AKTUALITY‎ > ‎

O.Cantalamessa: Kristův kříž je svědectvím Boží lásky

přidáno: 23. 4. 2011 14:26, autor: Petr Boháč

O.Cantalamessa: Kristův kříž je svědectvím Boží lásky

Vatikán. V 17 hodin zahájil Benedikt XVI. v bazilice sv. Petra liturgii Památky Umučení Páně. Velkopáteční homilii však jako vždy pronesl papežský kazatel.
O.Cantalamessa letos vyšel ze slov sv. Pavla, který v listě Timoteovi píše o Kristu, že vydal „slavnostní svědectví“, a řekl:

Ptáme se: svědectví o čem? Nikoli o pravdě vlastního života. Nesvědčil o své věci. Mnozí zemřeli a umírají i dnes kvůli pomýlené věci, kterou však považovali za správnou. Ano, teprve vzkříšení dosvědčuje Kristovu pravdu, což prohlašuje na Athénském areopagu apoštol Pavel, který říká, že Bůh »poskytl důkaz všem, aby uvěřili, tím, že Ježíše vzkřísil z mrtvých« (srov. Sk 17,31).

Smrt nedosvědčuje pravdu, nýbrž lásku Kristovu, pokračoval dále O.Cantalamessa. A této lásce poskytuje nejvyšší důkaz. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá za své přátele život“ (Jan 15,13). Mohlo by se namítnout, že existuje ještě větší láska, totiž dát život za své nepřátele.

Právě to však Ježíš učinil. »Kristus zemřel za bezbožníky«, píše sv. Pavel Římanům a dodává »stěží by někdo byl ochoten zemřít za spravedlivého, možná se někdo odhodlá umřít za toho, kdo je mu milý. Bůh však dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky« (Řím 5,6-8).“

Papežský kazatel poukázal v této souvislosti na „jednostranně zaměřenou »teologii kříže «, která nám může zastínit to, co je podstatné“.

Kříž není pouhý soud nad světem, vyvrácení světské moudrosti a zjevení hříšnosti světa. Nevyslovuje jenom Boží »Ne« vůči tomuto světu, nýbrž také »Ano« Jeho lásky. Nespravedlnost, zlo jakožto realita – píše Svatý otec v poslední knize o Ježíšovi – nemůže být jednoduše ignorováno, ponecháno stranou. Musí být odstraněno, přemoženo. To je opravdové milosrdenství. A poněvadž lidé toho nejsou schopni, činí tak sám Bůh. Toto je bezvýhradná dobrota Boha« (Ježíš Nazaretský, it.vyd. 2.díl, 151).“

O. Cantalamessa potom obrátil pozornost k palčivé otázce aktuálního zla, kterého jsme svědky prostřednictvím médií jako např. nedávno v Japonsku, postiženém ničivým zemětřesením, anebo ve Středozemním moři, kde utonuly stovky lidí, kteří se snažili přeplout z Afriky do Evropy.

Kde vzít odvahu hovořit o Boží lásce tváří v tvář tolikerému neštěstí? Anebo o tom raději vůbec nemluvit? Zůstat však potichu by znamenalo zradit víru a ignorovat smysl tajemství, které slavíme. Existuje pravda, kterou je na Velký pátek třeba mocně hlásat. Ten, o kterém rozjímáme na kříži, je osobně Bohem. Ano, je také člověkem Ježíšem Nazaretským. Ten je však součástí jediné osoby Syna věčného Otce. Dokud není uznáno a není bráno vážně základní dogma křesťanské víry – první, které bylo jako takové definováno v Niceji – že Ježíš Kristus je Synem Božím, že On sám je Bůh stejné podstaty s Otcem, pak zůstává lidská bolest bez odpovědi.

Nelze tvrdit - pokračoval dále O.Cantalamessa, že „Jobova otázka zůstala nezodpovězena“ a že křesťanská víra nedává odpověď na lidskou bolest, pokud se hned od počátku odmítá odpověď, o níž víra tvrdí, že ji má.

Co se dělává, je-li někoho třeba ujistit, že určitý nápoj neobsahuje jed? Vypije se před ním a v jeho přítomnosti! A tak to učinil Bůh s lidmi. Vypil hořký kalich utrpení. Lidská bolest tedy nemůže být otrávena, nemůže být pouze negací, ztrátou a nesmyslem, pokud se sám Bůh rozhodl ji okusit. Na dně tohoto kalicha musí být perla. A jméno této perly známe: je to vzkříšení.

Pokud by běh života končil tady v tomto světě, pokračoval dále O.Cantalamessa, bylo by opravdu k zoufání, že miliony a možná miliardy lidských bytostí odcházejí znevýhodněny, hněteny bídou a absencí rozvoje, zatímco několik jedinců si dovoluje bezbřehý luxus a mají starosti jen s tím, jak utratit neúměrné sumy, které vydělávají.

Tak tomu však není. Smrt nejenom stírá rozdíly, ale převrací je. »Zemřel chudák a byl přenesen do Abrahamova lůna, zemřel boháč a byl pohřben do pekla« (srov. Lk 16,22-23). Nemůžeme toto schéma aplikovat na sociální realitu zjednodušeně, ale má nám připomínat, že víra ve vzkříšení nenechává nikoho žít nerušeně“.

Odpověď kříže, řekl dále papežský kazatel, nebyla dána jenom nám křesťanům, ale je určena všem, protože Syn Boží zemřel za všechny. 
V tajemství vykoupení existuje aspekt objektivní i subjektivní. Je tu fakt sám o sobě a potom jeho uvědomění a odpověď víry na tento fakt. První aspekt je širší než druhý a jak říká Druhý vatikánský koncil: „Duch svatý všem dává možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná Bůh“ (Gaudium et spes, 22).

Jedním ze způsobů, jak se přičlenit k velikonočnímu tajemství, je právě utrpení. Jan Pavel II. to krátce před atentátem, jenž na něho byl spáchán, formuloval v jednom apoštolském listě těmito slovy: „trpět znamená totéž, co stát se zvláštním způsobem vnímavým a otevřeným k působení spásné Boží síly, která je člověku nabízena v Kristu“ (Salvifici doloris, 23).“

O.Cantalamessa poukázal v této souvislosti na mučedníky, kteří následovali po Ježíšovi, vydali „slavnostní svědectví“ a „pili z kalicha utrpení. Zprávy o jejich smrti, podotkl dále, byly zpočátku označovány termínem pašije, tedy stejným titulem, jakým je označováno Ježíšovo utrpení, kterému dnes nasloucháme. První křesťané svoje mučedníky ctili. Zprávy o jejich svědectví byly šířeny a těšily se nemalé vážnosti v jednotlivých církvích.

I svět se sklání před moderními svědky víry. Je to patrné na úspěchu, jakému se nejen ve Francii těšil film „Muži Boží“, který vypráví o sedmi mniších zavražděných v Alžírsku roku 1996. A stejně nelze neobdivovat slova, která napsal ve své závěti, pákistánský ministr, katolík Shahbaz Bhatti, zavražděný pro svou víry minulý měsíc. Jeho závěť byla zanechána také nám, bratřím ve víře, a bylo by nevděkem nechat ji upadnout do zapomnění: »Kéž by Ježíš chtěl přijmout oběť mého života, napsal Bhatti tváří v tvář rostoucímu nebezpečí. Chci žít pro Krista a pro Něho i zemřít«.

Globalizace má přinejmenším tento pozitivní efekt, pokračoval potom O.Cantalamessa: bolest jednoho národa se stává bolestí všech, vzbuzuje solidaritu všech. Umožňuje nám objevit, že jsme jednou rodinou, která je spojena v dobrém i ve zlém. … Zemětřesení, uragány a další pohromy, které postihují vinné i nevinné, však nejsou nikdy trestem Božím. Tvrdit opak, znamená urážet Boha i lidi. Jsou však v tomto případě varováním, abychom se nespoléhali na to, že nám ke spáse bude stačit naše věda a technika.

Ve chvíli Kristovy smrti nastalo zemětřesení. »Když setník a jeho lidé, kteří měli u Ježíše stráž, viděli to zemětřesení a všechno, co se dělo, hrozně se polekali a říkali: To byl opravdu syn Boží« (Mt 27,54). Ještě jedno a větší zemětřesení však nastalo také ve chvílí zmrtvýchvstání: »V tom nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil z nebe, přistoupil, odvalil kámen a posadil se na něj« (Mt 28,2). A tak tomu bude vždy. Po každém zemětřesení smrti bude následovat zemětřesení zmrtvýchvstání.

To byl souhrn velkopáteční homilie O.Cantalamessy z baziliky sv. Petra. 

Comments