Vatikán. Synodálnost je konstitutivní dimenzí církve, protože napomáhá správnému porozumění hierarchické službě. Církev a synoda jsou synonyma, protože církev neznamená nic jiného než společně kráčet po cestách dějin, Kristu v ústrety. O tom mluvil papež František při dnešní připomínce 50. výročí založení institutu Biskupské synody. Bl. Pavel VI. ustanovil Biskupskou synodu jako obraz Ekumenického koncilu, který má odrážet jeho ducha a metodu, a sám počítal s tím, že se bude postupem času zdokonalovat. V jeho stopách pokračovali také Jan Pavel II. a Benedikt XVI. „Právě cesta synodálnosti, je cestou, kterou Bůh očekává od církve třetího tisíciletí,” řekl František: „To, co po nás Pán žádá, je v jistém smyslu již cele obsaženo ve slově “synoda”; kráčet společně – laici, pastýři, římský biskup. Je to koncept snadno formulovatelný slovy, avšak nesnadno uskutečnitelný v praxi.” II. vatikánský koncil učí, že Boží lid je posvěcen Duchem svatým, a proto je jeho víra neomylná. Právě na základě tohoto přesvědčení, dodává papež František, byly před synodou o rodině rozeslány dotazníky do místních církví, aby bylo možné vyslechnout alespoň některé rodiny ohledně otázek, jež se jich bezprostředně dotýkají: „Synodální církev je církev naslouchání, s vědomím, že naslouchat je víc než slyšet. Je to vzájemné naslouchání, z něhož se každý může něčemu naučit. Věřící lid, biskupský sbor, římský biskup: jeden v postoji naslouchání vůči druhému a všichni společně v naslouchání Duchu svatému, “Duchu pravdy (Jan 14,17), abychom poznali, co On „říká církvím” (Zj 2,7). Synodální cesta pokračuje nasloucháním pastýřů, jako strážců, interpretů a svědků víry celé církve, kteří musejí umět pozorně rozlišovat, co jsou pouze módní proudy veřejného mínění, pokračoval papež. A vrcholí nasloucháním římského biskupa, který je povolán vyslovit se jako „pastýř a učitel všech křesťanů” (První vatikánský koncil, Pastor Aeternus, cap. IV, Denz. 3074). Synoda tedy jedná vždy cum Petro et sub Petro, totiž nejen s Petrem, ale také pod jeho vedením, což není omezením svobody, nýbrž zárukou jednoty, zdůraznil papež. „Ježíš ustanovil církev a na její vrchol postavil sbor apoštolů, v němž Petr je “skálou” (srov. Mt 16,18)... Avšak v této církvi, jako v obrácené pyramidě, je vrchol dole, jako báze. Proto se ti, kdo vykonávají autoritu nazývají “služebníci”, jelikož podle původního významu tohoto slova, jsou nejmenšími ze všech. [...] Nikdy na to nezapomínejme! Pro Ježíšovi učedníky, včera, dnes a vždycky, je jedinou autoritou autorita služby, jedinou mocí moc kříže.” Jak papež vysvětlil, správné porozumění hierarchické službě se opírá slova Matoušova evangelia (Mt 20, 25-27), kde Ježíš poukazuje na to, jak vládci národů utlačují své poddané a dodává: “Mezi vámi tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem”. „Papež nestojí samotný nad církví, nýbrž v jejím nitru jako pokřtěný mezi pokřtěnými a uvnitř biskupského sboru jako biskup mezi biskupy, povolaný zároveň – jako Nástupce apoštola Petra – vést Římskou církev, která všem církvím předsedá v lásce.” František se na závěr přihlásil k odkazu sv. Jana Pavla II., který jako první začal hledat novou formu vykonávání tohoto primátu, formu, která by byla otevřenější nové situaci a zároveň nerezignovala na podstatné rysy jeho poslání. |
AKTUALITY >