AKTUALITY‎ > ‎

Nespravedlností se máme zneklidňovat mnohem více než koncem světa

přidáno: 7. 1. 2017 15:29, autor: Farnost Josefov   [ aktualizováno 7. 1. 2017 15:29 ]


Homilie papeže při mši sv., baz. sv. Petra

Česká sekce RV

„Vám [...] vzejde slunce spravedlnosti“ (Mal 3,20). Slova proroka Malachiáše, která jsme slyšeli v prvním čtením, osvěcují tuto bohoslužbu Svatého roku. Nacházejí se na poslední stránce tohoto starozákonního proroka a jsou určena těm, kdo důvěřují v Pána, skládají v Něho svou naději, spatřují v něm svrchované životní dobro a odmítají žít jenom pro sebe a svoje vlastní zájmy. Těm, kteří jsou chudí sami o sobě, ale bohatí Bohem, vzejde slunce spravedlnosti. Oni jsou chudí v duchu, kterým Ježíš slibuje nebeské království (srov. Mt 5,3) a které Bůh ústy proroky Malachiáše nazývá „svým majetkem“ (Mal 3,17). Prorok je klade do protikladu k pyšným, k těm, co ve svojí soběstačnosti a v bohatství tohoto světa spatřují životní jistotu. Nad touto závěrečnou stránkou Starého zákona vyvstávají otázky, které se dotýkají nejzazšího smyslu života: kde hledám svou jistotu? V Pánu nebo v jiných jistotách, které se nelíbí Bohu? Kam směřuje můj život, k čemu je zaměřeno moje srdce? K Pánu života nebo k pomíjivým věcem, které nenasytí?

Podobné otázky se objevují v dnešním evangeliu. Ježíš se nachází v Jeruzalémě kvůli poslední a nejdůležitější etapě svého pozemského života: své smrti a svému zmrtvýchvstání. Nachází se nedaleko chrámu „ozdobeného krásnými kameny a pamětními dary“ (Lk 21,5). A právě, když lidé mluví o těchto zevnějších krásách chrámu, prohlásí Ježíš: „Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno“ (Lk 21,6). Dodá, že nebudou chybět konflikty, hladomor, zemětřesení a hrozné úkazy na zemi i na nebi. Ježíš nechce strašit, ale říci nám, že vše, co vidíme, neúprosně pomíjí. I ta nejmocnější království, nejposvátnější budovy a nejstabilnější skutečnosti světa nepotrvají navždy; dříve či později padnou.

Hned po těchto tvrzeních kladou lidé Mistrovi dvě otázky: „Kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?“ (Lk 21,7). Stále jsme nutkáni zvědavostí, touhou vědět, kdy nastanou ona znamení. Ježíšovi se však tato zvědavost nelíbí. Vybízí nás naopak, abychom se nenechali oklamat apokalyptickými kazateli. Kdo následuje Ježíše, nedává sluch prorokům zkázy, marnostem horoskopů, předpovědím, které plodí strach a odvádějí od toho, na čem záleží. Uprostřed mnoha hlasů, které jsou slyšet, vybízí Pán k rozlišování toho, co přichází od Něho, a toho, co přichází od ducha klamu. Je důležité rozlišovat rozvážné pozvání, které nám Bůh denně adresuje, od senzací těch, kdo používají jméno Boží, aby děsili a živili rozdělení a strach.

Ježíš pevně vybízí nebát se otřesů žádné doby, ani těch nejtěžších zkoušek a nespravedlností, kterým jsou vystaveni Jeho učedníci. Žádá vytrvalost v dobrém a plnou důvěru v Boha, který neklame: „Ani vlas z hlavy se vám neztratí“ (Lk 21,18). Bůh nezapomíná na svoje věřící, drahocenný majetek, kterým jsme. Táže se nás však na smysl naší existence. Obrazně řečeno jsou tato čtení jakýmsi „sítem“ plynutí našeho života, připomínají nám, že téměř všechno na tomto světě pomíjí jako tekoucí voda. Existují však cenné skutečnosti, které zůstanou jako drahocenný kámen v sítu. Co zůstává? Co má v životě cenu? Jaké bohatství nepomíjí? Dvě určitě: Pán a bližní. Toto jsou dvě největší dobra určená k lásce. Všechno ostatní – nebe, země, ty nejkrásnější věci, včetně této baziliky – pomíjejí. Nesmíme však z života vylučovat Boha a bližní.

A přece právě dnes, když se mluví o vylučování, přijdou hned na mysl konkrétní lidé; nikoli zbytečné věci, ale cenní lidé. Člověk postavený Bohem na vrchol stvoření je často skartován, protože se dává přednost věcem, které pomíjejí. A toto je nepřijatelné, protože člověk je v Božích očích tím nejcennějším bohatstvím. A je na pováženou zvykat si na tuto skartaci. Je třeba se znepokojovat, když je svědomí umrtvováno a nevšímá si už bratra, který strádá opodál, či vážných problémů světa, které se stávají jen obehranými refrény televizního zpravodajství.

Dnešek, drazí bratři a sestry, je vaším dnem Svatého roku. Svojí přítomností nám pomáháte naladit se na vlnovou délku Boha a vidět, co vidí On. Bůh neulpívá na zdání (srov. 1 Sam 16,7), nýbrž „spočívá očima na chudém a pokorném“ (Iz 66,2), na mnoha chudých Lazarech dneška. Jak nám škodí nevšímat si vyloučeného a skartovaného Lazara (srov. Lk 16,19-21)! Znamená to odvracet tvář od Boha. Je to příznak duchovní sklerózy, soustředí-li se zájem na věci, které se mají vyrábět, místo na lidi, které máme mít rádi. Tak dochází k tragickému protikladu naší doby: čím větší je pokrok a možnosti, jež jsou dobrem, tím více je těch, kteří k němu nemají přístup. Je to obrovská nespravedlnost, která nám má dělat starosti mnohem více než to, kdy a jak nastane konec světa. Nelze totiž přebývat klidně doma, zatímco Lazar leží přede dveřmi; v domě toho, kdo se má dobře, není pokoj, když chybí spravedlnost v domě všech.

Dnes se v katedrálách a svatyních celého světa zavírají Brány milosrdenství. Prosme o milost, abychom nezavírali oči před Bohem, který na nás hledí, a před bližním, který se nás táže. Otevřme oči směrem k Bohu, očisťme zrak srdce od klamných a děsivých představ, od bůžka moci a trestů, projekce pýchy a lidských obav. Hleďme s důvěrou k milosrdnému Bohu, s jistotou, že „láska nikdy nekončí“ (1 Kor 13,8). Obnovme naději pravého života, ke kterému jsme povoláni a který nepomíjí a očekává nás ve společenství s Pánem a s druhými v radosti, která potrvá navěky a bude bez konce.

A otevřme oči směrem k bližnímu, zejména zapomenutému a vyloučenému bratrovi. K němu je obrácena lupa církve. Pán ať nás osvobodí od toho, abychom ji obraceli na sebe. Ať nás odvrátí od pozlátek, které rozptylují, od zájmů a privilegií, od přilnutí k moci a ke slávě, od svodů ducha tohoto světa. Naše Matka církev hledí „zejména na tu část lidstva, které trpí a pláče, protože ví, že tito lidé jí patří evangelním právem“ (Pavel VI., Promluva na začátku II. zasedání Druhého vatikánského koncilu, 29. září 1963). Evangelním právem a také povinností, protože je naším úkolem pečovat o pravé bohatství, kterým jsou chudí. Ve světle těchto úvah bych rád, kdyby dnešek byl „dnem chudých”. Dobře nám to připomíná starodávná legenda o svatém římském mučedníkovi Vavřincovi. Než podstoupil z lásky k Pánu kruté mučení, měl v křesťanské obci za úkol obdarovávat chudé, které považoval za pravý poklad církve. Kéž nám Pán dopřeje hledět beze strachu na to, na čem záleží, a zaměřovat srdce k Němu a k našemu pravému pokladu.

Přeložil Milan Glaser