Vatikán. Svatí nejsou hrdinové, nýbrž hříšníci následující Ježíše na cestě pokory a kříže. Právě tak jsou od Něho posvěcováni. Nikdo se totiž nestane svatým sám od sebe.

O tom mluvil papež František ve své ranní homilii v kapli sv. Marty. Navázal na první čtení o obrácení sv. Pavla, který byl nejprve nepřítelem Církve, a přece se stal světcem. Papež odtud vyšel, aby ukázal, co vlastně míníme, říkáme-li, že „Církev je svatá“:

„Jak ale může být svatá, když jsme její součástí my všichni? Všichni, jak tu jsme, jsme hříšníci. A Církev je svatá! My jsme hříšníci, a přece ona je svatá. Je snoubenkou Ježíše Krisa a On ji miluje. On ji posvěcuje, posvěcuje ji každý den svou eucharistickou obětí, protože ji velmi miluje. My jsme hříšnici, avšak jsme ve svaté Církvi. A také my jsme touto přináležitostí k Církvi posvěcováni, jsme synové Církve a Matka Církev nás posvěcuje svou láskou a svátostmi svého Snoubence.“

Svatý Pavel se ve svých listech obrací ke „svatým“ – připomíná papež – k nám, kteří jsme hříšníci, leč syny Svaté Církve, posvěcení Ježíšovým Tělem a Krví:

„V této svaté církvi Pán vybírá některé lidi, aby svatost byla lépe viditelná, aby bylo zřejmé, že je to On, kdo posvěcuje, že nikdo nemůže posvětit sebe same, že není žádný kurz, jehož absolvování by zaručilo svatost, že být svatým neznamená dělat fakíra nebo něco v tom stylu.... Ne! Tak to není! Svatost je Ježíšovým darem jeho Církvi, aby bylo zřejmé, že On vybírá lidi, na nichž je jasně vidět, že posvěcuje On.“

V evangeliu je mnoho různých světců – podotýká papež. Najdeme tam Magdalénu, z níž Ježíš vyhnal sedm démonů, Matouše, který byl zrádcem svého lidu a vybíral peníze pro Římany, je tam Zacheus a mnozí další, na nichž je zřejmé, co je „prvním pravidlem svatosti: totiž, aby Kristus rostl a my se umenšovali. To je pravidlo svatosti: naše ponižování, aby Pán mohl růst.“
V této logice Kristus vyvolil Saula, který byl pronásledovatelem církve. „Pán jej však čeká. Čeká na něj a dává mu pocítit svou moc.“ Saul oslepne a poslechne. Ač byl dospělý, začíná se podobat dítěti – a poslouchá! Jeho srdce se proměňuje, nastupuje nový život. Přesto se Pavel nestává hrdinou – vysvětluje papež. On , který hlásal evangelium celému světu „končí život s malou skupinou přátel, tady v Římě.“ „Jednoho rána za ním přijde pár vojáků, odvedou ho pryč a utnou mu hlavu. Jednoduché. Ten velikán, který prošel celý svět, končí takto“ – vykresluje František Pavlův osud – „stále více se umenšuje a umenšuje“. „Rozdíl mezi hrdiny a světci – dodává - je ve svědectví, v následování Ježíše Krista, jehož cesta je cestou kříže. „A mnozí světci končí v takovéto poníženosti. Velcí světci! Vzpomeňme na poslední dny sv. Jana Pavla II. Všichni jsme ho viděli:“

„Nemohl promluvit! On, velký Boží atlet, velký Boží bojovník končí takto: zničený nemocí, ponížený jako Ježíš. To je cesta svatosti těch, kdo jsou velcí. Ale také cesta naší svatosti. Pokud nedovolíme, aby se naše srdce obrátilo na tuto Ježíšovu cestu – nést každodenní kříž, všední kříž, prostý kříž – a aby Ježíš rostl, pokud se nevydáme touto cestou, nebudeme svatí. Pokud ale na tuto cestu vstoupíme, vydáme všichni svědectví o Ježíši Kristu, který nás tolik miluje. A svědectví o tom, že – ač my jsme hříšníci – Církev je svatá. Je snoubenkou Ježíše.“