AKTUALITY‎ > ‎

Pravda se chápe lépe z periferie než z centra...

přidáno: 3. 11. 2014 6:00, autor: Farnost Josefov

Církev bez Marie je sirotčincem 

Papež František na setkání se Schönstattským hnutím, aula Pavla VI.

Česká sekce RV

Papež František odpověděl na pět otázek či spíše krátkých úvah pronesených členy Schönstattského hnutí, na které postupně odpovídal.

1. otázka – Rodina

Rodina je bita a drásána ze všech stran

Jádrem problému, kterého se dotýkáte ve svých otázkách, je něco velmi smutného, velmi bolestného... Myslím, že křesťanská rodina, rodina a manželství nebyly nikdy tak atakovány jako v této době. Napadány přímo či konkrétně. Mohu se mýlit. Odborníci z řad církve nám to mohou říci. Rodina je zasažena, zasahována a mrzačena jako by byla nějakou asociací. Rodinou lze dnes nazvat cokoli, ne? Kolik rodin je raněných, kolik manželství se zhroutilo, kolik jen relativismu je v koncepcích svátosti manželství. V této chvíli se ze sociologického hlediska a z hlediska lidských hodnot rodina ocitla v krizi, protože je bita a drásána ze všech stran! Je zřejmé, že nelze než volit. K tvojí otázce tedy: „Co můžeme dělat?“. Ano, můžeme pronést krásnou promluvu, principiální prohlášení... To je zajisté třeba. A to zřetelně: „Pohleďte, to co nabízejí, není manželství! To je sdružení, ale nikoli manželství!“ Někdy je nezbytné říci věci velmi zřetelně a musíme to říci!

Pastorace pomáhá, ale pouze v přímém kontaktu, takříkajíc „tělo na tělo“. Tedy doprovázet! A to znamená také ztrácet čas. Největším mistrem ve ztrácení času je Ježíš! Ztrácel čas doprovázením, aby dal uzrát lidskému svědomí, hojil rány a učil... Doprovázet znamená putovat společně. Je zřejmé, že svátost manželství je snižována a ze svátosti se stává obřad. Svátost se redukuje na ritus! Ze svátosti se činí sociální fakt, sice náboženský, vyžaduje se křest, ale nejsilnější je obřad... Kolikrát jen jsem potkal v pastoraci lidi, kteří spolu žijí a ptal jsem se jich: „Proč se nevezmete?“, „Protože k tomu je potřeba udělat oslavu a my nemáme peníze...“ Společenské zakrývá to zásadní, totiž sjednocení s Bohem. Vzpomínám, že v Buenos Aires jednoho faráře napadlo, oddávat ve kteroukoli hodinu. Normálně se totiž ve čtvrtek, pátek oddává občansky, a v sobotu pak svátostně... Je jasné, že nešlo dělat oslavu při obojím. Slavilo se při tom prvním a mnozí kněží, aby to usnadnili, řekli, že je možné přijít hned po občanském sňatku do farnosti uzavřít ten církevní. To je příklad, jak usnadňovat věci.

Je třeba usnadnit přípravu, protože není možné připravit snoubence ke svátosti manželství během dvou setkání, dvou konferencí. To je hřích nedbalosti z naší strany, ze strany kněží i laiků, všech, kdo normálně usilují o záchovu rodiny. Příprava na manželství musí být pomalejší, je třeba provázet snoubence takříkajíc „tělo na tělo“ a připravit je, aby chápali, co činí. Mnozí nevědí, co činí! Berou se, aniž by věděli, co slibují: „Ano, ano. Všechno jde dobře!“ Ale neuvědomují si, že je to „navždy“. Toto je třeba vyzdvihnout, protože je tu kultura provizoria, kterou prožíváme nejenom v rodině, ale také mezi kněžími...

Jeden biskup mi řekl, že za ním přišel jeden vynikající mladík, který mu řekl: „Chtěl bych být knězem, ale jenom na 10 let. A potom bych chtěl...“ To je kultura provizoria. Vše jen dočasně. To „navždy“ jako by bylo zapomenuto! Je zapotřebí obnovit spoustu věcí ve zraněných rodinách dneška. Mnoho věcí! Netřeba se však pohoršovat nad ničím, co se v rodině stane, nad ničím... Rodinná dramata, destrukce rodin, dětí... Na synodě se jeden biskup ptal: „Uvědomují si kněží, jak trpí dítě, jehož rodiče se rozvádějí?“ To jsou první oběti! Jak doprovázet děti, jak jim pomáhat, aby rodiče, kteří se rozvádějí, nepoužívali děti jako rukojmí! Kolik je jen patologických rádoby psychologií, lidé ničí druhé řečmi. To je z toho, že tatínek mluví špatně o mamince a maminka špatně o tatínkovi. K těmto věcem je třeba se přiblížit v každé rodině a doprovázet je, aby si uvědomovaly, co činí.

Dnes jsou situace různé. Neuzavírají se sňatky, zařídí se dům, mají přítele, přítelkyni, ale nevezmou se... Jedna maminka mi říkala: „Otče, co mám dělat, aby se můj 32letý syn oženil?“ – Nejprve je třeba, aby měl snoubenku! - „Ano, ano. Má snoubenku, ale neberou se!“ – Má-li tedy snoubenku, tak potom je třeba, abyste mu nikdy nežehlila košile! A uvidíte, že se ožení! Kolik jen lidí dnes neuzavírá sňatek! Žijí spolu úplně anebo – jako jsem viděl i ve svojí rodině – žijí jen na částečný úvazek, od pondělka do pátku spolu, na sobotu a neděli k mamince.. To jsou nové, naprosto destruktivní formy, omezující velikost manželské lásky. Je tolik takovýchto soužití, rozluk a rozvodů. Proto je klíčové to, jak pomoci v přímém kontaktu, doprovázením, ne proselytismem, protože ten nevede k žádnému výsledku. Doprovázet trpělivě. Trpělivě. Jedno slovo dnes, jedno zítra... To je má rada.

2. otázka – Mariánská zbožnost

Církev bez Marie je sirotčincem

Pravdou je, že Maria je Ta, která umí proměnit zvířecí stáj na Ježíšův domov. S trochou plének a mořem něhy. Je také schopna rozradostnit dítě v lůně jeho matky, jak slyšíme v evangeliu. Je schopna nás obdařit Ježíšovou radostí. Maria je zásadně Matkou. – Někdo možná řekne: „Matka je však málo. Je také Královnou, je Paní...“ – Ano, ale Maria je Matka. Proč? Protože ti přinesla Ježíše.

Řeknu vám jednu příhodu, která je pro mne velmi bolestná. Bylo to v 80. letech v Belgii, kde jsem byl na jednom sympoziu. Dobří, pracovití katolíci. Pozvali mne na večeři do jedné rodiny. Několik dětí. Byli katolíci. Manželé byli profesoři teologie, velice studovaní. A protože moc studovali, byli poněkud zapálení... Mluvili jsme o Ježíši velice teologicky, byla to fundovaná kristologie, a na závěr prohlásili: „Poznali jsme už Ježíše natolik, že nepotřebujeme Marii a proto nepěstujeme mariánskou zbožnost.“ – Strnul jsem. Rozesmutnělo mne to a způsobilo špatnou náladu. Je to jako by démon pod zdáním „lepší“ formy, odňal to nejlepší. Pavel říká, že se převléká za anděla světla. A to je Maria bez mateřství. Maria je Matkou. A to především. Nelze chápat žádný Mariin titul bez toho, že je Matkou. Je Matkou, protože rodí Ježíše a pomáhá nám mocí Ducha svatého, aby se Ježíš v nás narodil a rostl. Je Tou, která nám nepřetržitě dává život. Je Matkou církve. Je mateřstvím. Nemáme právo – a chybujeme, činíme-li tak – osvojit si psychologii sirotků. Křesťan totiž nemá právo být sirotkem. Má Matku! Máme Matku! Jeden starý, bodrý kazatel, mluvil kdysi o těchto typech sirotčí psychologie a svoje kázání končil: „Kdo však nechce mít Marii za matku, bude ji mít za tchýni!“ Matka... Je matkou, která nám nejenom dává život, ale vychovává nás ve víře. Snažit se ve víře růst bez Mariiny pomoci je jiné. Je to něco jiného. Je to jako růst sice v církvi, ale v takové, která je sirotčincem. Církev bez Marie je sirotčincem. Ona nás vychovává, umožňuje nám růst, dotýká se svědomí. A jak se dovede lítostí dotknout svědomí!

Líbí se mi, a dosud tak činím, když mám trochu času, číst příběhy svatého Alfonse z Liguori. Jsou z jiných časů, pokud jde o styl vyprávění. Ale jsou pravdivé. V každé kapitole vypráví nějakou povzbuzující historku spojenou s Marií. Na jihu Itálie – nevím, jestli v Kalábrii či na Sicílii – je zbožnost k mandarinkové Panně. Je to v oblasti, kde je hodně mandarinek. A tuto mandarinkovou Pannu ctí lotři i zloději. Uctívají ji. A říkají, že Panna mandarinek je má ráda a prosí, aby došli do nebe. Ona hledí na zástup přicházejících lidí a když jednoho z nich vidí, naznačí mu rukou, aby šel dopředu. A v noci, když je tma a není tam svatý Petr, otevře mu bránu! Je to velice lidové a folkloristické, ale sděluje velkou pravdu nebo velkou teologii. Matka pečuje o svého syna až do konce a snaží se mu až do konce zachránit život. Odtud teze svatého Alfonse Marii z Liguori, že ten, kdo ctí Pannu Marii, nebude zavržen. Ona je poslední. Celý život se umí dotýkat svědomí, doprovází nás a pomáhá nám. Maria je Tou, která pomáhá Ježíšovi sestoupit. Při sestupu z nebe pomáhá Ježíšovi žít spolu s námi. Je Tou, která vidí, pečuje, všímá si a je.

Jedna věc mne velice oslovuje, totiž první západní mariánská antifona, která je převzata z východu. „Pod ochranu tvou se utíkáme svatá Boží Rodičko.“ Je první a nejstarší na Západě. Pochází ze staré tradice, kterou ruští mystikové a mniši podávají takto: „Ve chvílích duchovního neklidu nezbývá než utéci se pod ochranu svaté Boží Rodičky“, Té která nás chrání a brání. Vzpomeňme na Apokalypsu, kde „utíká s dítětem v náruči, aby jej nepohltil drak“. Jestliže někdo zná Ježíše, nemůže říci, že je natolik zralý, že nepotřebuje Marii. Nikdo nemůže odhlížet od Jeho Matky. My Argentinci, když potkáme někoho, kdo jeví známky špatnosti, jedná špatně, trochu z nedostatku, protože se mu nedostává lásky nebo proto, že byl připraven o mateřský cit, používáme silné slovo, že je „huacho“ – sirotek. Křesťan nemůže být sirotek, protože má Marii za matku.

3. otázka – Mládež a misijní rozměr

Putovat a ne bloumat

Začnu větou papeže Benedikta XVI.: „Církev neroste proselytismem, ale přitažlivostí.“ A přitažlivost jí dá svědectví. První rada je svědectví. Žít takovým způsobem, aby v druhých zvítězila touha žít jako my. Žít tak, aby se druzí začali zajímat a ptali se: proč. Svědčit ve všem. Nejsme spasitelé nikoho, zprostředkováváme Toho, který spasil nás, a to všem, což můžeme jedině, když do svého života, svého těla a do své životní historie přijmeme Jeho, Ježíše. Být svědky znamená nejenom konat charitativní skutky, které jsou jistě zapotřebí, protože všichni budeme souzeni podle protokolu, kterým je 25. kapitola Matoušova evangelia. Svědčit tedy v práci, výchově, službě druhým, ale nejenom to. Svědčit životem. Jak ale žiji já? Nevedu dvojí život? Prohlašuji se za křesťana, ale nežiji jako pohan? Světskost je duchovní, duch tohoto světa, který je Ježíšem odmítán. Stačí číst Janovo evangelium, kde se to často opakuje. Nesdílím tohoto ducha napůl se svojí křesťanskou vírou? Svědčit znamená chopit se jí cele. Je to životní volba. Promiňte, ale tu dosvědčuji, je to důsledek životní volby. To je první krok: pokud nevydávám svědectví, nemohu pomoci ani mladému, ani starému: nikomu! Je zřejmé, že všichni kolísáme, všichni jsme slabí, všichni máme problémy a ne vždy dáváme dobré svědectví, ale jsme schopni se v nitru pokořit, prosit o odpuštění, není-li naše svědectví takové, jaké by mělo být...

Svědectví má však také schopnost uvést nás do pohybu, abychom vyšli ze sebe a věnovali se misiím, které nejsou proselytismem. Jsou pomocí, sdílením, aby druzí viděli, jak si počínáme a co děláme. Velmi se v tom opakuji, ale církev, která nevychází ze sebe, je snobská církev (exquisitos). Církevní hnutí, které se nevěnuje misiím, je snobské hnutí. A potom, místo aby se snažili přitahovat, pomáhat či dosvědčovat, tráví čas ondulováním oveček ve skupinkách: jsou to „duchovní kadeřníci“... To nejde! Je třeba vyjít, vyjít ze sebe! Církev, hnutí či společenství, které vyjde ze sebe, chybuje... Ale je přece krásné, žádat o odpuštění, když se chybuje! Nemějte strach! Vyjít na misie, vydat se na cestu. Jsme poutníci!

Avšak pozor, svatá Terezie upozorňovala na to, že během cesty se nám zalíbí hezké místo, zastavíme se tam a zapomeneme, že máme jít dál... Nezastavovat se tedy! Odpočinout ano, ale potom pokračovat dál. Putovat a ne bloumat, protože na cestu se vychází něco rozdávat, jdeme na misie a ne na okružní jízdu kolem nás samých jako v labyrintu, který neumíme pochopit. Být poutníky a ne tuláky! A na misiích se modlit. Nikdo nemůže říci: „Ježíš Kristus je Pán“, pokud jej neinspiruje Duch svatý. Je tedy nezbytné se modlit! Je nezbytné uznat, že v sobě máš Ducha svatého a sám Duch svatý ti dá sílu jít dál. Modlitba: nikdy nezanechejte modlitby, modlitby k Panně Marii. Obvykle se ve zpovědnici ptám: „Dobře, a jaký je tvůj vztah k Panně Marii?“ - Růženec, modlitba. Vraťme se k tomu, co říkáme před matkou, aby mne matka hledala, provázela a řekla mi, kde chybí víno... To jsou věci, které dělá Ona. Modlitba, misie, vyjití ze sebe.

Vy mladí máte jedno pokušení, totiž unavit se, být mrzutí. Buď proto, že nepřicházejí výsledky nebo proto, že podívaná skončila a nudí vás hledat něco dalšího... Při prvním příznaku omrzelosti, omrzelosti z cesty v jakékoli formě, na chvíli otevřete ústa a proste o radu: „Děje se mi to a to, jel jsem na čtyřku a teď mám zpátečku...“ Pokušení omrzelosti je velmi subtilní, protože za omrzelostí z misií se skrývá egoismus. A tím nejzazším je světský duch pohodlí a blahobytu, příjemné a libovolné trávení času. Řekl bych tedy: svědčit, aby zářilo světlo, a naším prostřednictvím byly vidět krásné věci činěné nebeským Otcem. Svědčit, aby se vás ptali, proč žijete tak, jak žijete. Být v životě důslední, putovat, ale netoulat se. A střežit se před omrzelostí. Nevymyslím už víc na otázku: jakou radu dát, abychom pozvali svoje přátele ke sdílení plnějšího života v Kristu. Věřím, že to stačí.

4. Otázka – Papežovo tajemství. Jak to papež dělá, že si uchovává radost a naději

Modlitba bez odvahy je k ničemu

Nemám nejmenší tušení. Trochu asi záleží na osobnosti, řekl bych, že jsem trochu nevědomec. A nevědomost mne činí lehkomyslným. Nedovedu odpovědět. Opravdu nevím. Modlím se a odevzdávám se. Plánování mi působí těžkosti. Osmělím se říci dvě věci. Pán mi dal milost mít velkou důvěru, odevzdat se Jeho dobrotě. I uprostřed největších hříchů. A poněvadž mne neopustil, činí mne to ještě více důvěřivým a umožňuje mi to jít dále s Ním. Mám v Něho velkou důvěru. Vím, že mne neopustí. A modlím se. To ano. Jsem si také vědom, že jsem se dopustil mnoha špatných věcí a mnoha chyb, když jsem Pána opustil, chtěl jsem kontrolovat kormidlo sám a vydat se ožehavou cestou sebevykoupení, tedy spasit se sám svým konáním. Takovou byla spása učitelů zákona, saducejů, lidí, kteří znepříjemňovali život Ježíšovi. Já nevím. Upřímně řečeno neumím to vysvětlit. Odevzdávám se a modlím. On však nikdy nechybí. Viděl jsem, že je schopen, nikoli skrze mne, ale skrze lidi konat zázraky. Viděl jsem zázraky, které Pán koná skrze lidi, kteří jdou touto cestou, odevzdáni do Jeho rukou. A ještě něco, když říkám, že jsem trochu nevědomec, řekl bych, že smělost, odvaha je velká milost. Svatý Pavel mluvil o dvou velkých vlastnostech, které musí mít křesťan, aby hlásal Ježíše Krista. Je to odvaha a trpělivost. Odvahu jít dál a trpělivost snášet tíhu práce. To je zajímavé: co se vloží do apoštolského života, je třeba dát do adorace. Modlitba bez odvahy je nekonzistentní, je k ničemu. Vzpomeňme na Abrahama, když jako správný žid licitoval s Bohem: „A když jich bude 45, 40, 30 a když 20...“ Troufal si. Byl odvážný v modlitbě. Vzpomeňme na Mojžíše, když mu Bůh řekl: „Pohleď na tento lid, už ho nesnesu, vyhladím jej, ale ty buď klidný, učiním tě hlavou lepšího lidu.“ – „Ne, ne. Zničíš-li tento lid, pak znič také mne.“ To je přece odvaha! V modlitbě je třeba odvahy. „Všechno, oč prosíte v mém jménu, pokud to budete žádat s vírou a věřit, že toho dosáhnete, už jste dostali.“ Kdo se tak modlí? Ochabli jsme. Chce to odvahu, trpělivost. Snášet protivenství, snášet životní neúspěchy, bolesti, nemoci, tvrdé životní zkušenosti. Oslovilo mne, že váš generální představený poukázal na neporozumění a odmítání, které musel snášet otec Kenntenich. V tom spočívá znamení, že křesťan jde kupředu, nechá-li jej Pán projít zkouškou odmítnutí. To je znamení proroků. Falešní proroci nebyli nikdy odmítáni, protože říkali králi nebo lidem to, co chtěli slyšet. Všichni jim proto říkali: „Ach, to je krása!“ A víc nic. S odmítnutím souvisí trpělivost, když jej v životě snášíme, aniž bychom se mstili jazykem, pomluvou či výsměchem.

A potom jedna nezbytná věc. Ptali jste se mne na moje tajemství. Nevím, ale pomáhá mi nedívat se na věci ze středu. Je jenom jeden střed: Ježíš Kristus. Spíše se tedy dívat z periferie, odkud je vidět jasněji. Když se někdo uzavře ve svém malém světě, hnutí, ve farnosti, na arcibiskupství nebo tady ve světě římské kurie, potom nezachytí pravdu. Ano, možná ji pochopí teoreticky, ale nezachytí realitu pravdy v Ježíši. Pravda se chápe lépe z periferie než z centra. To mi pomáhá. Nevím, jestli je to mé tajemství či nikoli, ale připomínám si, jak se změnila koncepce světa, kosmická vize světa. Od Magalhães dál bylo jednou věcí vidět svět z Madridu či Lisabonu a druhou vidět jej z Magalhãesova průlivu. Tam začali chápat něco jiného, totiž revoluci, která umožňuje chápat realitu z jiného hlediska. Totéž se děje nám. Zůstáváme-li uzavřeni do svého malého světa, který chrání nás a všechno, nedostane se nám porozumění a poznání opravdové situace pravdy.

Měl jsem v těchto dnech velké setkání s Mezinárodní asociací trestního práva a jeden z nich mi pak v soukromí řekl: „Otče, někdy při návštěvě ve vězení pláču spolu s vězněm.“ A to je příklad: On vidí realitu práva, toho, koho posuzuje jakožto vyšetřující soudce, ale také zranění, které tam je. A tuto realitu vidí lépe teprve tam. Pro mne bylo v těchto dnech jednou z nejkrásnějších věcí slyšet, jak nějaký soudce říká, že dostal milost plakat spolu s vězněm.

Tedy, jít na periferii. Mít určitou zdravou nevědomost, Bůh jedná. Modlit se a odevzdávat se. Odvaha a trpělivost. Jít na periferii. Nevím, zda je to moje tajemství, ale toto mne napadlo.

5. otázka – Obnova církve. Jak k ní přispět?

Středem není spiritualita, ale Ježíš

Obnova církve. Někdo myslí na velkou revoluci. Někdo říká, že papež je revolucionář… Takové jsou ale dějiny, protože to je nejstarší eklesiologická poučka. Latinští otcové říkali: Ecclesiae semper renovanda. Církev se musí neustále obnovovat a to již od prvních staletí. A bojovalo se o to. Usilovali o to svatí. Církev vedou kupředu svatí, ti, kteří jsou schopni svojí svatostí obnovit církev. Ti nesli církev vpřed. První pomoc, o kterou prosím, je svatost. Nemějte strach ze svatosti.

To je obnova církve. Církev se neobnoví jednou změnou tady a jinou tam… To je třeba také, protože život se stále mění a je třeba se přizpůsobit. To však není obnova. Je to věc veřejná. Proto jsem se osmělil říci, že je třeba obnovit kurii. Obnovuje se kurie. Je třeba obnovit vatikánskou banku. To všechno jsou věci vnější. O tom je řeč dennodenně.

Zajímavé je, že nikdo nemluví o obnově srdce. Nechápou nic z toho, co znamená obnova církve. Ta se týká svatosti, obnovy každého srdce. Mně pomáhá – a na to jsi se ptal – svoboda ducha, modlit se více a nechat Ducha svatého uskutečňovat tuto svatou svobodu ducha, která umožňuje přinášet obrovské plody. Svoboda ducha není totéž, co nevázanost. Nikoli. Svoboda ducha předpokládá věrnost a předpokládá modlitbu. Kdo se nemodlí, nemá tuto svobodu. Kdo se modlí, ten ji má. Svoboda ducha není ani umanutost. To je třeba správně chápat, tedy umanutost v direktivách. To bychom se vrátili znovu ke karikatuře učitelů zákona, kteří se tolik upjali na plnění desatera přikázání, že jich vymysleli dalších 600… aby byli ještě pečlivější. To však nepomáhá! To určitě vede k uzavřenosti, umanutosti. Když apoštol plánuje – někomu z vás se to možná nebude líbit, ale řeknu to – když si apoštol myslí, že vypracovává dobrý plán, hnou se věci dopředu? Omyl. To je funkcionář, měl by dělat manažera. Musíme tyto věci dělat? Ano, ale není to priorita, pokud to neslouží druhým, svobodě ducha, modlitbě, povolání, apoštolské horlivosti, vyjití ze sebe…

V některých biskupských konferencích jsem se setkal s tím, jak je všechno přesně organizováno, každou věcí je někdo pověřen, nic neunikne, všechno dokonale funguje. Všechno je organizováno, ale nedostává se něčeho, co by se dalo dělat s menší byrokracií a větší apoštolskou horlivostí, větší vnitřní svobodou, hojnější modlitbou… Chce to vnitřní svobodu, odvahu vyjít ze sebe a jít vpřed. Tuto byrokracii jsem vysvětlil, aby nám pomáhala, v exhortaci Evangelii gaudium. Tam si můžete přečíst, co mám na mysli.

Na cestě nám pomáhá nebýt středem. Středem je pouze Ježíš Kristus! Když postavím do středu svoji pastorační metodu, svůj způsob pastorace vytlačuji ze středu Ježíše Krista. Každá spiritualita, veškerá charismata v církvi, nejrůznější a nejbohatší, nesmějí být středem. Středem je Pán! Proto Pavel, když mluví v prvním listě Korinťanům o charismatech, o těle církve, jak končí? Říká: „ukáži vám ještě lepší cestu“ a mluví o lásce, tedy o tom, co přichází od Boha, o tom, co je Bohu nejvlastnější, a učí nás, abychom se Mu připodobnili. Nezapomínejte na to a klaďte si často otázku: „Jsem mimo střed anebo jsem středem jakožto osoba, hnutí či charisma?“ V Argentině tomu říkáme figuretinos. Středem je pouze Ježíš! Apoštol je vždycky mimo střed, protože je služebník, stojí ve službách středu. Centrované charisma neříká „my“ nebo „já“, nýbrž „Ježíš“, „Ježíš a já“, „Ježíš mne žádá“, „Toto musím udělat pro Ježíše“. Vždycky je středem On. Kroužím kolem Ježíšovy osoby. Na to nezapomínejte! Jakékoli hnutí, charisma musí stát nutně mimo střed.

Potom jedna věc, která se po nás chce dnes, když mluvíme o válkách. Trpíme stále většími neshodami. Klíčem neshod můžeme číst celou otázku, kterou jste položili: rodinné neshody, neshodná svědectví, neshody v hlásání Slova, ve zvěstování, neshody rodiny, války. Neshoda je rozdělení a to je zbraň, kterou má démon. Jen mimochodem vám řeknu, že démon existuje, kdyby měl někdo pochyby. Existuje a přitahuje. A cestou je neshoda, která vede k boji, k zášti… Babylon. Církev je chrámem živých kamenů, který buduje Duch svatý, a démon staví chrám pýchy a domýšlivosti, vytváří neshody, aby vládlo nedorozumění. To je Babylon. Proto musíme usilovat o kulturu setkávání. Kulturu, která nám pomůže se setkat jako rodina, jako hnutí, jako církev, jako farnost… Stále hledejte, jak se setkat.

Chci vám jen poradit jednu věc. Budete-li chtít, přečtěte si v těchto dnech, v knize Geneze příběh o Josefovi a jeho bratřích. Všechny bolestné příběhy zrady, závisti a neshod končí setkáním, které umožní, aby lid další čtyři století rostl a sílil. Kultura setkání! Přečtěte si příběh o Josefovi. Je to několik kapitol. Je užitečný a pomůže vám chápat, co se tím myslí. Kultura setkání akultura smlouvy. Bůh nás vyvolil, učinil slib a uzavřel se svým lidem smlouvu. A Abraham říká: „Jdi a já ti dám, co ti mám dát“, a potom mu oznámí, že se mu dostane potomstva. Vyvolí jej příslibem. Když přijde ta chvíle, řekne mu: „Hle, smlouva.“ Různé smlouvy, které se svým lidem uzavírá, upevňují tuto cestu zaslíbení a setkání.

Kultura setkání a kultura smlouvy. Tak vzniká solidarita, církevní solidarita. Víte, že to je slovo, které se nepoužívá. Španělská královská akademie se každý rok schází, aby shromáždila nová slova, která vznikla, protože jazyk je živý, a některá slova zase mizí, protože jsou mrtvá, neužívají se. I živý jazyk má mrtvá slova. A slovem, které je na pokraji zániku, protože jej chtějí zabít, vyškrtnout ze slovníku, je „solidarita“. A smlouva znamená solidarita, znamená vznik svazků, nikoli rušení svazků! Dennodenně žijeme v této kultuře provizoria, která je kulturou ničení vztahů. Mluvíme například o problémech rodiny. Ničí se svazky, namísto toho, aby se vytvářely. Proč? Protože žijeme kulturu provizoria, neshody, neschopnosti uzavřít smlouvu. Proto je třeba kultura setkání vytvářející jednotu, která nelže; jednotu svatosti! Tím chci skončit.

Ve vyvoleném lidu Božím bylo velice běžné, že se smlouva obnovovala. Smlouvy se obnovovaly při nějakém svátku, nebo po vítězné bitvě či po osvobození… Po Ježíšově příchodu nebylo třeba obnovovat smlouvu. On sám se účastní obnovy smlouvy v eucharistii. Když slavíme eucharistii, obnovujeme smlouvu a to nejenom symbolicky, nýbrž velice hluboce a reálně. Sama Boží přítomnost s námi obnovuje smlouvu. Neříkejme to však příliš často, protože jinak se nám vytratí z hlavy, protože není moc v módě, totiž obnova smlouvy ve svátosti smíření. Na to nikdy nezapomeňte! Když se nezpovídám, protože se mi nelíbí říkat to knězi, něco je špatně… Obnova smlouvy v eucharistii a ve svátosti pokání a smíření nás vede ke svatosti. Vždycky skrze kulturu setkání, solidaritou a vytvářením svazků. To vám říkám v tomto světě neshod, ostouzení, očerňování a ničení prováděných jazykem. Jdeme vpřed v kultuře setkání, obnovou smlouvy. Je jasné, že nikdo se nemůže vychovávat sám, potřebuje matku, která jej vychová, a matka jej stále sleduje, jděme kupředu v obnově smlouvy.

Požehnání: Posílám vás jako misionáře, nikoli svým jménem, ale Ježíšovým jménem. Neposílám vás samotné, ale v Mariině doprovodu a v lůně naší matky církve. Posílám vás ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

Závěrečná slova:

Nakonec vám děkuji za návštěvu. Vrací se mi na mysl kdo ví jaké tajemství. Dokonce dvě. První: Váš generální představený mi říkal, že netřeba ztrácet čas, aby se nezmeškal oběd. A tajemství je toto: nikdy jsem nenechal žádného kněze zemřít hladem. Druhé tajemství: Kdysi mi jeden schönstattský kněz daroval obrázek Matky Boží. Mám ho na svém nočním stolku. A každé ráno, když vstanu, se jej dotknu a modlím se. To je tajemství, které jsem vám chtěl říci.

Přeložil Milan Glaser 

Comments