Kdo cítí, že je hříšník, umí odpouštět
Vaší kapucínskou tradicí je odpouštět, dávat odpuštění. Mezi vámi je spousta vynikajících zpovědníků, protože se považují za hříšníky, jako mnich Kryštof (postava z Manzzoniho románu Snoubenci –pozn.překl.). Vědí, že jsou velcí hříšníci a tváří v tvář Bohu se nepřetržitě modlí: »Hospodine, vyslyš a odpusť« (1 Král 8,30). A poněvadž se dovedou takto modlit, umějí odpouštět. Když však někdo zapomene, že sám nezbytně odpuštění potřebuje, pozvolna zapomene na Boha, zapomene prosit o odpuštění a nedovede odpouštět. Kdo je pokorný a cítí, že je hříšník, umí odpouštět ve zpovědnici. Jiní, kteří se – jako oni učitelé Zákona – považují za »čisté« a za »učitele«, dovedou jenom odsuzovat. Mluvím k vám jako bratr a chtěl bych vaším prostřednictvím říci všem zpovědníkům, zvláště v tomto Svatém roce milosrdenství, že zpovědnice je místem odpouštění. Pokud - hypoteticky – nemůžeš udělit rozhřešení, prosím »nekárej«. Člověk, který přichází, hledá útěchu, odpuštění a pokoj pro svoji duši. Ať tedy nalezne otce, který jej obejme a řekne mu: »Bůh tě má rád«, a dá mu to pocítit! Říkám to nerad, ale mnozí lidé – a myslím, že většina z nás to někdy slyšela – říkají: »Nechodím se zpovídat, protože jsem jednou dostal takové a takové otázky a udělali mi to či ono...« Prosím vás... Vy kapucíni však máte tento zvláštní Pánův dar odpouštět. Prosím vás, neochabujte v odpouštění! Vzpomínám na jednoho, kterého jsem potkal v jiné diecézi, představeného, který byl po své službě guardiána a provinciála v sedmdesáti letech poslán do jedné svatyně jako zpovědník. A u tohoto muže stála dlouhá fronta: všichni - kněží, laici, bohatí, chudí - všichni! Byl to velký zpovědník! Vždycky našel způsob, jak odpustit anebo alespoň předat duši pokoj a obejmout. Jednou jsem ho byl navštívit a řekl mi: »Poslyš, ty jsi biskup a můžeš mi odpovědět. Mám dojem, že hřeším, protože mnoho odpouštím. Mám skrupule...« - A co děláš, když na tebe přijdou? - »Jdu do kaple před svatostánek a řeknu Pánu: Odpusť mi, Pane, odpusť, myslím, že jsem dnes odpouštěl příliš. Ale, Pane, to Ty jsi mi dal špatný příklad!«... Ano. Buďte muži odpuštění, smíření a pokoje. Jsou různé jazyky v životě: řeč slov a také gest. Když ke mně ve zpovědnici někdo přistoupí, činí tak proto, že jej něco tíží a chce se této zátěže zbavit. Možná neví, jak to říci, ale vyjadřuje to takto. Když takový člověk přichází, touží se změnit, jednat jinak, být někým jiným a činí to tímto gestem. Není třeba klást mu otázky. Když někdo přichází, chce ve svém nitru s něčím skoncovat. Častokrát to nedokáže, protože je podmíněn psychologicky, svojí životní situací. Ad impossibilia nemo tenetur – Nikoho nelze nutit k nemožnému. Je zapotřebí širokého srdce, odpuštění je setba, Boží pohlazení. Mějte důvěru v Boží odpuštění. Neupadněte do pelagianismu, který říká: musíš dělat to a toto a tamto.. Vy však máte charisma zpovědníků. Stále jej uplatňujte a obnovujte. A hodně odpouštějte, protože kdo neumí odpouštět skončí jako oni učitelé z evangelia, jako veliký karatel, který stále žaluje... A kdo je největším žalobcem v Bibli? Ďábel! Buď zastáváš úřad Ježíše, který odpouští a dává život, modlíš se a dlouhé hodiny tam sedíš jako oni dva svatí, Pius a Leopold. Anebo zastáváš úřad ďábla, který kárá a žaluje... Nevím, nedovedu vám říci více. Co říkám vám, říkám všem kněžím, kteří zpovídají. A pokud se na to necítí, myslí, že na to nestačí a říkají: »Ne, ne, já sloužím mši, myji podlahu, dělám všechno, ale nezpovídám, protože to nedovedu dobře...«, pak je třeba prosit Pána o milost, o milost, kterou vyprošuji každému z vás a pro vás všechny, pro všechny zpovědníky, i pro sebe. |
AKTUALITY >
V dnešní bohoslužbě slova se setkávají dva postoje. Velikost před Bohem projevující se pokorou u krále Šalomouna (1 Král 8,22-23.27-30) a malichernost, na kterou poukazuje sám Ježíš (Mk 7,1-13) u učitelů Zákona, kteří zcela jasný Zákon opustili, aby se drželi svých lidských tradic.