AKTUALITY‎ > ‎

O Božím lidu a rizicích klerikalizace

přidáno: 26. 4. 2016 14:02, autor: Farnost Josefov

O Božím lidu a rizicích klerikalizace v latinskoamerickém kontextu

Vatikán. Papež František napsal list „o veřejném působení věřících laiků v latinskoamerickém kontextu“. Adresoval jej předsedovi Papežské komise pro Latinskou Ameriku, kardinálovi Marcovi Oulletovi. Obsáhlý list datovaný na slavnost sv. Josefa byl zveřejněn dnes.

Výchozím bodem papežovy reflexe o působení věřících laiků je „věrný svatý lid Boží. Neustálé zohledňování Božího lidu nás chrání před deklarativním nominalismem, tedy před slogany. Například si vzpomínám na proslulou větu »nadchází hodina laiků«. Zdá se mi však, že se hodiny zastavili.“

„Prospěje nám připomeneme-li si, že církev není elita kněží, zasvěcených osob a biskupů, ale že všichni tvoříme věrný svatý lid Boží. Pokud se na to zapomene, objevují se různá rizika a deformace jak v osobní, tak obecné zkušenosti služby, kterou nám církev svěřila. Jak dobře zdůrazňuje Druhý vatikánský koncil, Božímu lidu přináleží »důstojnost a svoboda Božích dětí, v jejichž srdci přebývá Duch svatý jako v chrámě« (Lumen gentium, 9).“ 
Za „největší deformaci, které je třeba čelit v Latinské Americe“ a ke které tímto listem papež obrací pozornost, „je klerikalismus. Tento postoj – vysvětluje dále – „nejenom anuluje osobnost křesťanů, ale vede také k umenšování a podceňování křestní milosti, kterou vlévá Duch svatý do srdce našemu lidu. Klerikalismus vede k jakési homologaci laikátu. Zachází-li se s laiky jako s »pověřenci«, omezuje se iniciativa, snaha a - dovolím si říci – také odvaha potřebná k šíření dobré zvěsti evangelia v každém sociálním a zejména politickém prostředí.“ Klerikalismus postupně zháší prorocký oheň, který má církev dosvědčovat, a „zapomíná na to, že viditelnost a svátostný rozměr církve přísluší celému Boží lidu (srov. Lumen gentium, nn. 9-14) a nikoli jenom několika málo vyvoleným a osvíceným.“

Papež František potom upozorňuje na „velmi zajímavý fenomén,“ který se zrodil právě v Latinské Americe: „Mám za to, že je to jeden z nemnoha prostorů, kde je Boží lid osvobozen od vlivu klerikalismu: míním lidovou pastoraci. Je to jeden z mála prostorů, kde se lid včetně svých pastýřů setkává s Duchem svatým bez klerikalismu, který usiluje o kontrolu a zabraňuje pomazání, jež Bůh uděluje svým.“

Potom se papež věnuje dvěma otázkách: čím je pro věříci laiky práce ve veřejném životě a co znamená pro pastýře fakt, že ve veřejném životě pracují laici? „Znamená to hledat způsob, jak povzbudit, provázet a podněcovat všechny pokusy a snahy oživující naději a víru ve světě plném protivenství, zvláště mezi chudými a spolu s chudými. [...] Pastýř však nemá říkat laikovi, co má říkat a dělat. Laik to ví často lépe než my. Pastýř nemá určovat, co mají laici v různých prostředích říkat. Jako pastýři sjednocení se svým lidem nám prospěje ptát se, jak podněcujeme a prosazujeme lásku a bratrství, touhu po dobru, pravdě a spravedlnosti. Co děláme, aby se v našich srdcích nezahnízdila zkaženost.“

„Častokrát upadáme do pokušení – přechází papež k dalšímu problému – myslet si, že angažovaný laik je ten, kdo se účastní církevní práce nebo záležitostí farnosti či diecéze, a málo jsme se zamýšleli nad tím, jak provázet pokřtěného v jeho veřejném a vezdejším životě. [...] Aniž bychom to zaregistrovali vytvořili jsme určitou elitu laiků a uvěřili, že angažovaní laici jsou pouze ti, kdo se zaobírají „kněžskými“ záležitostmi; zapomněli jsme a přehlédli věřícího, který častokrát spaluje svoji naději v každodenním boji o život víry. Toto jsou situace, které klerikalismus nemůže vidět, protože se snaží ovládnout prostory a nikoli zažehnout procesy. Musíme proto uznat, že laik, který ze své podstaty, ze své identity tkví v srdci sociálního, veřejného a politického života, protože má účast na kulturních formách, jež se nepřetržitě rodí, potřebuje nové organizační formy a způsoby slavení víry.“

„Je nelogické, ba dokonce nemožné – píše dále papež František – myslet, že bychom jako pastýři měli mít monopol na řešení rozmanitých problémů, před které nás staví současný život. Naopak, musíme být na straně svého lidu, provázet jej v jeho hledání a podněcovat představivost schopnou odpovídat na aktuální problémy. A činit to rozlišováním spolu s naším lidem a nikdy ne pro náš lid nebo bez našeho lidu. A jak říká svatý Ignác „podle potřeb míst, doby a lidí,“ tedy bez šablonování. Není možné vydávat všeobecné direktivy organizující lid Boží v jeho veřejném životě. Inkulturace je proces, který jsme my pastýři povoláni podněcovat povzbuzováním lidí k tomu, aby žili svoji víru tam, kde jsou, a s těmi, s nimiž jsou. Inkulturace znamená naučit se objevovat, jak určitá část dnešního lidu v určitém historickém momentu tady a teď žije, slaví a zvěstuje svoji víru. [...] Inkulturace je řemeslná práce a nikoli fabrika na sériovou produkci procesů, které produkují křesťanské světy či prostory.“

V závěru svého listu papež František poukazuje na to, že „pastýři jsou v lidu povoláni střežit dvojí paměť: paměť Ježíše Krista a paměť předků. Víra, kterou jsme obdrželi, je darem, který jsme v mnoha případech dostali z rukou našich matek a babiček. Ony jsou živou pamětí Ježíše Krista v našich domovech. V tichu rodinného života se většina z nás naučila modlit, milovat a žít víru. Bylo to uvnitř rodinného života, který pak přijal formu farnosti, školy a obce, kde víra vstoupila do našeho života a stala se tělem. Tato jednoduchá víra nás provází často v nejrůznějších životních peripetiích. Ztratit paměť znamená zbavit se místních kořenů, z nichž pocházíme, a pak nevědět, kam jdeme. Toto je zásadní. Když vykořeníme laiky z jejich víry, z jejich původní víry, když vykořeníme věrný svatý lid Boží, vykořeníme jej z jeho křestní identity a zbavíme milosti Ducha svatého. Totéž se děje nám, když se jako pastýři vykořeňujeme ze svého lidu a bloudíme. Naše role, naše radost, pastýřská radost spočívá právě v pomáhání a podněcování, jako to činili mnozí před námi: matky, babičky a otcové - praví protagonisté dějin.“

„Jsme povoláni sloužit laikům a nikoli sloužit si jimi,“ říká Petrův nástupce v závěru svého listu předsedovi Papežské komise pro Latinskou Ameriku. 



převzato z RadioVaticana

Comments