Vatikán. Synodálnost je konstitutivní dimenzí církve, protože napomáhá správnému porozumění hierarchické službě. Církev a synoda jsou synonyma, protože církev neznamená nic jiného než společně kráčet po cestách dějin, Kristu v ústrety. O tom mluvil papež František při dnešní připomínce 50. výročí založení institutu Biskupské synody.

Bl. Pavel VI. ustanovil Biskupskou synodu jako obraz Ekumenického koncilu, který má odrážet jeho ducha a metodu, a sám počítal s tím, že se bude postupem času zdokonalovat. V jeho stopách pokračovali také Jan Pavel II. a Benedikt XVI. „Právě cesta synodálnosti, je cestou, kterou Bůh očekává od církve třetího tisíciletí,” řekl František:

„To, co po nás Pán žádá, je v jistém smyslu již cele obsaženo ve slově “synoda”; kráčet společně – laici, pastýři, římský biskup. Je to koncept snadno formulovatelný slovy, avšak nesnadno uskutečnitelný v praxi.”

II. vatikánský koncil učí, že Boží lid je posvěcen Duchem svatým, a proto je jeho víra neomylná. Právě na základě tohoto přesvědčení, dodává papež František, byly před synodou o rodině rozeslány dotazníky do místních církví, aby bylo možné vyslechnout alespoň některé rodiny ohledně otázek, jež se jich bezprostředně dotýkají:

„Synodální církev je církev naslouchání, s vědomím, že naslouchat je víc než slyšet. Je to vzájemné naslouchání, z něhož se každý může něčemu naučit. Věřící lid, biskupský sbor, římský biskup: jeden v postoji naslouchání vůči druhému a všichni společně v naslouchání Duchu svatému, “Duchu pravdy (Jan 14,17), abychom poznali, co On „říká církvím” (Zj 2,7).
Biskupská synoda je bodem, v němž se sbíhá tento dynamismus naslouchání, vedený na všech úrovních života církve. Synodální cesta začíná nasloucháním lidu, který ”má rovněž účast na Kristově prorockém poslání” (Lumen gentium, 12), podle principu ctěného církví prvního tisíciletí: “co se všech týká, musí být všemi projednáváno.”

Synodální cesta pokračuje nasloucháním pastýřů, jako strážců, interpretů a svědků víry celé církve, kteří musejí umět pozorně rozlišovat, co jsou pouze módní proudy veřejného mínění, pokračoval papež. A vrcholí nasloucháním římského biskupa, který je povolán vyslovit se jako „pastýř a učitel všech křesťanů” (První vatikánský koncil, Pastor Aeternus, cap. IV, Denz. 3074). Synoda tedy jedná vždy cum Petro et sub Petro, totiž nejen s Petrem, ale také pod jeho vedením, což není omezením svobody, nýbrž zárukou jednoty, zdůraznil papež.
Jak dále vysvětlil, hierarchie v církvi neznamená, že někteří jsou „pozvednuti” nad ostatní:

„Ježíš ustanovil církev a na její vrchol postavil sbor apoštolů, v němž Petr je “skálou” (srov. Mt 16,18)... Avšak v této církvi, jako v obrácené pyramidě, je vrchol dole, jako báze. Proto se ti, kdo vykonávají autoritu nazývají “služebníci”, jelikož podle původního významu tohoto slova, jsou nejmenšími ze všech. [...] Nikdy na to nezapomínejme! Pro Ježíšovi učedníky, včera, dnes a vždycky, je jedinou autoritou autorita služby, jedinou mocí moc kříže.”

Jak papež vysvětlil, správné porozumění hierarchické službě se opírá slova Matoušova evangelia (Mt 20, 25-27), kde Ježíš poukazuje na to, jak vládci národů utlačují své poddané a dodává: “Mezi vámi tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem”.
František se pak podrobněji vrátil ke třem úrovním synodality: počínaje institucemi místních církví, jako je kněžská rada, poradní sbor, kapitula či pastorační rada. Dále na úrovni církevních provincií zmínil papež partikulární sněmy a biskupské konference. A konečně na úrovni univerzální církve dostává výraz v biskupské synodě, která propojuje biskupy mezi sebou navzájem i s Petrovým nástupcem.
František s odvoláním na svou exhortaci Evangelii gaudium znovu upozornil, že papežovým úkolem není zastupovat episkopáty v rozlišování všech specifických problémů a poukázal na “nezbytnost pokračovat v ozdravné decentralizaci” (EG, 16). 
Synodálnost má rovněž dalekosáhlé ekumenické implikace:

„Papež nestojí samotný nad církví, nýbrž v jejím nitru jako pokřtěný mezi pokřtěnými a uvnitř biskupského sboru jako biskup mezi biskupy, povolaný zároveň – jako Nástupce apoštola Petra – vést Římskou církev, která všem církvím předsedá v lásce.”

František se na závěr přihlásil k odkazu sv. Jana Pavla II., který jako první začal hledat novou formu vykonávání tohoto primátu, formu, která by byla otevřenější nové situaci a zároveň nerezignovala na podstatné rysy jeho poslání.