Vatikán. Dnes byl zveřejněn list Svatého otce biskupům katolické církve, datovaný 28. prosince, tedy na svátek Svatých neviňátek. Papež František se v něm obrací na každého biskupa osobně a píše:

„Drahý bratře,
Dnes, na den Svatých neviňátek, kdy v našich srdcích ještě znějí andělova slova určená pastýřům: »Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel« (Lk 2,10-11), cítím potřebu ti napsat. Prospěje nám vyslechnout si toto poselství ještě jednou, vyslechnout si znovu, že Bůh je uprostřed svého lidu. Tato jistota, kterou každoročně obnovujeme, je zdrojem naší radosti a naší naděje.
V těchto dnech můžeme zakoušet, jak nás liturgie bere za ruku a přivádí k jádru Vánoc, uvádí nás postupně do tohoto Tajemství a k prameni křesťanské radosti.
Jako pastýři jsme povoláni napomáhat růstu této radosti uprostřed našeho lidu. Chce se po nás, abychom této radosti věnovali péči. Chci tě znovu vybídnout, aby sis tuto radost nedal ukrást, poněvadž nezřídka – a nikoli bezdůvodně - zakoušíme zklamání z reality, z církve nebo i ze sebe samých a jsme pokoušeni oblíbit si násládlý a beznadějný smutek, který si podmaňuje srdce (srov. Evangelii gaudium, 83).

Narození Páně doprovází proti naší vůli také pláč. Evangelisté si nedovolili maskovat realitu, aby ji učinili více věrohodnou a žádoucí. Nepustili se do realizace prohlášení, které by bylo „hezké“, leč nerealistické. Vánoce pro ně nebyly imaginárním útočištěm před výzvami a nespravedlnostmi jejich doby. Naopak, zvěstují nám, že Narození Páně bylo obestřeno také bolestnou tragédií. Evangelista Matouš ji podává se značnou syrovostí citováním proroka Jeremiáše: „V Rámě je slyšet hlas, pláč a velké bědování: Ráchel oplakává svoje děti“ (Mt 2,18). Je to bolestné sténání matek, které oplakávají smrt svých nevinných dětí tváří v tvář tyranii a Herodově bezuzdné žízni po moci.

Toto sténání, které můžeme slyšet také dnes, se dotýká naší duše a nemůžeme a nechceme je ignorovat, ani umlčovat. Dnes – a píši to s hlubokou bolestí – je v našem lidu, bohužel, slyšet nářek a pláč mnoha matek, mnoha rodin nad smrtí jejich dětí, jejich nevinných dětí.
Rozjímat nad jesličkami znamená rozjímat také nad tímto pláčem a učit se naslouchat také tomu, co se děje kolem, a mít srdce vnímavé a otevřené pro bolest bližního, zejména jedná-li se o děti, a také umět rozpoznávat, že psaní této smutné kapitoly dějin pokračuje dodnes. Rozjímat nad jesličkami izolovaně od okolního života, by znamenalo dělat z Vánoc hezkou pohádku, což by v nás probouzelo hezké pocity, ale připravovalo by nás o tvůrčí sílu Dobré zvěsti, kterou nám přináší Vtělené Slovo. A toto pokušení existuje.

Copak je možné prožívat křesťanskou radost a otáčet se zády k této realitě? Copak lze realizovat křesťanskou radost tím odhlížením od sténání bratra, dětí?
Svatý Josef je první, kdo byl povolán opatrovat radost Spásy. Tváří v tvář krutým zločinům, které byly páchány, svatý Josef – příkladně poslušný a věrný muž – byl schopen poslechnout Boží hlas a poslání, které mu Otec svěřil. A poněvadž uměl naslouchat Božímu hlasu a nechal se vést Jeho vůlí, stal se vnímavějším k tomu, co jej obklopovalo a dovedl si tyto události vykládat realisticky.

Dnes se po nás, pastýřích, žádá totéž – totiž abychom naslouchali Otcovu hlasu a nebyli vůči němu hluší, a tak více vnímali realitu, která nás obklopuje. Právě dnes jsme po vzoru svatého Josefa zváni, abychom se nedali oloupit o radost. Jsme zváni tuto radost chránit před novými Herody našich dní. A stejně jako sv. Josef máme zapotřebí odvahy, abychom okolní realitu přijali, vstali a vzali ji do svých rukou (Mt2,20). Potřebujeme odvahu, abychom ji ubránili před novými Herody naší doby, kteří hltají nevinnost našich dětí. Nevinnost, která se tříští pod tíhou nelegální a otrocké práce, pod břemenem prostituce a vykořisťování. Nevinnost ničenou válkami a nucenou migrací spojenou se ztrátami, které tyto okolnosti obnášejí. Tisíce našich dětí padly do rukou banditů, mafií a obchodníků se smrtí, jejichž jediným cílem je pohltit je a zneužít jejich potřeby.

Jen abych uvedl nějaký příklad – 75 milionů dětí muselo v dnešní době přerušit školní docházku kvůli náhlým krizovým situacím i vleklým krizím. V roce 2015 tvořily děti 68% ze všech lidí, kteří se stali předmětem sexuálního obchodu. Na druhé straně třetina dětí, které musí žít mimo svou rodnou zemi, byla nuceně vysídlena. Žijeme ve světě, kde téměř polovina z dětí umírajících ve věku mladším pěti let, umírá kvůli podvýživě. Odhaduje se, že v minulém roce (2016) 150 milionů nezletilých dětí vykonávalo práci, z toho mnohé v otrockých podmínkách. Pokud se situace nezmění, bude v roce 2030 podle poslední zprávy UNICEF celkem 167 milionů dětí žít v krajní chudobě, v letech 2016-2030 zemře 69 milionů dětí pod pět let a 60 milionům dětí nebude umožněna základní školní docházka.

Naslouchejme pláči a bědování těchto dětí, naslouchejme rovněž pláči a bědování naší matky církve, která nepláče jenom nad bolestí, která byla způsobena jejím nejmenším dětem, nýbrž také protože zná hřích některých svých členů – zná utrpení, příběhy a bolest nezletilých, kteří byli pohlavně zneužiti kněžími. Je to hřích, za který se hanbíme. Lidé, kteří byli zodpovědni za péči o tyto děti, naopak zničili jejich důstojnost. Hluboce toho litujeme a prosíme o odpuštění. Připojujeme se k bolesti obětí a pláčeme nad svým hříchem. Zhřešili jsme tím, co se stalo, ale také zanedbáním pomoci, utajováním a popíráním, zneužitím moci. Také církev hořce pláče nad hříchem svých synů a žádá o prominutí. Dnes, když si připomínáme svaté betlémské děti, si přeji, abychom se s novým úsilím zasadili o to, aby mezi námi nedocházelo k takovým zvěrstvům. Najděme odvahu potřebnou k tomu, abychom všemi nezbytnými prostředky podporovali a plně hájili život našich dětí, aby se obdobné zločiny již neopakovaly. Zjevně a poctivě přijměme za svou “nulovou toleranci” v této oblasti.

Křesťanská radost se nebuduje na okraji životní skutečnosti, jako by ji opomíjela a nedbala na její existenci. Křesťanská radost povstává z povolání – téhož povolání, které obdržel sv. Josef – “vzít” a chránit život, zejména život dnešních svatých nevinných dětí. Vánoce jsou časem, který nás zve k tomu, abychom uchovávali život, pomáhali mu ve zrodu a růstu a procházeli obnovou, která z nás činí statečné pastýře. Tato odvaha vede k průbojnosti, která nás uschopňuje, abychom si uvědomili životní realitu mnoha našich dětí a pracovali na zaručení nepostradatelných podmínek k tomu, aby jejich důstojnost Božích dětí byla nejenom respektována, nýbrž především hájena.

Nedopusťme, aby děti byly okrádány o radost. Nedejme se obrat o radost, uchovávejme ji a pomáhejme jí v růstu. Čiňme to s otcovskou věrností sv. Josefa a držme se přitom za ruku Marie, Matky něhy, aby se nám nezatvrdilo srdce.
S bratrskou láskou, František.”