P. Ronchi: Církev má věřící vysvobodit ze strachu před Bohem

Ariccia. Druhý den duchovní obnovy římské kurie zahájilo postní rozjímání nad otázkou, kterou Ježíš klade učedníkům, když se s nimi plaví přes Genezaretské jezero a utiší bouři: “Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?” (Mc 4,40). Strach a víra, prohlásil exercitátor o. Ronchi, jsou dva protivníci, kteří v lidském srdci věčně disputují. Boží slovo však – a to od samého začátku až do konce Bible – utěšuje, povzbuzuje a donekonečna opakuje: Nebojte se! Strach nicméně často nespočívá v nedostatku odvahy, nýbrž v chybějící důvěře. Bojíme se Boha, protože jsme si o Něm vytvořili špatnou představu, jako Adam a Eva, kteří nevěří v Boha dárce.

”Věří v Boha, který okrádá o svobodu, aniž by poskytoval možnosti, v Boha, kterému více záleží na zákonu než na radosti jeho dětí, Boha soudce, před kterým je třeba prchnout, a nikoli mu jít vstříc. Zkrátka v Boha, kterému nelze důvěřovat. První ze všech hříchů je hřešit proti víře. Největší strach plyne z mylné představy o Bohu – Adamovo srdce ochromené strachem povstává z tváře obávaného Boha. Obojí Ježíš naplňuje světlem, sluncem.”

Strach před bouří přichází, když se cítíme opuštěni a když se nám zdá, že Bůh spí, zatímco bychom požadovali jeho okamžitý zásah. Avšak Bůh jedná a stojí po našem boku:

”Bůh nejedná za nás, nevyjímá nás z bouře, ale podporuje nás za jejího zuření. Čerpám tu velkou pomoc z jedné Bonhoefferovy věty: Bůh nezachraňuje z utrpení, nýbrž v utrpení, nebrání před bolestí, nýbrž v bolesti, nechrání před křížem, ale v kříži. Bůh nepřináší řešení našich problémů, nýbrž sám sebe, aby se nám cele daroval. Možná jsme si mysleli, že evangelium vyřeší problémy světa, či přinejmenším poklesne násilí a dějinné krize, ale není tomu tak. Naopak, evangelium s sebou přineslo odmítnutí, pronásledování a další kříze – pomysleme na kříže čtyř sester zabitých v Adenu.”

Ježíš nás učí jedinému způsobu, jak překonat strach – a tím je víra!, zdůraznil italský servita. Posláním církve je zbavovat strachu – a to také ve vlastním prostředí. Strach nás totiž nutí k nasazování různých masek před rodinou, spolupracovníky či představenými. Kdo předává víru, má také vychovávat člověka k tomu, aby neměl strach. Církev nemá strach vzbuzovat, nýbrž od něj oprošťovat.

”Církev po dlouhou dobu předávala víru promísenou se strachem. Víru, která se otáčela podle vzorce vina-trest, namísto paradigmatu rozkvětu a plnosti. V Adamovi se zrodil strach, protože si ani nedokázal představit milosrdenství a jeho plod, kterým je radost. (…) Strach vede ke smutnému křesťanství, k neradostnému Bohu. Vysvobozovat ze strachu znamená pozdvihnout rubáš strachu, který zahalil srdce mnoha lidí – strachu z druhého člověka, z cizince. Znamená to přejít z nevraživosti, která může být rovněž bezděčná, k pohostinnosti, od xenofobie do filoxenie, a osvobodit věřící ze strachu před Bohem tak, jak to po celé dějiny spásy činí Boží andělé. Znamená to být anděli, kteří zbavují strachu.”

Zakončil o. Ernesto Ronchi dnešní rozjímání při postní duchovní obnově římské kurie.