AKTUALITY‎ > ‎

Papežský kazatel O.Raniero Cantalamessa - postní kázání

přidáno: 2. 4. 2011 15:45, autor: Římskokatolická farnost Josefov

Papežský kazatel: Láska u zasvěcených osob je nezřídka jako slunce, které svítí, ale nehřeje

Vatikán. Papežský kazatel O.Raniero Cantalamessa přednesl v apoštolském paláci první z řady kázání, pronášených každoročně během postní doby za účasti Svatého otce a jeho spolupracovníků z římské kurie. Známý kapucín pokračoval během včerejšího kázání v tématickém cyklu zahájeném v adventní době a věnoval se otázce opětovné evangelizace sekularizovaného Západu, což je – jak zdůraznil – „hlavní starost celé církve a zejména Svatého otce Benedikta XVI.“

„Neblahý vliv sekularizace je obzvláště patrný v pojetí lásky,“ poznamenal v úvodu papežský kazatel. „Sekularizace lásky spočívá v odtrhávání lidské lásky od Boha ve všech jejích formách a v jejím redukování na pouze „profánní“ záležitost, kde Bůh je něčím „navíc“, ba dokonce je rušivým prvkem.“ O. Cantalamessa pak s odkazem na encykliku Benedikta XVI. Deus caritas est rozvinul svoje úvahy na toto téma.

Láska trpí touto neblahou separací nejen v mentalitě sekularizovaného světa, ale také mezi věřícími a to zejména mezi dušemi, které žijí zasvěceným životem. Zjednodušíme-li situaci na maximum, mohli bychom říci, že ve světě nacházíme erós bez agapé, zatímco mezi věřícími často nacházíme agapé bez erotu.“

Tento erós bez agapé – pokračoval dále papežský kazatel - je romantická láska, většinou vášnivá, až násilná. Láska, která redukuje druhého někdy až na předmět vlastního potěšení, ignoruje obětavost, věrnost a sebedarování. Netřeba ji příliš popisovat, protože její příklady máme denně na očích, dnešní kultura ji propaguje agresivním způsobem na internetu, ve filmu a v televizi.

Užitečnější je pro nás objasnění toho, co znamená agapé bez erotu … Projevuje se jako „studená láska“, láska z rozhodnutí spíše než z vnitřního podnětu srdce. Je to splynutí s její předem vytvořenou formou a nikoli její neopakovatelný zrod tak jako je před Bohem neopakovatelná každá lidská bytost. Projevy takovéto lásky k Bohu jsou něčím jako milostná vyznání opisovaná z nějaké databáze. Je-li světská láska někdy tělem bez duše, pak nábožná láska praktikovaná tímto způsobem je zase duší bez těla.

Lidská bytost však není andělem, není čirým duchem – pokračoval O. Cantalamessa. - Je duší i tělem, jež jsou podstatně sjednoceny. Všechno, co člověk činí, včetně lásky, musí odrážet tuto strukturu.

Pokud je složka, vázaná k času a tělesnosti, systematicky popírána nebo potlačována, výsledek je dvojí: buď vede k únavě, jedná-li se z povinnosti a kvůli zachování vlastního image, anebo se hledají více či méně dovolené kompenzace, až k oněm bolestným případům, které jsou známy. Nelze proto přejít bez povšimnutí, že základem mnoha morálních deviací duší zasvěcených osob, je znetvořené a pokroucené pojetí lásky.

Papežský kazatel pak poukázal na nezbytnost smíření obou dimenzí lásky. Jednak na rovině praktické, čemuž musí předcházet smíření na rovině teoretické. Odtrhávání erotu od agapé vnesl do křesťanského světa švédský luterán Anders Nygren svým dílem „Erós a agapé“ a doplnil tak či prohloubil Lutherem provedenou doktrinální separaci víry od skutků.

Třebaže tedy nemůžeme změnit světský pojem lásky, můžeme poopravit tuto teologickou vizi, která ho, byť nechtěně, podporuje a legitimizuje. A právě to učinil příkladně Svatý otec Benedikt XVI. encyklikou Deus caritas est, v niž opětovně potvrzuje tradiční katolickou syntézu za pomoci moderní terminologie. Erós a agapé vycházejí z jediného zdroje lásky. Bůh totiž miluje – píše Benedikt XVI. – a tuto Jeho lásku můžeme kvalifikovat jakoerós, který je však zároveň agapé.“

O. Cantalamessa pak v závěru zasazuje tuto dimenzi erotu, vysvobozeného ze zajetí sekularizace, do života osob, žijících životem zasvěceným Bohu.

V úvodu jsem naznačil nebezpečí, kterému jsou vystaveny duše zasvěcených osob. Spočívá ve chladné lásce, která nesestupuje z mysli do srdce a je jako slunce, které svítí, ale nehřeje. Pokud tedy erós znamená touhu, podnět, přitažlivost, nesmíme mít strach z citů a tím méně jimi pak pohrdat a potlačovat je. V rámci lásky k Bohu – napsal Vilém ze St. Thierry (Meditace, XII, 29) – je cit (affectio) také milost. Sama přirozenost totiž takovýto cit poskytnout neumí.

Primárním cílem našeho erotu, pokračoval pak papežský kazatel, tedy našeho hledání, naší touhy, přitažlivosti a nadšení musí být Kristus. Mezi Bohem a bližním totiž stanulo Slovo, které se stalo tělem a spojuje obě krajnosti v jediné osobě. Právě a jedině On je totiž základem lásky k bližnímu.

Řekl O. Cantalamessa během prvního pátečního kázání v letošní postní době před členy římské kurie a Svatým otcem. 

Comments