AKTUALITY‎ > ‎

Kněží jsou stále inspirováni odkazem Druhého vatikánského koncilu navzdory obratu v církvi

přidáno: 24. 8. 2012 22:40, autor: Farnost Josefov

Kněží jsou stále inspirováni odkazem Druhého vatikánského koncilu navzdory obratu v církvi

24.8.2012 Dan Morris-Young 

 

Blíží se zlaté výročí začátku 2. vatikánského koncilu spjaté s datem 11. října 1962, kdy byl koncil slavnostně zahájen. Duchovní, kteří byli vysvěceni v koncilním nebo nedlouhém pokoncilním období, přijímají stále „ducha 2. vatikánského koncilu“ jako pramen inspirace pro svůj život a své kněžské povolání, třebaže někteří katolíci tohoto „ducha“ znevažují.

II. vatikánský koncil jako dobře střežené tajemství církve?

KoncilMnozí tito „kněží 2. vatikánského koncilu“, jak je církevní badatelé nazývají, v současné době vyjadřují své znepokojení nad tím, že ona symbolická okna do církve, která 2. vatikánský koncil rozrazil dokořán, jsou znovu zavírána a navíc zamykána na petlici. Jsou zneklidněni stavem církevního vedení, ekumenickou nečinností, zhroucením kolegiality (církevní doktrína, která klade na roveň odpovědnost papeže a kolegia biskupů za vedení a pastoraci církve, pozn. překl.) mezi kněžími, oslabeným postavením žen v církvi nebo reformami liturgie.

„Někdy si myslím, že 2. vatikánský koncil je dobře střežené tajemství církve,“ říká P. David Pettingill, kněz na odpočinku ze SanFranciské diecéze, jenž ale stále aktivně působí v programech duchovního usebrání a přednáší kurzy s tematikou 2. vatikánského koncilu pro laické církevní vedoucí pracovníky. „Co dnes vidím, je koordinovaná snaha ustoupit od myšlenek vzešlých z 2. vatikánského koncilu s odůvodněním, že 2. vatikánský koncil byl jednoduše součást vývoje církve a že se myšlení o církvi a víře od té doby pouze dále rozvinulo, což je oficiální stanovisko vedení církve,“ dodává P. Pettingill. Sám byl vysvěcený v roce 1962, poté býval učitelem v semináři a vedoucím pracovníkem na střední škole.

„Nicméně, pokud zastáváte takový přístup, a ten může být opodstatněný,“ vysvětluje P. Pettingill, „pak si také musíte položit další otázku, pokud chcete být historicky přesný - a to: Co tento koncil přinesl církvi? Pokud nechcete říct, že to byla ztráta času, musíte uznat, že se v průběhu koncilu odehrály události, které se nikdy během předešlých 20 ekumenických koncilů nestaly, a že dokumenty vzešlé z koncilu, jež jsou v různých literárních formách, představují názorovou shodu největšího počtu biskupů, kteří byli kdy v historii shromážděni na jednom místě. A ti se snažili porozumět církvi zčerstva a nanovo, protože Jan XXIII. řekl, že budeme mít aggiornamento a že přiblížíme církev tehdejšímu životu. Vidím tedy v současném oficiálním stanovisku církevního vedení snahu ustoupit zpět“ od započatého obrodného procesu. „Osobně mne to velmi mrzí.“

Zahájení procesu otevírání církve a ne jako zakončení

Jezuita P. Thomas Reese, jako jeden z mnoha podobně smýšlejících kněží, poukazuje na to, že v církvi existuje určité napětí ohledně chápání posledního koncilu „jako zahájení procesu otevírání církve a ne jako zakončení tohoto procesu“. P. Reese, vysvěcený v roce 1974, vstoupil k jezuitům v témže roce, kdy koncil zahájil svoji činnost. S úsměvem vzpomíná: „Byli jsme zavření v semináři a netušili jsme, co se zrovna děje. Neměli jsme přístup k novinám, časopisům nebo k televizi… nebo k měsíčníku The New Yorker, který v té době samozřejmě přinášel reportáže F. X. Murphyho.“ Redemptorista P. F. X. Murphy přinášel pod pseudonymem Xavier Rhyne reportáže o tom, co se děje za zavřenými dveřmi během koncilních jednání.

„Tak nebo tak jsem se o koncilu dozvěděl a ještě s jedním mladíkem jsme se šli zeptat našeho představeného o svolení k tomu, abychom si směli opatřit koncilní dokumenty. Po poradě s ostatními z vedení se náš představený rozhodl poskytnout nám dvěma zmíněné dokumenty, protože jsme o ně výslovně požádali. Jinak ale nebyly tyto zápisy všeobecně šířeny mezi ostatními seminaristy. Za měsíc to ale již byla povinná četba,“ směje se P. Reese.

„Ačkoliv docházelo během koncilních jednání k názorovým třenicím a sporům,“ vysvětluje P. Reese, „člověk měl pocit, že historie je na straně zastánců otevírání církve světu, že směřujeme vpřed, že se to snad ani nedá zastavit a že se situace v církvi bude lepšit rok od roku. To všechno se ale téměř kompletně zastavilo s nástupem Jana Pavla II., který neviděl jako to nejdůležitější koncilního ducha, ale zejména dokumenty z koncilu vzešlé.“

Jdeme opačným směrem

P. Reese, který v současnosti vyučuje v Teologickém centru při Georgetownské universitě, začal během svých 7 let ve funkci editora jezuitského týdeníku „America“ působit starosti vatikánskému vedení církve. Na svůj post rezignoval v roce 2005 poté, co ho za jeho editorskou otevřenost vůči církevně citlivým tématům, kritizovala vatikánská kurie. V týdeníku dával prostor diskusím na témata jako sňatek partnerů stejného pohlaví, výzkum kmenových buněk či má-li být umožněno přijímání eucharistie politikům, kteří podporují umělé přerušení těhotenství.

Předtím, než se stal kardinál Joseph Ratzinger papežem a vedl ještě Kongregaci pro nauku víry, tak společně s papežem Janem Pavlem II. „interpretovali dokumenty 2. vatikánského koncilu po svém… a často se jednalo o interpretaci konzervativní, která měla na koncilu menšinovou podporu,“ podotýká P. Reese.

„V současné době nejsou obavy pouze z toho, že by byly myšlenky koncilu brzděny. Co víc, jdeme opačným směrem. Vidíme změny v chápání kolegiality či změny v oblasti liturgie a ekumenismu, kdy už nemůžeme protestantské komunity ani nazývat slovem církve.“ Kritikům „ducha 2. vatikánského koncilu“ se ale nelíbí, že je tento „duch“ chápán jako propustka vyvazující z ortodoxních doktrín katolické církve.

"V duchu Konstantinopole?"

Kardinál Ratzinger, nynější papež Benedikt XVI., dále prosazuje „hermeneutiku kontinuity“, která sama o sobě vyzdvihuje pouze interpretaci textů samotných.

Kritici „ducha 2. vatikánského koncilu“ z řad katolické církve, jako novinář Russell Shaw, to vidí jasně. „Duch 2. vatikánského koncilu mi připadá poněkud směšný a falešný. Přidali církevní otcové po konstantinopolském koncilu čtvrtou osobu do Svaté Trojice ´v duchu Konstantinopole´? Koncily mají rozhodně svoji atmosféru a ducha, ale ty vyplývají z učení a spisů vzešlých z koncilu samotného. Ne z myšlenek a postupů, které se koncil nerozhodl kodifikovat. Proto si myslím, že je zavádějící, když se argumentuje, že v důsledku změn vnesených do církve 2. vatikánským koncilem bychom měli přikročit k dalekosáhlejším reformám.“

Nad takovou argumentací ale například P. J. Severyn Westbrook jen kroutí hlavou. „Pokud chápeme církev jako esenciální, pak již tedy známe všechno a není nic dalšího, co poznávat a všechno je dáno. Lidé se pouze musí naučit, co je zavedená pravda a tu pouze následovat. To je myslím v současnosti ten dominantní výklad.“ Hned ale podotýká: „V existenciální církvi člověk musí naslouchat a sledovat, jak se Duch svatý pohybuje mezi lidmi, zejména mezi společenstvími věřících. Církev musí být živý, dýchající, cítící a modlící se organismus. Máme být organismus, nebo organizace?“

Sám připouští: „Čas od času jsem hodně znechucený. Je to jako kdyby ty řídící osoby v církvi, které většinou nazývám ´chrámoví úředníci´, měly navrch. Vyhrávají postupným oslabováním své opozice. Pečlivě si již připravili, jak budou postupovat v budoucnu.“

Otevřený a upřímný dialog již není na pořadu dne

Vzpomíná na svůj referát z roku 1982 pro biskupy ze severozápadu USA o potřebě kněžského svěcení pro ženaté muže. „Byl jsem překvapen, že nikomu z nich to nebylo proti srsti. Někteří byli dokonce nadšení. Prakticky všichni byli pro. Tudíž mne zarazilo, že se toto téma nikdy nedostalo na program celonárodní biskupské konference. Nabádá to k zamyšlení nad tím, do jaké míry existuje mezi biskupy kolegialita a zdali mají vůbec svrchovanost nad svojí vlastní agendou.“ Otevřený a upřímný dialog „již není to, co je na pořadu dne,“ říká tento kněz na odpočinku, teolog a kaplan Newmanova střediska. „Stanoviska jsou předem určená a můžete hlasovat ´ano´. Je to uzavřené. Jsme jako církev monolit, nebo jsme jako myslící a vnímající bytost? Pokud jsme bytostí, zároveň to znamená, že můžeme s něčím nesouhlasit, ale také můžeme dosáhnout shody názorů. Ale nejdříve musíme jeden druhému naslouchat. Neztratil jsem naději a věřím v Ducha svatého,“ dodává, „ale pravidla hry jsou zmanipulovaná.“

P. Westbrooka, Reese a Pettingilla by odborníci zkoumající vývoj církve zařadili do skupiny tzv. „kněží 2. vatikánského koncilu“. Důležitá studie o kněžích a jejich pastoraci zveřejněná v dubnu tohoto roku, tuto skupinu kněží definuje jako muže narozené mezi lety 1943 až 1960. Tato studie zadaná americkou Národní federací kněžských rad a vyhotovená Centrem aplikovaného výzkumu v rámci pastorace (Center for Applied Reasearch in the Apostolate) při Georgetownské universitě došla k závěrům, že kněží vysvěcení v časovém úseku blízkém 2. vatikánskému koncilu chápou své povolání, pastoraci a církev všestranně jinak než jejich mladší nebo starší kolegové.

„Kněží 2. vatikánského koncilu“ se například vidí daleko více jako „služebníci a až pak jako vůdčí osoby“ uvnitř jejich komunity než jako „osoba stojící mimo“ komunitu, jak se vidí kněží vysvěcení před a po 2. vatikánským koncilem nebo ti vysvěcení kolem roku 2000. Ukázalo se také, že „kněží 2. vatikánského koncilu“ jsou daleko více nakloněni dialogu s laickými věřícími a jejich komunitou. Studie nazvaná „Stejné povolání, rozdílní lidé: Vývoj kněžství po 2. vatikánském koncilu“ také poukazuje na to, že kněží vysvěcení v pozdějších dobách vyzdvihují církevní ortodoxii a hodnotí se jako šťastnější ve svém povolání než „kněží 2. vatikánského koncilu“. Mladší kněží také cítí větší podporu od vedení církve než „kněží 2. vatikánského koncilu“.

Jsme kněží Gaudium et Spes

KoncilZnámý australský kněz P. Eric Hodgens ve svém eseji nazvaném „Zamyšlení nad zlatým výročím vysvěcení“ v roce 2010 prohlásil: „Vzali jsme si odkaz 2. vatikánského koncilu k srdci. Z kněží povolaných a posvěcených Bohem jsme se změnili v duchovní vůdce povolané a vysvěcené církví – lidem Božím. Jsme kněží Gaudium et Spes,“ napsal P. Hodgens poukazujíce na koncilní dokument nazvaný „Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě“, jež poskytuje teologický rámec pro celosvětové zapojení církve do záležitostí sahajících od sociální spravedlnosti, přes technologii a ekonomiku až po ekumenismus.

P. Hodgens, jenž je knězem v melbournské arcidiecézi, hodnotí kriticky problematický vývoj po 2. vatikánském koncilu, zejména v ekumenismu, v plachosti a nekritické poslušnosti biskupů, v nedostatku prozíravosti církevního vedení, v jednostranném teologicko-biblickém vzdělání, ve špatně promyšlené liturgické reformě, úpadku kolegiality, v nedostatečné otevřenosti vůči diskusi, v nedostatečné průhlednosti církve a v tom, že učinila ze sexuálního chování lidí „nejdůležitější církevní téma“.

„Od papeže začala vycházet rozhodnutí v rozporu s koncilním duchem,“ napsal P. Hodgens. „Kněžský celibát, třebaže byl hodně diskutovaný, byl znovu prosazen papežem Pavlem VI. v roce 1967 bez možnosti diskuse. Encyklika Humanae Vitae z roku 1968 pak představovala obrovské zklamání. Většina z nás se s tím nikdy nesmířila. Pavel VI. zároveň začal jmenovat biskupy, kteří nesouhlasili s étosem koncilu. … Celý vývoj tímhle směrem byl demoralizující.“

P. Hodgens na druhou stranu také zdůraznil fakt podpořený výše zmíněnou studií a četnými rozhovory, a to, že „kněží 2. vatikánského koncilu“ jsou vysoce spokojeni se svými životy a se svým duchovním povoláním, třebaže ne na úplně stejné úrovni jakou vykazují starší a mladší ročníky kněží. P. Hodgens tento jev nazývá „být spokojený ve svém vlastním prostředí“.

Kam církev směřuje?

P. Gary Lombardi z farnosti Sv. Vincenta de Paul v kalifornské Petalumě byl vysvěcen v roce 1969 a ačkoliv říká, že je „spokojený ve svém“, mohl by prý být i spokojenější, kdyby neviděl, kam církev směřuje. „V mnoha ohledech jsme se navrátili k autoritářskému, hierarchálnímu, institucionálnímu modelu církve. Vše je daleko více řízeno seshora. Všechno přichází z Říma. Biskupové jsou jmenováni bez větší konzultace s ostatními biskupy dané oblasti. Důraz je nyní, stejně jako před koncilem, kladen na oficiální výklad víry, na svrchovanou autoritu Říma a oddanost Svatému otci.“ Vracíme se k „přísnosti, strnulosti a důraz je kladen na to, aby se lidé chovali podle církevních nařízení místo toho, aby církev lidem sloužila,“ říká P. Lombardi, který 16 let vedl vzdělávací oddělení pro kněze v diecézi Santa Rosa. Dále doplňuje: „Čas od času jsem viděl v důsledku této přísnosti trpět dobré lidi.“ P. Lombardi si také vzpomíná, jak měl v posledních letech semináře dilema, „zdali bude sloužit církvi, nebo zdali bude sloužit lidem“. „Pak mi to došlo,“ říká. „Podle 2. vatikánského koncilu je církev lid Boží.“ I když uznává, že církev „určitě potřebuje správní orgán,“ P. Lombardi zdůrazňuje, že koncil vyzdvihoval model církve, která je „v kontaktu s životy lidí“ a otevřená “kolegialitě a konzultacím ve věcech církevního života a nauky“. „To byl také základní hybný předpoklad koncilu.“  To vedlo k „větší lehkosti“, se kterou se pak kněží jako on mohli „zabývat přímo životy lidí“ a „pomoci jim pochopit nauku církve“.

Generace Gaudium et Spes rozhodně zaregistrovala změny v náhledu na pastoraci.

P. Lombardi k tomu říká: „Vypadá to, že u mladých kněží je na vzestupu tendence ke strohému výkladu víry.“ P. Pettingill doplňuje, že tato tendence je oficiálním vedením církve podporována. „Soudě z některých církevních dokumentů, kněží jsou postupně vyvyšováni nad laiky, kterým by měli sloužit. Jako v případě toho, že pouze ti vysvěcení mohou umývat obřadní nádoby, nebo tím, že je na kněžství kladen takový důraz, div že kvůli tomu kněze nestaví na piedestal. A to je nebezpečné jak pro kněze, tak pro laiky, protože jsme všichni pouze lidé a je to naše lidskost, která nám umožňuje, abychom jeden s druhým vycházeli.“

Nová generace kněží chce rozlišovat mezi kněžími a laiky

Ostatní, včetně P. Norberta Dlabala, souhlasí. „Připadá mi, že nová generace kněží chce rozlišovat mezi kněžími a laiky,“ říká P. Dlabal, farář goodlandské farnosti Matky Boží neustálé pomoci v Kansasu. Výzkum zveřejněný ve studii potvrzuje jeho slova. Autoři studie shrnují, že většina kněží vysvěcených v nedávné době „silně podporuje stanovisko, že kněží a laici jsou dvě odlišné skupiny“.

Výzkum z let 2009 a 2010 uvádí, že dvě třetiny kněží, kteří byli vysvěceni za polovinou pontifikátu Jana Pavla II., tedy v letech 1978 – 2005, „silně“ souhlasí se stanoviskem, že „kněžské svěcení uděluje kněžím nové postavení, nebo stálý status, jež ho činí podstatně odlišným od laiků v církvi“. S tímto názorem v porovnání souhlasilo pouze 48 % před- a pokoncilních kněží a jen 36 % tzv. kněží 2. vatikánského koncilu.

P. Dlabal, který je bývalým vedoucím referátu pro duchovní povolání ve své diecézi a který strávil 5 let na misii v Peru, říká, že se snaží „vidět věci v lepším světle“. Zamýšlí se ale nad katolíky, kterým učaroval vzhled a kteří staví „na piedestal jakéhokoliv kněze, který je odhodlán oblékat se do černého oděvu“. „Autentičnost? Co to vlastně obnáší?“ ptá se P. Dlabal. „Osobnostní vyzrálost, šlechetnost, moudrost, laskavost, sebeobětování, trpělivost, osobní zodpovědnost, přátelskost, respekt a láska? Jaké jsou tohle hodnoty? … Dnes už stačí na sebe jen navléci kněžskou kleriku s kolárkem a rázem je z vás pravověrný, loajální, poslušný a spolehlivý služebník. Oblečte si košili jiné barvy a jste podezřelý. Nechte kleriku ve skříni, vezměte si barevnou košili a jste zrádce.“

Dále také poznamenává: „Mladí kněží opravdu necítí potřebu úzce spolupracovat s laiky. Mají takovou nějakou celkovou představu, že oni jsou vůdci farností a všichni ostatní budou tancovat, jak oni budou pískat.“

Msgr. Ralph Kuehner v zamyšleních nad svým 60letým kněžským působením soudí, že vyhýbání se modelu kněžství, jak ho viděl 2. vatikánský koncil – tedy kněz nejdříve jako služebník a až pak jako vedoucí představitel farnosti – ve prospěch více autoritářského kněžství, jde proti duchu koncilu i proti Katechismu katolické církve. Msgr. Kuehner zdůrazňuje, že katechismus má nasměrovat kněze ke službě laikům. „Zatímco se všeobecné kněžství věřících uskutečňuje v rozvoji křestní milosti..., služebné kněžství slouží všeobecnému kněžství.“ (Katechismus katolické církve, oddíl 1547, pozn. překladatele)

Msgr. Kuehner, jenž je předním aktivním zastáncem sociální spravedlnosti ve washingtonské arcidiecézi, říká, že ho znepokojuje situace, kdy „tak mnoho aspektů naší církve odráží spíše přístup vladaře, než přístup služebníka“. Vzpomíná na to, když jeho tříletá neteř při mši označila celebrujícího biskupa za „krále se žlutou holí“. Jeho „osobní vize pro budoucí církev“ zahrnuje snahu přivést znovu k povolání „kněze, kteří církev opustili, aby se oženili“ a rozšířit možnost kněžského vysvěcení i pro ženy a ženaté muže.

Pokud nebudeme kreativní, neporosteme

I další kněží 2. vatikánského koncilu podporují výzvu k tomu, aby byla otevřeně diskutována role žen v církvi spolu s dalšími tématy, jako situace katolíků-homosexuálů, nebo vědecký přístup k neplodnosti.

„Pouze konstatovat, že se o takových tématech v církvi nebudeme bavit, nefunguje,“ říká P. Westbrook. P. Reese k tomu dodává: „Církevní vedení ještě nenašlo cestu, jak diskutovat se vzdělanými věřícími. Vatikán a biskupové si stále myslí, že se musí chovat jako rodiče ke svým náctiletým dětem. Myslí si, že když prostě zvýší trochu hlas, děti budou zticha. Říkají věci jako ´ne v mém domě´ nebo ´když říkám ne, tak prostě ne´. Každý, kdo má doma náctileté děti chápe, že tyhle strategie prostě nefungují. Co církev potřebuje, je najít nový způsob, jak představit evangelium lidem 21. století. Nestačí pouze opakovat přístup, který možná fungoval ve 13. století.

P. Pettingill se o tohle snaží ve svých hodinách přípravy laiků na službu v jednotlivých farnostech.  „Snažím se dělat vše, co je v mých silách, abych jim představil ´všechna bohatství´, která může 2. vatikánský koncil nabídnout. Teologie má být kreativní,“ dodává.

„Například v Novém zákoně každý z autorů jednotlivých evangelií vykládá to dané poselství po svém, každý s důrazem na něco jiného. Každé evangelium je šité na míru tak, aby odpovídalo potřebám jeho posluchačů.“ P. Pettingill také často podotýká: „Teologie mi v dnešní době připadá jako výklad papežských listin. Rád bych věděl, kam se poděla kreativita. Pokud nebudeme kreativní, neporosteme.“

P. Westbrook je toho názoru, že v církvi došlo ke zřeknutí se veškerého dialogu.  „Měl jsem tu dokonce kněze, kteří mi tvrdili, že kolegialita musí být potlačena. Jsou tu ale stále lidé, a já se mezi ně počítám, kteří se snaží žít podle vzoru Gaudium et Spes. Jsou tu ale také lidé, kteří tomu chtějí učinit přítrž. Z jejich pohledu byla církev před koncilem ve výborné formě a z jim neznámých důvodů, podle nich vrtošivých, prý obrátil Jan XXIII. vše vzhůru nohama. Jistá část církve si myslí, že by se staré pořádky měly vrátit – bezpochyby a neprodleně. Vedení církve se o vše postará.“

Vytváření problému tam, kde žádný není

Další příklad scestného použití moci vedením církve, který spolehlivě dráždí kněze 2. vatikánského koncilu, byla příprava a zavedení nového anglického překladu misálu. P. Dlabal tento krok vnímá jako „vytváření problému tam, kde žádný není, pouze s tím účelem, aby všichni viděli, kdo tomu tady šéfuje“ a také aby se odstranil předchozí překlad, který vyrůstal z 2. vatikánského koncilu.

KoncilP. Pettingill, jenž jako mladý kněz učil na střední škole angličtinu, poukazuje na to, že „se nikdo nezeptal Božího lidu, zda by rád nový anglický překlad. Zadruhé, ale to je možná jen podezření: Nikdo se nezeptal místních biskupů, zdali cítí, že je vhodná doba na nový překlad. Zatřetí: Pokud jste někdy učil angličtinu, tak poznáte, že ten nový překlad nezní anglicky. Je to latina převedená do těžkopádné angličtiny, která se pronáší jen velmi obtížně.“

Pohrdání dialogem a nechuť ke konzultování ze strany vedení církve znovu a znovu rozčiluje kněze vystudované a vysvěcené během nebo bezprostředně po 2. vatikánském koncilu. Tito kněží se shodují, že během koncilu, ve snaze dobrat se pravdy, vše fungovalo tak, že papež pracoval společně s kolegiem biskupů.

Shodují se tak i s mladým teologem, který byl během koncilu poradcem. Ten totiž v roce 1963 napsal: „Formulace liturgického práva pro jednotlivé územní oblasti je nyní odpovědností jednotlivých biskupských konferencí. Tato odpovědnost na ně pak není delegována Svatým stolcem, ale vyplývá z jejich nezávislých pravomocí.“

Podle životopisce Johna L. Allena ml., tento mladý teolog P. Joseph Ratzinger - nynější Benedikt XVI., také během zasedání koncilu napsal: „Pro spoustu lidí se dnes církev stala hlavní překážkou k víře. Nevidí v církvi už nic jiného než zápas smrtelníků o moc, malicherné tahanice těch, kteří se prohlašují za zprostředkovatele oficiálního křesťanství. Jsou to ale právě tito lidé, kteří stojí v cestě pravého ducha křesťanství.“

Pro mnoho „kněží 2. vatikánského koncilu“ se tento pravý duch křesťanství v mnohém překrývá s „duchem 2. vatikánského koncilu“.

Přeložil Jiří Procházka z National Catholic Reporter / March 2012

převzato ze serveru www.christnet.cz 

Foto: Lothar Wolleh / Wikipedia.org

Comments