AKTUALITY‎ > ‎

Papežský kazatel O.Raniero Cantalamessa - postní kázání

přidáno: 9. 4. 2011 13:23, autor: Petr Boháč

O. Cantalamessa: Ježíš stanovil nové kriterium lásky k bližnímu

Vatikán. Ve třetím postním kázání, které včera dopoledne pronesl O.Cantalamessa za přítomnosti Svatého otce a jeho spolupracovníků z římské kurie, rozvíjel papežský kazatel opět téma lásky, tentokrát z hlediska praxe. Začal popisem známé přírodní anomálie, kterou lze spatřit ve Svaté zemi, totiž fenoménu dvou diametrálně odlišných jezer napájených stejnou řekou: Tiberiadského jezera a Mrtvého moře. Tiberiadské jezero kypí životem a oživuje i svoje okolí, zatímco v tom druhém a v jeho okolí není po životě ani stopy. Tiberiadské jezero si obrazně řečeno vodu nenechává pro sebe, ale zavlažuje své okolí. Z Mrtvého moře však nevytéká ani kapka.

Je to symbol. Jezero, které vodu přijímá, ale nedává, stává se mrtvým. Nemůžeme zůstat pouze u přijímání lásky, nýbrž musíme ji také darovat. Láska Boží se v nás má stát »pramenem tryskající vody« (Jan 4,14). Poté co jsme rozjímali o lásce Boží jakožto daru, tedy nadešla chvíle rozjímat také o povinnosti mít rád, zejména o povinnosti lásky k bližnímu. Spojení mezi oběma láskami je vyjádřeno programovým prohlášením Božího Slova: »Když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat« (1 Jan 4,11).“

Starozákonní přikázání milovat bližního jako sebe sama, pokračoval papežský kazatel, bylo inovováno. Ježíš pozměnil jeho předmět i subjekt. Předmět či adresát lásky není už jenom člen téhož národa, nýbrž každý člověk, včetně cizince, ba i nepřítele. Přenesen však byl také subjekt lásky, to znamená smysl slova bližní.

Bližní už není ten druhý, ale já sám. Nikoli ten, kdo je poblíž, nýbrž ten, kdo se druhému sám přiblíží. Podobenství o Samaritánovi způsobilo revoluci tohoto významu. Zákoník se zeptal, kdo je můj bližní, a Ježíš mu odpověděl tím, že mu ukázal, jak se má sám stát bližním. 

Změnilo se také kritérium či měřítko lásky k bližnímu, řekl dále O.Cantalamessa. Vztažným bodem vzájemné lásky bylo ve Starém zákoně »miluj druhého jako sebe samého«. Člověk velice dobře ví, co znamená mít se rád vždy a za všech okolností. Dánský filosof Kierkegaard poznamenává, že je to jakési zrcadlo, které má člověk stále před sebou a které mu neumožňuje žádnou vytáčku.

Podle mého mínění však určitá vytáčka zůstává. A proto Ježíš nahrazuje toto staré kritérium jiným. »To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás« (Jan 15,12). Nikoli tedy, jak vy milujete sami sebe. Člověk totiž může milovat sebe sama špatně, tj. přát si špatnost, nikoli dobro, oblíbit si neřest a nikoli ctnost. Pokud pak takovýto člověk – hříšník – miluje druhé jako „sebe sama“ a chce pro druhé to, co sám pro sebe, pak ten, kdo je takto milován, je ochuzován. Víme však, kam vede Ježíšova láska: k pravdě, dobru, k Otci.

Přikázání lásky, pokračoval papežský kazatel, je podle sv. Jana zároveň staré a nové (srov. 1 Jan 2,7-8). Je staré jako litera, ale je nové duchem, novostí evangelia. Papež to komentuje v druhém díle knihy Ježíš Nazaretský (it.vyd. 76) slovy: Je nové, protože už není jenom zákonem, ale je také - a ještě předtím - milostí. Zakládá se na společenství s Kristem umožněné darem Ducha.

Zbývá odpovědět na zásadní otázku. Jaký je smysl tohoto zvláštního vychýlení lásky od Boha k bližnímu? Nebylo by logičtější očekávat: »Milujte mne, jako jsem já miloval vás«? Místo toho však máme: »Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás«? Tady spočívá rozdíl mezi láskou, která je pouze eros a láskou, která je zároveň eros i agape. Láska čistého erotu je uzavřeným kruhem, jak to známe např. z Verdiho Traviaty, kde Violetta zpívá: »Miluj mne Alfredo, jako já Tebe«. Láska jako avale je otevřený kruh. Přichází od Boha a vrací se k Němu, ale prochází přes bližního. Tento nový druh lásky započal Ježíš sám: »Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás« (Jan 15,9).“

Po všeobecných úvahách o přikázání lásky, pokračoval O. Cantalamessa, je třeba zamyslet se nad tím, jaké kvality by zmíněná láska měla mít. V zásadě jsou dvě: láska musí být nestrojená a činorodá, láska srdce a láska hmatatelná.

Aby láska byla opravdová, musí vycházet zevnitř, ze srdce. Nejde však jenom o zvnitřnění lásky, protože tady rozněcuje víra. Kdo miluje srdcem, ví, že má nové srdce, nového ducha a když tímto srdcem miluje, pak je Bůh tím, kdo miluje skrze něho, a on sám se jednoduše stává jakýmsi průplavem agape - lásky Boží. Tak dochází k tomu, co popisuje sv. Pavel: »Bůh nás těší ve všech našich souženích, abychom mohli těšit druhé v jakémkoli soužení tou útěchou, jakou Bůh potěšuje nás« (2 Kor 1,4).“

Papežský kazatel potom připomněl, že v apoštolských spisech se nikdy nemluví o lásce abstraktně, povšechně, ale vždycky v souvislosti s vytvářením křesťanského společenství. Jinými slovy, dodal, první oblastí, kde se uplatňuje láska, má být církev.

Po určitou dobu, ve starověku se označovala slovem láska - agape - nejenom hostina, společné stolování, ale také církev jako taková. Mučedník sv. Ignác z Antiochie pozdravuje římskou církev jako „tu, která předsedá lásce (agape), tedy křesťanskému společenství, celku všech církví (Ad Rom., úvod). Tato věta neoznačuje pouze fakt římského primátu, ale také jeho povahu neboli způsob jeho vykonávání. Větu lze přeložit dvěma způsoby: římská církev předsedá lásce nebo předsedá v lásce, s láskou.

O. Cantalamessa se v závěru své třetí postní homilie odvolal na slova Pavla VI. z roku 1972 (gen. audience 29.11.1972): »církev potřebuje zakusit ve všech svých lidských schopnostech příval lásky, vlnu oné lásky, zvané caritas, kterou do našich srdcí vlévá Duch svatý« a zdůraznil, že právě dnes církev naléhavě potřebuje tento žár lásky, kterou by byly uzdraveny její fraktury. 

Comments