AKTUALITY‎ > ‎

Proč jsou důležité akademické svobody

přidáno: 3. 2. 2016 0:32, autor: Farnost Josefov

Proč jsou důležité akademické svobody

21. 12. 2015 z blogu autora
Marek VáchaKaždý totalitní systém se snaží nejprve ovládnout majetky a těla, to hmotné, uchopitelné, co se dá znárodnit, popravit nebo zavřít od vězení. 

Jenomže velmi rychle se ukáže, že to nestačí a je s podivem, jak vážně berou totalitní systémy všeduchovní, myšlenky a ideje, totiž to, co se nedá ani poslat do vyhnanství ani zabít. Při zavedení totality tak budou první na ráně církve, umělci a univerzity. První proto, že diktátorům tiše nebo hlasitě připomínají, že oni nejsou poslední instancí svědomí a že je spíše třeba poslouchat zákony mnohem vyšší než jsou ty lidské, druzí proto, že ze své nejvnitřnější podstaty usilují o svobodu, originalitu, že jsou oním jemným seismickým ukazatelem společnosti, že přemýšlí o člověku, jsou citliví na jeho svobody a jako první jsou připraveni říct, že císař je nahý. Konečně univerzity, protože jsou založeny na myšlence, že všechny cesty musí být promyšleny, všechny názory vyslechnuty, všechny argumenty i protiargumenty zváženy a že žádná otázka není špatná. 

Nacismus i komunismus i všechny totality minulosti se v železné logice událostí pokusí zlikvidovat církve, zrušit univerzity a potlačit svobodné umění. Nebo lépe a inteligentněji, vytvořit, jak v Číně, cosi jako státní církev utvořenou z poslušných či zlomených posluhovačů režimu, nebo jak u nás, neposlušné pozavírat, internovat či popravit a poslušné sdružit do Pacem in terris a nechat je dožít na svobodě, ovšem pod podmínkou loajality; neposlušné umělce pak zavřít nebo přinutit k emigraci. Labutí písněIvana Martina Jirouse jsou v této souvislosti poučnou četbou. V rámci univerzit pak s každým, kdo chtěl něco dokázat ve vědě nebo dokonce vycestovat na zahraniční stáž sjednat pakt o členství v KSČ a loajalitě k režimu. V komunistickém režimu tedy opticky církve, umění a univerzity existují, lidé se scházejí k jakýmsi bohoslužbám, umělci tvoří jakési angažované umění a kdo se poklonil, i tu vědu mohl dělat. Za mého mládí jsme chodili do kostela, ale věděli jsme, že ty důležité věci nesmíme říkat farářům, a že opravdový duchovní život je něco jiného než to, co prezentovali prorežimní duchovní. Rovněž jsme věděli, že v umění je svoboda a četli jsme samizdaty a Moc bezmocných a Slovo o slově a věděli, že umění, které se oficiální učí a oficiálně tvoří, se jen tváří jako umění, ale ve skutečnosti není. A že co se učí na univerzitách se jen tváří jako vzdělání, ale že to, co jsme získali po bytových seminářích, je tovzdělání a kritické myšlení, o které jde. Bohoslužby, umění a věda sice v jakémsi režimu existovaly, ale byly to kýče, karikatury, Potěmkinovy vesnice, jen se tak tvářící fasády, pravý život bublal pod povrchem. Bylo to v hudbě Plastic people, v skryté církvi a podzemních seminářích filosofie či teologie.

Jakákoli vláda a jakýkoli prezident, jsou-li dostatečně sebevědomí, budou podporovat nezávislé, kritické myšlení, budou citliví ke zprávám, které se o sobě budou moci dočíst v uměleckých galeriích, co o nich budou říkat mystici a kazatelé a co o nich bude psát akademická obec. Jakákoli nesebevědomá vláda a jakýkoli nesebevědomý prezident se bude snažit tyto tři umlčet. Říká se, že existují tři typy společností. Ve tvůrčí kultuře jsou poslové vyslechnuti a odměňováni a chyby vedou k systémové nápravě. V byrokratické kultuře jsou poslové vyslechnuti, dorazí-li ovšem. V patologické kultuře jsou poslové stříleni a chyby zakrývány. 
Pokud se tedy kdokoli, včetně prezidenta republiky, snaží omezit, osekat či usměrnit akademické svobody, vložit klín mezi akademiky, některé odměnit a jiné zastrašit, nejedná se o maličkost, bývá to první náznak přeměny tvůrčí kultury v kulturu patologickou, první závan nastupující totality.

Univerzity si na druhé straně nikdy nežily samy pro sebe, vždy v historii dávaly společnosti zpětnou vazbu, z nich vycházeli názoroví vůdcové a zde se formovalo kritické myšlení. 
Dnes, zdá se mi, poznání není ani tak moc, jako spíše odpovědnost. Názor, že vědec se jen věnuje svému výzkumu, zajímá jej jen jeho konkrétní program a o tom, co bude učiněno s výsledky jeho práce se již nestará, neboť to je prý pouze problém politiků, říká se, že tento názor zahynul v Hirošimě. Poznání je především odpovědnost. 
Nikdo to nevěděl lépe než Alexander Solženicyn. Když v roce 1970 dostal Nobelovu cenu za literaturu, tehdejší komunistické úřady mu znemožnily opustit zemi. Co se ale naopak podařilo, bylo propašování textu jeho řeči. Solženicyn v ní mluví mimo jiné o odpovědnosti umělce, za sebe a za společnost. Na první pohled se následující úryvek zdá až přehnaný, ale jen na první pohled. Místo „spisovatel“, můžeme dosadit „vědec“, nebo, v širším kontextu, přímo „člověk“. Na konci roku 2015 je text aktuální stejně, či možná ještě více, než v době svého vzniku.

Spisovatel není nezaujatý soudce svých krajanů a současníků, spisovatel je spolupachatelem všeho zla, které se děje v jeho rodné zemi nebo je prováděno jeho krajany. A pokud tanky jeho země zaplaví asfalt cizí metropole krví, potom hnědé skvrny hanby poskvrní tvář spisovatele navždycky. A jestli jedné osudové noci uškrtí spícího, důvěřujícího přítele, pak spisovatelovy dlaně ponesou navždy stopy po provazu. A jestli jeho mladí spoluobčané nenuceně vyhlásí nadvládu nepravosti nad čestností, jestli prodávají drogy nebo berou rukojmí, pak se zápach jejich činů mísí s dechem spisovatele. 
Máme odvahu říct, že nejsme odpovědní za bolestivé rány současného světa?
Comments