množství konkrétních realizací jednotlivých náboženství – a ty jsou skutečně velmi rozdílné.

Neexistují dobrá a špatná náboženství (alespoň pokud tím míníme ta náboženství, prověřená staletími, a ne nějaké pseudonáboženské sekty moderní doby).

Neexistují dobrá a špatná náboženství; existují jen dobří a špatní věřící (a nejvíce je těch, v nichž se zlo a dobro prolíná).

Existují jen příznivé nebo nepříznivé historické, politické a kulturní podmínky, za nichž se utvářejí konkrétní podoby náboženství.

Džihadismus jako radikální odnož wahhábismu vznikl za určitých dějinných podmínek jako deviantní karikatura islámu.

Samozřejmě i karikatura musí mít s originálem, který karikuje, něco společného. Slyšíme teď s oblibou citovat Rémi Bragua (historika a filozofa, kterého osobně znám), že islamismus nelze vydělovat z islámu.

Ano, souhlasím, stejně jako hony na čarodějnice, pogromy na židy a zločiny křižáků nelze vydělovat z křesťanství. Všechno souvisí se vším.

Ale jako nelze rozumně tvrdit, že hony na čarodějnice, pogromy na židy a zločiny křižáků tvoří podstatu křesťanství (i když bychom v Bibli samotné našli výroky, jimiž se tyto činy zdůvodňovaly), tak nelze seriózně tvrdit, že džihadismus (nábožensky zdůvodňovaný terorismus) tvoří podstatu islámu. Ano, v islámu (v Koránu samém i v tradicích islámu) jsou zneužitelné věty. V jednom rozhlasovém pořadu mi svérázná moderátorka (Barbora Tachecí) tvrdila, že je přece rozpor mezi tím, když tvrdím, že v islámu jsou zneužitelné věty, a zároveň to, že se nemáme bát islámu jako takového. Nebyla schopna pochopit, že není rozpor mezi tvrzením, že auta v rukou opilých nebo nedisciplinovaných řidičů jsou nebezpečná a zároveň že se nemáme bát aut jako takových nebo demonstrovat, že auta u nás nechceme.

Ne, nikdy bych si nedovolil tvrdit, že všechna náboženství jako taková mají stejnou hodnotu. Tento soud náleží Bohu a jeho soudu a to až v poslední den, ne dříve, neboť náboženství se v dějinách velmi proměňují.

Pro toho, kdo poznal a vyznal Ježíše Krista jako Pravdu, Cestu a Život, je toto poznání závazné, nemá důvod pro sebe hledat jiné dveře k Otci a jiným jiné dveře nabízet. Kdybych nevěřil, že křesťanství je cesta pravdy, svlékl bych tento ornát a odevzdal klíče od kostela: Nejsem schopen hlásat něco, o čem nejsem přesvědčen celou svou myslí, celým svým srdcem a celou svou silou.

Ano, věřím z celého srdce a celé mysli, že Kristus je Pravda, že křesťanství je pravdivé. Ale je rozdíl mezi slovy: „my máme pravdu“ a „jenom my máme pravdu“.

Kristus je pravda, ale my nejsme Kristus, my jsme jen učedníci a následovníci Krista, jsme na cestě pravdy, ale nikoliv v cíli. Ano, Kristus je dveře k Otci. Ale kdo je Kristus? Kristus v podobenství o Posledním soudu mluví o všech potřebných, chudých a pronásledovaných: To jsem já.

My jsme zdaleka ještě neodkryli plnou podobu Kristova „Já“. Kristus není jen s těmi, kdo mu říkají: Pane, Pane.

Kristus je s těmi, kdo plní vůli Boží, i když Krista neznají a nevyznávají.

Spásná síla Krista a Boží milosrdenství jsou větší, než my můžeme pochopit a stanovit, varujme se toho, vydávat se za ty, kdo mohou určit jejich hranice. Kristus je dveře – a my nemáme právo tyto dveře přivírat na základě svého lidského, neúplného, dějinně a kulturně podmíněného poznání.


K dnešnímu evangeliu: Ježíš nevyzývá k válce a rozdělení, k násilí; meč rozdělení, který přinesl a o němž mluví, nemá co dělat s železem a krví. Ježíš pouze zcela realisticky vidí, že jeho výzva k lásce nebude většinou přijata (pravda v náboženství, filozofii, vědě i umění zpravidla začíná jako vysmívaný a pronásledovaný názor menšiny, která se staví proti většinovému mínění). Ježíš vidí, že je opravdu „znamením, jemuž se bude odporovat“, jak o něm řekl prorok Simeon; ví, že názor na něj rozdělí společnost i rodiny, ano i do srdce jeho blízkých, i jeho vlastní matky (znovu citujme proroctví Simeonovo) vnikne meč bolesti. „Blahoslavení pronásledovaní, blahoslavení jste, když vás budou lidé tupit a říkat o vás všechno špatné“ – copak to není poslední z Ježíšových blahoslavenství z kázání na hoře?

Ano, Ježíšova slova o rozdělení, které přináší, jsou opět velmi aktuální. Jsou chvíle tříbení v církvi i ve společnosti.

Doba je zlá – a pozor na ty, kteří se chtějí přiživit na vzedmutých vlnách strachu, předsudků a nenávisti. Jsme ve válce, ale není to válka náboženská, říká papež František, velký prorok naší doby. Je třeba nesmírně pečlivě rozlišovat islám a džihadismus, i když džihadismus patří k islámu jako jeho karikatura a stín, podobně jako katolický fundamentalismus, plod strachu a neznalosti, patří ke křesťanství jako jeho ostudná, ale dnes i u nás velmi živá karikatura a temný stín křesťanství.

Minulý týden jsem od jednoho ze známých českých katolíků dostal titul „podržtaška papeže Františka“. Cením si ho snad ještě více než dosavadních titulů čestný prelát Jeho Svatosti a čestný doktor Oxfordské univerzity. Čestný podržtaška Jeho Svatosti – to zní hrdě! Zvláště když je známo, že papež si svou aktovku zásadně drží sám, ve svých rukou, na svém srdci.

V tašce papeže Františka jsou texty plné myšlenek, kterým je třeba naslouchat, promeditovat je, přivlastnit si je. Odvážně reformní myšlenky papeže Františka znamenají cenné povzbuzení, jasnou orientaci v této tak spletité době, protože vycházejí z hloubky modlitby a z životní moudrosti, z otevřené mysli a srdce toho, který skutečně miluje Boha i lidi.

Můj nový čestný titul je mi závazkem, aby tyto jiskry naděje nevyhasly ani v temnu, s nímž se setkáváme v naší společnosti a bohužel i v církvi. Nezhášejte je, prosím, promodlete je, promyslete, neste je dál. Amen.