AKTUALITY‎ > ‎

Papež František ke katechetům: nebuďte zkostnatělí a neplodní

přidáno: 28. 9. 2013 16:41, autor: Farnost Josefov   [ aktualizováno 28. 9. 2013 16:42 ]

Papež František ke katechetům: nebuďte zkostnatělí a neplodní

Vatikán. Katecheze je pilířem vzdělávání ve víře – a potřebujeme pro ni dobré katechety, řekl Svatý otec v pátečním podvečeru půl druhému tisíci katechetů, kteří se v rámci Roku víry sjeli do vatikánské auly Pavla VI. Je nutné katechety být, nejenom jako katecheté pracovat, pokračoval Svatý otec.

Být katechetou značí svědčit o víře, důsledně ji žít. Samozřejmě to není snadné, avšak setkání s Ježíšem napomáháme svými slovy a životem, přivádíme k němu svým svědectvím. Rád bych připomněl to, co svatý František říkal svým bratřím: „Hlásejte evangelium stále, ale slova používejte, jen když je to nutné“. Jako první svědectví ať lidé vidí evangelium v našem životě, kéž ho v něm mohou číst. „Být“ katechety vyžaduje lásku, stále silnější lásku ke Kristu a jeho svatému lidu. A tato láska se nedá koupit v obchodě, ani tady v Římě. Tato láska pochází od Krista! Je to jeho dar! A pokud pochází od Krista, vychází z něj, a také my máme znovu vyjít z Krista, z této lásky, kterou nám dává.

Co tedy pro katechetu znamená opětovně vyjít z Krista?, tázal se papež František a nastínil svou obsáhlou odpověď v trojici bodů : Vycházet z Krista za prvé znamená být s Kristem v důvěrném spojení , za druhé napodobit Jej v tom, jak vychází ze sebe sama a jde vstříc druhým, a za třetí neobávat se s Ním jít na periferie.

Při následování Boha nesmíme mít strach vycházet ze svých schémat, protože Bůh je neustálý přesah. (…)Bůh je stále věrný a je tvořivý. Katecheta bez tvořivosti – to nedává rozum. Kreativita je jakousi páteří katechetova bytí. Bůh je kreativní, není uzavřený, a tudíž také není nikdy rigidní. Přijímá nás, vychází nám vstříc, chápe nás. Je nutné umět se změnit, abychom byli věrní a kreativní. Dokázat se změnit – ale proč? Proto, abychom se přizpůsobili okolnostem, ve kterým máme hlásat evangelium. Chceme-li zůstávat v Bohu, musíme umět vycházet a neobávat se toho. Pokud katechetu přepadne strach, je to zbabělec. Pokud je katecheta příliš klidný, skončí jako socha v muzeu – a takových máme dost, nemyslíte?

Tázal se Svatý otec účastníků Mezinárodního katechetického kongresu v promluvě, jejíž PLNÉ ZNĚNÍ je zde:


Neobávejte se vyjít ze zavedených schémat 

Promluva papeže Františka na Mezinárodním katechetickém kongresu

Česká sekce RV

Drazí katecheté, dobrý večer!

Těší mne, že Rok víry přinesl také toto vaše setkání. Katecheze je pilířem vzdělávání ve víře – a potřebujeme pro ni dobré katechety! Děkuji za vaši službu církvi a v církvi. Ačkoliv je někdy obtížná, vyžaduje mnoho práce a úsilí a nepřináší žádané výsledky, výchova ve víře je krásná! Víra je to nejlepší dědictví, které můžeme předat! Vychovávat ve víře, aby rostla. Pomáhat dětem, dospívajícím, mladým lidem a dospělým, aby stále více poznávali Pána a milovali ho. To je jedno z nejkrásnějších výchovných dobrodružství, takto se utváří církev. „Být katechety“ ! Nejenom „pracovat jako katecheté“. Pracovat jako katecheta, protože se mi líbí učit, ničemu neposlouží. Je třeba být katechetou, jinak nevydám plody! Být katechetou je povolání, nikoliv pouhá práce. Všimněte si, neřekl jsem „dělat“ katechety, ale „být“ jimi, protože toto bytí zahrnuje celý život. K setkání s Ježíšem přivádíme slovy a také životem, svědectvím. Vzpomeňte si na slova Benedikta XVI. : Církev neroste proselytismem, nýbrž svou přitažlivostí. A to, co přitahuje, je svědectví. Být katechetou značí svědčit o víře, důsledně ji žít. Samozřejmě to není snadné, avšak setkání s Ježíšem napomáháme svými slovy a životem, přivádíme k němu svým svědectvím. Rád bych připomněl to, co svatý František říkal svým bratřím: „Hlásejte evangelium stále, ale slova používejte, jen když je to nutné“. Jako první svědectví ať lidé vidí evangelium v našem životě, kéž ho v něm mohou číst. „Být“ katechety vyžaduje lásku, stále silnější lásku ke Kristu a jeho svatému lidu. A tato láska se nedá koupit v obchodě, ani tady v Římě. Tato láska pochází od Krista! Je to jeho dar! A pokud pochází od Krista, vychází z něj, a také my máme znovu vyjít z Krista, z této lásky, kterou nám dává. 
Co pro katechetu – tedy pro vás i pro mne, poněvadž já jsem také katecheta – znamená opětovně vyjít z Krista? Co to značí? 
1. Zmíním tři postoje, tak, jak to dělali staří jezuité, za prvé, za druhé, za třetí…Vycházet z Krista za prvé znamená být s Kristem v důvěrném spojení . Ježíš to učedníkům naléhavě radí při poslední večeři, když se připravuje na prožitek nejvyššího daru lásky, tedy oběť na kříži. Využívá k tomu obrazu vinného kmene a ratolestí a říká: zůstaňte v mé lásce, zůstaňte se mnou spojeni, jako je spojena ratolest s kmenem. Pokud jsme s Ježíšem spojeni, můžeme přinášet ovoce. To je důvěrný vztah ke Kristu. Zůstávat v Kristu – přilnout k Němu, být v Jeho nitru, být spolu s Ním, mluvit s Ním a stále s Ním zůstávat.

První věc pro učedníka je být s Pánem, naslouchat mu a učit se od něj. To je stále platná cesta, která trvá celý život. Vzpomínám si, že ve své předchozí diecézi jsem častokrát viděl katechety, kteří ukončili kurzy v katechetickém semináři a vycházeli se slovy: „Teď mám titul katechety!“. Ten ale není k ničemu, nic nemáš, ušel si jen malou cestičku. To, co ti bude pomáhat, trvá věčně. A není to titul, nýbrž postoj – bytí s Bohem přetrvá celý život. Prodlévat v Pánově přítomnosti a dovolit, aby na mne hleděl. Zeptám se vás, jak setrváváte v Pánově přítomnosti? Když jdete k Pánu, díváte se na svatostánek, jak se chováte? Zůstáváte beze slov? Ne, Otče, mluvím, myslím, medituji, slyším…To je velmi dobré, ale povolíš Pánu, aby na tebe patřil? Dovolit Pánu, aby na nás hleděl. Dívá se na nás – a to je způsob modlitby. Jak se to ale dělá?, zeptáte se. Zkrátka se díváš na svatostánek a dovolíš, aby se Pán na tebe díval. Je to prosté… Namítnete : Ale také trochu nudné, asi u toho usnu. Klidně usni! Jen usni! On na tebe i tak pohlédne! Bude se na tebe stále dívat! Tvá jistota je v tom, že On na tebe hledí! A to je mnohem důležitější než titul katechety – je to součást bytí katechetou. Rozehřívá to srdce a udržuje to plamen v ohni přátelství s Pánem. Lze vnímat, že se Pán na nás opravdu dívá, je nám nablízku a má nás rád. 
Při návštěvě jedné římské farnosti ke mně přistoupil jeden pán, relativně mladý, a řekl mi: „Otče, jsem rád, že vás poznávám. Já však v nic nevěřím, nemám dar víry“. Chápal, že víra je dar. „Nemám dar víry. Co mi na to povíte?“ Odpověděl jsem: „Nedej se odradit. Pán tě má rád. Dej se jím vést. Nic víc.“ Vám říkám:“ Povolte Pánu, aby na vás pohlédl“.
Chápu, že to pro vás není tak jednoduché – zejména pro ty, kdo žijí v rodině a mají děti, je těžké najít na delší dobu klid. Díky Bohu však není nezbytné, abychom všichni dělali totéž. V církvi existuje různost povolání a duchovních forem. Důležité je najít vhodný způsob bytí s Pánem – a to je možné v každém životním stavu. Nyní se každý může zeptat sám sebe : Jak prožívám toto bytí s Pánem? Jsou chvíle, kdy zůstávám v jeho přítomnosti a v tichosti se vystavuji Jeho zraku? Povoluji Jeho ohni, aby zahřál mé srdce. Není-li v našem srdci žár Boha, jeho lásky, jeho něhy, jak můžeme my, ubozí hříšníci, rozehřát srdce druhých? Uvažujte nad tím, ano?

2. Druhý prvek je tento – znovu začít od Krista znamená napodobit Jej v tom, jak vychází ze sebe sama a jde vstříc druhým. To je krásný, byť poněkud paradoxní prožitek. Proč? Kdo totiž činí středem svého života Krista, se zároveň od středu posouvá. Čím více se sjednocuješ s Ježíšem a čím více se Kristus stává středem tvého života, tím více tě podněcuje, abys ze sebe vyšel, opouštěl střed a otevíral se druhým. To je pravá dynamika lásky, to je pohyb samého Boha. Bůh je středem, avšak v trvalém darování sebe sama, ve sdílení vztahů a života…Totéž se stává nám, když zůstáváme spojeni s Kristem – On nám dovoluje vstoupit do této dynamiky lásky. Kde je pravý život v Kristu, je také otevřenost vůči druhým, je vycházení ze sebe sama, abychom šli Kristovým jménem vstříc druhému. Toto je katechetova práce – z lásky neustále vycházet ze sebe sama, aby svědčil o Ježíši, hovořil o Něm a hlásal Jej. To vše je důležité, protože to činí Pán. Právě On nás vyzývá k tomu, abychom ze sebe vyšli.

Katechetovo srdce žije trvale v tomto sistolickém a diastolickém pohybu – spojení s Ježíšem, setkání s druhým. Sjednocuji se s Ježíšem a vycházím ze sebe, abych se setkal s druhými. Chybí-li jeden z těchto dvou pohybů, srdeční tep ustává, život se zastavuje. Dostáváme darem kerygma a darem je nabízíme dále. Dar je nepatrné slůvko. Katecheta si je však vědom, že obdržel dar – dar víry, který darem předává dále. Je to velmi krásné…Katecheta si ale pro sebe nenechává nějaký procentuální podíl. Předává vše, co dostal. Nejde tu o obchod! Je to ryzí dar, který jsme obdželi a který předáváme. Katecheta stojí právě tam, kde se tyto dary křižují. V tom spočívá také sama povaha kerygmatu – je to dar, který plodí poslání, který nás podněcuje k přesahu. Svatý Pavel říkal: „Kristova láska nás nutí“. Avšak ono „nutí“ lze překládat také jako „ovládá“. Je to tak: láska nás přitahuje a vysílá, bere si nás a dává nás druhým. V tomto napětí se pohybuje křesťanovo – a zejména katechetovo srdce. Ptejme se, zda naše srdce takto tluče, zda je zde přítomen tento pohyb sistol a diastol, sjednocení s Ježíšem a setkání s druhým. Živí se naše srdce vztahem k Pánu, aby Jej mohlo přinášet dál – a nikoliv si Jej zadržovat pro sebe? Nechápu katechetu, který by zůstával stát, bez tohoto pohybu. Nechápu ho!

3. Třetí prvek se nadále nese v této linii – znovu začít od Krista znamená neobávat se a jít s Ním na periferie. Přichází mi tu na mysl příběh Jonáše, což je velmi zajímavá postava, zejména v našich převratných a nejistých dobách. Jonáš je zbožný člověk, který vede klidný a spořádaný život. To jej přivádí k tomu, že má svá jasně daná schémata, podle kterých nesmlouvavě všechno a všechny posuzuje. Má ve všem jasno, pravda je dána… Je rigidní! Když jej tedy Pán volá, aby šel kázat do Ninive, velkého pohanského města, Jonáš se na to necítí. Proč by tam měl chodit, když má svou pravdu. Ninive stojí mimo jeho schémata, je to periferie jeho světa. A tak utíká, vydává se do Španělska, prchá pryč, nastupuje na loď a odjíždí. Přečtěte si znovu knihu proroka Jonáše. Je krátká, ale je to velmi poučné podobenství, zejména pro nás, kteří jsme v církvi.

Co nás učí? Učí nás, abychom při následování Boha neměli strach vycházet ze svých schémat, protože Bůh je neustálý přesah. Víte, že Bůh nemá strach? Věděli jste to? Bůh se nebojí a stojí vždy nad našimi schématy. Bůh nemá strach z periferií – a proto ho tam najdete, vydáte-li se tam. Bůh je stále věrný a je tvořivý. Katecheta bez tvořivosti, to nedává rozum – kreativita je jakousi páteří katechetova bytí. Bůh je kreativní, není uzavřený, a tudíž také není nikdy rigidní. Bůh není rigidní. Přijímá nás, vychází nám vstříc, chápe nás. Je nutné umět se změnit, abychom byli věrní a kreativní. Dokázat se změnit – ale proč? Proto, abychom se přizpůsobili okolnostem, ve kterým máme hlásat evangelium. Chceme-li zůstávat v Bohu, musíme umět vycházet a neobávat se toho. Pokud katechetu přepadne strach, je to zbabělec. Pokud je katecheta příliš klidný, skončí jako socha v muzeu – a takových máme dost, nemyslíte? Už jich máme dost, prosím vás proto, už žádné sochy v muzeu. Když je katecheta rigidní, zkostnatí a je neplodný. Proto se táži: Chce snad někdo z vás být zbabělec, socha v muzeu nebo neplodný? ( Katecheté odpovídají: Ne!). Ne? Určitě? Tak dobře. Nyní vám řeknu něco, co už jsme řekl mnohokrát, ale znovu mi to vychází ze srdce. Když zůstáváme jako křesťané uzavření ve své skupině, hnutí, farnosti, prostředí, stává se to, co se děje s každým uzavřeným prostorem. Je-li nějaká místnost zavřená, začíná páchnout vlhostí. Pokud v té místnosti žije nějaký člověk, onemocní. Je-li křesťan uzavřen ve své skupině, farnosti, či hnutí, nakonec onemocní. Vyjde-li však do ulic, na periferie, může se mu přihodit to, co se stává lidem na ulici – nějaká nehoda. Častokrát jsme viděli dopravní nehody. Já ale dávám tisíkrát přednost církvi po nehodě než nemocné církvi! Církvi a katechetovi, který má odvahu riskovat a vyjít, než katechetovi, který má vše nastudováno, všechno ví, je však stále zavřený a nemocný. Někdy totiž ta nemoc vychází z hlavy…

Ovšem pozor! Ježíš neříká – jděte a nějak se zařiďte. Nikoliv, Ježíš říká: Jděte, já jsem s vámi! V tom je naše krása a naše síla – jestliže jdeme, vycházíme a přinášíme jeho evangelium s láskou, pravým apoštolským duchem a parresií. Bůh kráčí s námi a před námi – předchází nás. Pán nás stále předchází, primerea - už jste se naučili význam tohoto slova. Není to můj nápad, ale slova Písma. Pán nám v Bibli říká: Jsem jako květ mandlovníku. Proč? Protože je to první květ, který na jaře vykvétá. On nás vždy předchází, je první. To je pro nás zásadní: Bůh nás stále předchází. Když se zamýšlíme vydat daleko, na nejzazší okraj a možná se toho trochu obáváme, ve skutečnosti je tam již Bůh. Ježíš na nás čeká v srdci onoho bratra, v jeho zraněném těle, v jeho utlačovaném životě, v jeho duši bez víry. Existuje jedna periferie v mé předchozí diecézi, která mne natolik rmoutí, že cítím bolest. Jsou to děti, které neumí udělat znamení kříže. V Buenos Aires je hodně dětí, které se neumí pokřižovat. To je jedna z periferií, kam je nutné jít. Ježíš tam už je, čeká, abys těm dětem pomohl a naučil je udělat znamení kříže. On je stále před námi.

Drazí katecheté, tím zakončím tři body. Vycházejte stále z Krista. Děkuji vám za to, co děláte, a především za to, že jste v církvi, putujícím Božím lidu, a že s tímto lidem putujete. Zůstávejme v Kristu, usilujme o stále větší jednotu s Ním, následujme ho, napodobujme jeho pohyb lásky, jeho vycházení vstříc člověku. A vyjděme, otevřme dveře, mějme odvahu vyznačit nové cesty k hlásání evangelia.

Kéž vám Pán žehná a Panna Maria vás doprovází. Děkuji!
Maria je naší Matkou, stále nás vede k Ježíši. Pomodleme se k Panně Marii jeden za druhého. (Zdrávas MariaPožehnání) Mnohokrát děkuji.

Přeložila Jana Gruberová

Comments