AKTUALITY‎ > ‎

Papež kněžím: Nejsme tu od toho, abychom si na začátku postní doby udělali pěkná duchovní cvičení

přidáno: 10. 3. 2014 3:00, autor: Farnost Josefov

Papež při setkání s kněžími: V církvi je čas milosrdenství

Vatikán. „Nejsme tu od toho, abychom si na začátku postní doby udělali pěkná duchovní cvičení, nýbrž proto, abychom naslouchali hlasu Ducha, který promlouvá k celé církvi naší doby, která je dobou milosrdenství,“ řekl papež František v úvodu své promluvy ke kněžím římské diecéze, které na dnešek pozval do vatikánské auly Pavla VI. k tradičnímu setkání.
Promluvu podle svého zvyku rozčlenil do tří bodů. V prvním konstatuje s odkazem na intuici Jana Pavla II., že v celé církvi je čas milosrdenství. Papež František připomíná zavedení svátku Božího milosrdenství polským papežem a vybízí k novému promyšlení odkazu sestry Faustýny Kowalské, který k němu dal podnět:

Příliš rychle dnes zapomínáme – také na učení církve! Částečně je to nevyhnutelné, ale velké obsahy, velké intuice a poselství předané Božímu lidu zapomínat nesmíme. A poselství Božího milosrdenství mezi ně patří,“ – zdůrazňuje papež a dodává, že právě na kněžích spočívá úkol udržet je životné: v kázání, v návratu k prioritě svátosti smíření a ve skutcích milosrdenství.

Co znamená milosrdenství pro kněze? – ptá se papež v druhé části své promluvy. Za vzor předkládá obraz Ježíše, Dobrého pastýře, který s láskou pohlíží na člověka, zejména na toho, kdo je vyloučený ze společnosti, hříšník, kdo je nemocný či bez zastání. Kněz projevuje milosrdenství zejména v udílení svátosti smíření, v níž má následovat Ježíšův milosrdný postoj ve všem, v tom, jak kajícníka přijímá, jak mu naslouchá, radí, jak mu udílí rozhřešení.

„Všechno se odvíjí od toho, jak kněz sám prožívá tuto svátost, jak se nechává obejmout ve zpovědi Bohem Otcem a jak dokáže setrvat v tomto objetí... (...) Dnešní církev si můžeme představit jako „polní nemocnici“, je potřeba léčit rány. (...) Kdo je zraněn, potřebuje ošetření, ne analýzu. Pak nastoupí speciální léčba, ale nejprve jsou na řadě otevřené rány.“

Znáte rány svých farníků, jste jim na blízku? - ptá se papež dřív, než přistoupí k poslednímu oddílu věnovaném milosrdenství ve svátosti smíření. Papež varuje před oběma extrémními přístupy, jak příliš laxním tak příliš rigorózním.

„Rozdíly ve stylu zpovědníků jsou normální, ale tyto rozdíly se nesmějí týkat podstaty, totiž zdravé morální doktríny a milosrdenství. Ani laxista ani rigorista nevydává svědectví o Ježíši Kristu, protože ani jeden z nich nebere vážně člověka, s nímž se setkává. Rigorista jej ubíjí chladně a rigidně chápaným zákonem. Laxista pak je milosrdný jen zdánlivě, ale ve skutečnosti nebere vážně problém kajícníkova svědomí, relativizuje hřích. Pravé milosrdenství bere člověka vážně, pozorně naslouchá, s úctou a v pravdě dané situace se mu staví po boku a doprovází jej na cestě smíření.“

Pravé milosrdenství doprovází na cestě svatosti, pomáhá v jejím růstu, pokračoval papež. Je to milosrdenství, které vede skrze „pastorační utrpení“. Kněz se má trápit pro své věřící, tak jako otec či matka pro své děti. A papež František předkládá kněžím své diecéze sérii otázek k zamyšlení: Dokážeš plakat, nebo jsi přišel o slzy? Pláčeš pro své lidi? Modlíš se přímluvnou modlitbu před svatostánek? Bojuješ s Pánem o svůj lid? Jak končíš svůj den – s Pánem nebo s televizí? Dokážeš pohladit?
Nestyď se před tělesností svého bratra! – dodává důrazně papež František. Budeme souzeni podle toho, jak jsme se k bratřím dokázali přiblížit. „Jen ten bude smět na konci času kontemplovat oslavené Kristovo tělo, kdo se neostýchal dotknout těla svého zraněného a vyloučeného bratra,“ končil papež František svou promluvu ke kněžím římské diecéze.

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy papeže Františka je ZDE:


Pastorační trápení je formou milosrdenství 

Promluva papeže Františka ke kněžím římské diecéze, aula Pavla VI.

Česká sekce RV

Když jsme spolu s kardinálem vikářem přemýšleli o tomto setkání, řekl jsem mu, že bych mohl pro vás udělat nějakou meditaci na téma milosrdenství. Rozjímat na počátku postní doby společně jako kněží o milosrdenství je užitečné. Všichni to potřebujeme. A věřící také, protože jako pastýři máme hojně rozdávat milosrdenství, hojně.

Úryvek z Matoušova evangelia, který jsme vyslechli na začátku, nám ukazuje Ježíše, který kráčí ulicemi měst a vesnic. A to je zajímavé. Kde byl Ježíš nejčastěji, kde Jej bylo možno potkat nejčastěji? Na cestách. A především nás vybízí, abychom chápali hloubku Jeho srdce, to co cítí k zástupům, k lidem, které potkává: tedy k onomu vnitřnímu postoji „soucítění“ při pohledu na zástupy, když pociťoval lítost, protože viděl unavené a utrmácené lidi jako ovce bez pastýře. Slyšeli jsme mnohokrát tato slova, která snad nejsou pociťována tak silně, ale jsou silná. Tak trochu jako, když vy potkáváte dnes na ulicích svých čtvrtí tolik lidí... A rozšíříme-li svůj obzor, vidíme, že těmito městy a vesnicemi nejsou jenom Řím a Itálie, nýbrž celý svět... a těmi vyčerpanými zástupy jsou obyvatelé mnoha zemí, které prožívají ještě obtížnější situace...

Pak pochopíme, že zde nejsme kvůli nějakému hezkému duchovnímu cvičení na zahájení postní doby, ale proto, abychom slyšeli hlas Ducha, který mluví k celé církvi v této naší době, která je dobou milosrdenství. Tím jsem si jist. Není to pouze postní doba, žijeme dobu milosrdenství už třicet či více let až dodnes.

1. V celé církvi je doba milosrdenství

Toto je intuice bl. Jana Pavla II. On měl „čich“ pro dobu milosrdenství. Vzpomeňme na beatifikaci a kanonizaci sestry Faustyny Kowalské. Potom zavedl svátek Božího milosrdenství. Pozvolna se v tom pokročilo a postoupilo vpřed.

V homilii při kanonizaci roku 2000 Jan Pavel II. zdůraznil, že poselství Ježíše Krista sestře Faustyně spadá mezi dvě světové války a těsně se pojí k dějinám dvacátého století. A s pohledem do budoucna řekl: „Co nám přinesou roky, které jsou před námi? Jaká bude budoucnost člověka na zemi? Není nám dáno to vědět. Je jisté, že vedle nových pokroků, bohužel, nechybějí bolestné zkušenosti. Avšak světlo božského milosrdenství, které Pán chtěl jako by znovu odevzdat světu skrze charisma sestry Faustyny, bude osvěcovat putování lidí třetího tisíciletí.“ To je jasné. Tady to říká výslovně, ale v jeho srdci to zrálo dlouho. Ve svojí modlitbě měl tuto intuici.

Dnes všechno zapomínáme příliš rychle, včetně církevního magisteria! Částečně je to nevyhnutelné, ale zásadní obsahy, velké intuice a odkazy zanechané Božímu lidu zapomenout nemůžeme. A božské milosrdenství patří mezi ně. Je to odkaz, který nám dal, ale který přichází shůry. Je na nás jako na služebnících církve, abychom měli v živé paměti toto poselství zejména v kázáních a gestech, ve znameních, pastoračních rozhodnutích, např. v rozhodnutí obnovit prioritu svátosti smíření a současně skutků milosrdenství. Smiřovat, tvořit pokoj skrze tuto svátost a rovněž skrze slova a skutky milosrdenství.

2. Co znamená milosrdentví pro kněze?

Napadá mne, že někteří z vás mi telefonovali, napsali dopis a potom jsme mluvili telefonicky.... „Ale, otče, proč vy jste si tak zasedl na kněze?“ – Říkali, že kárám kněze! Nechci tady kárat...

Ptejme se, co znamená pro kněze milosrdenství - a dovolte mi říci – pro nás kněze. Pro nás všechny! Kněží jsou pohnuti tváří v tvář ovcím, jako Ježíš, když viděl v plačících a ztrápených lidech ovce bez pastýře. Ježíš má „útroby“ Boží - hodně o tom mluví Izaiáš. Je plný něhy k lidem, zvláště k lidem vyloučeným, tedy ke hříšníkům, k nemocným, k těm, kteří nemají zastání... Kněz je tak podle obrazu Dobrého Pastýře mužem milosrdenství a soucitu, je nablízku svému lidu a slouží všem. To je pastorační kriterium, které bych rád zdůraznil: blízkost. Spříznění i služba, ale spřízněnost, blízkost! Kdokoli utrpí v životě nějaké zranění, jakýmkoli způsobem, může u kněze nalézt pozornost a dojít sluchu...

Kněz prokazuje milosrdenství zvláště udělováním svátosti smíření. Prokazuje jej však v celém svém postoji, způsobu přijímání lidí, naslouchání, udělování rad, při rozhřešování... Závisí to však na tom, jak on osobně prožívá tuto svátost a jak se nechává obejmout Bohem Otcem ve zpovědi a zůstává v tomto objetí... Když to někdo na sobě, ve svém srdci prožívá, může to pak také ve svátostní službě předat druhým. A položím vám otázku: Jak se zpovídám? Nechám se obejmout? Vzpomínám si na jednoho velkého kněze z Buenos Aires, je mladší než já, bude mu 72.. Jednou za mnou přišel. Je to velký zpovědník. Je u něho neustále fronta... Chodí se k němu často zpovídat kněží... Velký zpovědník. A jednou přišel za mnou: „Otče... mám takovou skrupuli, protože vím, že příliš odpouštím!“ ... „Modli se, jestli odpouštíš příliš.“ A mluvili jsme o milosrdenství. A najednou mi řekl: „Když cítím, že je tato skrupule silná, jdu do kaple před svatostánek a říkám Mu: Odpusť mi, je to Tvoje vina, protože jsi mi dal špatný příklad! A odcházím klidný...“ To je pěkná modlitba milosrdenství! Pokud to někdo prožívá na sobě, ve svém srdci, může to dávat také druhým.

Kněz je povolán se to učit, mít srdce, které se dojímá. Kněží – dovolím si říci – sterilizovaní, ti laboratorní, zcela čistí a krásní – ti církvi neslouží. Církev dnes můžeme chápat jako polní nemocnici. Promiňte mi, že to opakuji, protože to tak vidím a cítím: církev je polní nemocnice. Je třeba ošetřovat rány, spoustu ran, spoustu ran! Je tolik lidí zraněných problémy materiálními či skandály, i v církvi; lidí zraněných iluzemi tohoto světa... My kněží jim musíme být nablízku, blízko těmto lidem. Milosrdenství znamená především ošetřovat rány. Když je někdo zraněn, potřebuje ihned ošetřit, nikoli analyzovat, jak je na tom s cholesterolem, glykémií.. Je tu rána, je třeba ošetřit ránu, a potom přijdou analýzy. Potom se udělají speciální vyšetření, ale nejprve je třeba ošetřit otevřené rány. Pro mne je to v této chvíli nejdůležitější. A jsou také skryté rány, protože lidé se vzdalují, aby nebyli jejich rány vidět... Napadá mne jeden zvyk mojžíšského zákona: malomocní se v Ježíšově době museli držet stranou ostatních, aby nenakazili... Jsou lidé, kteří se drží stranou kvůli studu a kvůli zahanbení neukazují své rány... A možná se trochu zakaboněně odtahují od církve a stavějí proti církvi, ale v podstatě v sobě nosí zranění... Chtějí pohlazení. A vy drazí bratři, ptám se vás, znáte rány svých farníků? Tušíte je? Jste jim nablízku? Je to jen otázka...

3. Milosrdenství není ani bezbřehé, ani rigidní

Vraťme se ke svátosti smíření. Často se nám kněžím stává, že slyšíme o zkušenostech našich věřících, kteří nám vyprávějí, že potkali při zpovědi kněze příliš přísného nebo příliš velkorysého, rigoristu či laxistu. A to není dobře. Rozdíly ve stylu zpovědníků jsou normální, ale tyto rozdíly se nesmějí týkat podstaty, totiž zdravé morální nauky a milosrdenství. Ani laxista ani rigorista nevydává svědectví o Ježíši Kristu, protože ani jeden z nich nebere vážně člověka, s nímž se setkává. Rigorista jej ubíjí chladně a rigidně chápaným zákonem. Laxista pak je milosrdný jen zdánlivě, ale ve skutečnosti nebere vážně problém kajícníkova svědomí, relativizuje hřích. Pravé milosrdenství bere člověka vážně, pozorně naslouchá, s úctou a v pravdě dané situace se mu staví po boku a doprovází jej na cestě smíření. A to je namáhavé, zajisté. Kněz opravdu milosrdný se chová jako milosrdný Samaritán. Proč ale? Protože jeho srdce je schopné soucitu, je srdcem Kristovým!

Dobře víme, že ani laxismus, ani rigorismus nepomáhají růstu svatosti. Možná někteří rigoristé vypadají jako svatí... Ale pomysleme na Pelagia a potom mluvme.. Ani laxismus, ani rigorismus kněze neposvěcuje! Na cestě svatosti však provází milosrdenství, provází a dává růst. Příliš práce pro jednoho faráře? To je pravda, příliš práce! A jak provázet a dávat růst svatosti? Pastorační trápení, které je formou milosrdenství. Co je pastorační trápení? Znamená to trpět pro lidi a s lidmi. A to není snadné! Trápit se jako otec a matka, kteří se trápí pro své děti - a dovolím si říci - s úzkostí...

Abych byl srozumitelný, položím vám také několik otázek, které mi pomáhají, když za mnou přijde nějaký kněz. A pomáhají mi i tehdy, jsem-li sám před Pánem! Pověz mi: Pláčeš? Anebo jsme ztratili slzy? Pamatuji si, že ve starých misálech je překrásná modlitba prosby o dar slz. Ta modlitba začínala nějak takto: „Pane, Ty, který jsi nechal Mojžíše udeřit do skály, aby vytryskla voda, zasáhni skálu mého srdce, aby vyšly slzy...“ Tak nějak to tam stálo... Krásná modlitba. Kolik z nás však pláče tváří v tvář utrpení dítěte, destrukcím rodiny a tolika lidí, kteří neznají cestu?... Pláč kněze... Pláčeš? Anebo jsme v tomto presbyterátu ztratili slzy? Pláčeš pro svůj lid? Řekni mi, přimlouváš se před svatostánkem? Zápasíš s Pánem za svůj lid, jako bojoval Abraham: „A kdyby jich bylo méně? Kdyby jich bylo jen 25? A kdyby jich bylo jen 20?...“ (srov. Gen 18,22-33). Toto je odvážná přímluvná modlitba. Mluvíme o parresii, apoštolském odhodlání či odvaze a myslíme na apoštolské plány. Ty jsou dobré, ale tatáž parresia nezbytná také v modlitbě. Zápasíš s Pánem? Diskutuješ s Pánem jako Mojžíš? Když byl Pán znaven svým lidem, řekl mu: „Buď klidný.. všechny zahubím a učiním tě hlavou jiného lidu.“ „Ne, ne! Zahubíš-li lid, znič také mne!“ Tohle byli muži! A já se ptám: Jsme také muži, abychom zápasili s Bohem za náš lid? A další otázka: jak končíš svůj večer? S Pánem anebo s televizí? Jaký je tvůj vztah k těm, kteří ti pomáhají, abys byl milosrdnější? To znamená, jaký je tvůj vztah k dětem, ke starým, k nemocným? Umíš je pohladit anebo se stydíš pohladit starce?

Nestyď se před tělem svého bratra (Reflexiones en esperanza, 1.kap.) Nakonec budeme souzeni podle toho, jak jsme se uměli přiblížit „každému tělu“ – to je Izaiáš. Nestyď se před tělem svého bratra. Kněz a levita, kteří šli před Samaritánem, se nedokázali přiblížit k člověku zbitému od banditů. Jejich srdce bylo zavřené. Možná, že se ten kněz díval na hodinky a říkal: „Musím na mši, nemohu přijít pozdě na mši“ a odešel. Ospravedlňování! Kolikrát jen se ospravedlňujeme, abychom obešli problém, člověka. Další, levita, učitel zákona, advokát řekl: „Nemohu, protože učiním-li to, zítra budu muset jít svědčit a ztratím čas...“ Výmluvy! Měli zavřené srdce. Zavřené srdce se vždycky ospravedlňuje za to, co nedělá. Onen Samaritán však otevřel srdce, nechal se pohnout ve svém nitru, a toto niterné hnutí se vyjadřuje skutkem, konkrétní a účinnou pomocí onomu člověku.
Jen ten bude smět na konci času kontemplovat oslavené Kristovo tělo, kdo se neostýchal dotknout těla svého zraněného a vyloučeného bratra. Přiznám se, že mi dělá dobře, když si občas přečtu seznam toho, podle čeho budu souzen. Prospívá mi to je to 25. kapitola Matouše.

To jsou věci, které mne napadly, abych se s vámi o ně podělil. Jsou poněkud prosté, jak mne napadly... ( kardinál Vallini: Krásné zpytování svědomí) ... (aplaus).

V Buenos Aires byl jeden kněz, proslulý zpovědník. Byl svatý. Skoro všichni kněží se u něho zpovídali. Když během svých dvou návštěv Jan Pavel II. chtěl na nunciatuře zpovědníka, přišel on. Byl starý, velmi starý. Byl provinciálem své řehole, profesor... ale stále zpovídal, vždycky. A vždycky u něho byla fronta v kostele Nejsvětější Svátosti. Já jsem byl v té době generálním vikářem a bydlel jsem na kurii. Každý den brzo ráno jsem šel k faxu, abych viděl, jestli něco nepřišlo. A jednou ráno o Velikonocích jsem četl fax superiora komunity: „Včera před Velikonoční vigilií zemřel otec Aristi... myslím že v 94 či 96 letech. Pohřeb bude tehdy a tehdy...“ A na Velikonoce jsem měl jít na oběd s kněžími v kněžském domově, jako obvykle o Velikonocích, a po obědě jsem si řekl, že půjdu do toho kostela. Byl to velký kostel, velmi prostorný s krásnou kryptou. Sestoupil jsem dolů a tam byla rakev, pouze dvě stařenky, které se modlily, ale žádný květ. Pomyslel jsem si: Tento muž, který odpouštěl hříchy všem kněžím z Buenos Aires, včetně mne, tady nemá žádnou květinu. Vyšel jsem nahoru a šel do květinářství, protože v Buenos Aires jsou na křižovatkách ulic květinářství a koupil jsem si růže... A vrátil jsem se, abych ozdobil jeho rakev květinami... A spatřil jsem, že drží v rukou růženec... A hned mne to napadlo – toho lotra, kterého všichni nosíme v sobě – a zatímco jsem upravoval květy, uchopil jsem křížek toho růžence, trochu jsem zabral a odtrhnul jej. A v té chvíli jsem se na něho podíval a řekl jsem: „Dej mi polovinu svého milosrdenství.“ Pocítil jsem něco silného, co mi dalo odvahu to učinit a říci tu modlitbu! A potom jsem ten křížek vložil sem do kapsy. Hábity papeže nemají kapsy, ale já s sebou vždycky nosím takový malý měšec a od toho dne až do dnes s sebou tento křížek nosím. A když mne napadne nějaká špatná myšlenka proti někomu, ruka mi zajede sem. A pocítím milost! Cítím, že mi to prospívá. Příklad milosrdného kněze, který se umí přiblížit ranám, velice prospívá...
Zamyslíte-li se, jistě znáte mnoho, mnoho takových, protože italští kněží jsou vynikající. Jsou dobří. Myslím se, že je-li Itálie dosud tolik silná, není to tolik kvůli nám biskupům, ale kvůli farářům a kněžím! To je pravda! Není to nějaké lichocení, abych vás potěšil. Cítím to tak.
Milosrdenství. Myslete na množství kněží, kteří jsou v nebi a proste o tuto milost! Ať vám dají ono milosrdenství, které chovali vůči svým věřícím. A to pomůže.
Díky za pozornost a za to, že jste přišli.

Přeložil Milan Glaser 

Comments