AKTUALITY‎ > ‎

První adventní kázání o. Cantalamessy

přidáno: 27. 12. 2014 10:55, autor: Farnost Josefov

Vatikán. Papežský kazatel o. Cantalamessa zaměřil promluvy letošního adventu na téma pokoje. V pátek (5. prosince) si členové římské kurie i Svatý otec v kapli apoštolského paláce Redemptoris Mater vyslechli první z nich a nesla název: Pokoj jakožto Boží dar v Ježíši Kristu (Jan14,27).
O. Cantalamessa v samotném úvodu poukázal na „bolestnou aktuálnost tohoto tématu, k níž se pojí potřeba dodat slovu „pokoj“ ono bohatství a onu významovou hloubku, které má v Bibli“. Jako východisko si papežský kazatel zvolil slova apoštola Pavla z listu Římanům: „Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme“ (Řím 5,1-2).

„Mluvíme-li o pokoji – řekl o. Cantalamessa - jsme nakloněni myslet skoro vždycky na horizontální pokoj: mezi lidmi, rasami, společenskými třídami, náboženstvími. Boží slovo nás však učí, že první a podstatnější pokoj je ten vertikální, tedy mezi nebem a zemí, Bohem a lidstvem.“

Pavlova zvěst předpokládá, že došlo k něčemu, co změnilo úděl lidstva. Jsme-li nyní v pokoji s Bohem, znamená to, že předtím tomu tak nebylo... Podívejme se, co způsobilo tak rozhodující změnu ve vztazích mezi člověkem a Bohem.

„Po vzpouře člověka – prvotním hříchu – Bůh neponechává lidstvo jeho osudu, ale rozhoduje se přijmout nový plán, aby jej se Sebou smířil – pokračoval papežský kazatel.

Banálním, ale užitečným příkladem k pochopení, je situace, ke které dnes dochází při užití satelitní navigace během cestování v autě. Když se řidič v některém místě přestane držet indikací, které mu sděluje navigace, a vydá se například vlevo místo vpravo, navigace za okamžik najde novou trasu, počínaje pozicí, v níž se nachází, aby se mohl dostat ke kýženému cíli. Tak to učinil Bůh s člověkem, když po hříchu rozhodl o nové trase vedoucí ke spáse.

Dlouhá příprava k tomu – řekl dále o. Cantalamessa – začíná starozákonními smlouvami, nejprve s jednotlivými osobami Noem, Abrahamem, Jakobem a potom prostřednictvím Mojžíše s celým Izraelem, který se stává lidem smlouvy. Tyto smlouvy jsou na rozdíl od těch lidských vždycky smlouvami pokoje, nikdy ne války proti nepřátelům.

Bůh je však Bohem celého lidstva: »Nebo je Bůh jenom pro židy? Není také pro pohany?« - ptá se sv. Pavel (Řím 3,29). Starozákonní smlouvy byly proto samy o sobě dočasné, ale měly být rozšířeny na celý lidský rod. Proroci proto začínají stále jasněji mluvit o „smlouvě nové a věčné“ a o „smlouvě pokoje“ (Ez 37,26), která se ze Siónu a z Jeruzaléma rozšíří na všechny národy (srov. Iz 2,2-5).

„V Novém zákoně se všechna tato proroctví uskuteční Ježíšovým příchodem – pokračoval o. Cantalamessa. Jeho narození je zjeveno pastýřům ve zvěsti: „Pokoj na zemi lidem, ve kterých má Bůh zalíbení“ (Lk 2,14). Sám Ježíš prohlašuje, že přináší pokoj: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám“ (Jan 14,27). Večer o velikonocích ve večeřadle zní z úst Zmrtvýchvstalého jistě s neslýchaným božským záchvěvem slovo Šalom. Pokoj vám! A stejně jako v případě betlémských andělů, to není pouhý pozdrav či přání, nýbrž sdílená realita. Ono slovo vyjadřovalo veškerý obsah vykoupení.“

Pokoj vychází z ospravedlnění vírou a ospravedlnění je z Kristovy oběti na kříži! (Řím 3,21-26). Pokoj je dokonce samotný obsah ospravedlnění, které nespočívá jen v odpuštění (či jak říká Luther nepřičítání) hříchů, tedy v něčem negativním, v odnětí něčeho, co bylo, ale hlavně přináší něco pozitivního, přidává něco, co nebylo: Ducha svatého a s Ním milost a pokoj.

Jedna věc je jistá, řekl dále papežský kazatel: nelze chápat radikální změnu, ke které došlo ve vztazích s Bohem, jestliže se nechápe, k čemu došlo Kristovou smrtí. Křesťanský Východ i Západ jsou jednomyslní v popisu situace lidstva před Kristem a mimo Krista. K čemu vlastně došlo na kříži? V Jakém smyslu došlo ke smíření mezi Bohem a lidmi? – tázal se o. Cantalamessa.

Nezřídka byla výkupná oběť vysvětlována jako prostředek tišící rozhněvaného Boha uraženého hříchem. Člověk přinášel Bohu oběť, žádal božstvo o smíření a odpuštění. V Kristově oběti se perspektiva obrací. Člověk není tím, kdo vyvíjí nějaký tlak na Boha, aby se usmířil, ale naopak Bůh usiluje o to, aby člověk prozřel ze své nevraživosti vůči Bohu. »Spása nezačíná prosbou člověka o smíření, nýbrž prosbou Boha o smíření« (G. Theissen – A. Merz, Il Gesu storico, Queriniana, Brescia 2003, str.573). V tomto světle je zřejmý výrok apoštola Pavla: »Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou« (2 Kor 5,19) a dále: »S Bohem jsme byli usmíření smrtí jeho Syna« (Řím 5,10).

Pokoj sice přichází s Kristovým křížem – pokračoval dále papežský kazatel – ale nerodí se z něho. Přichází z větší dáli. Na kříži Ježíš zničil přehradu hříchu a nepřátelství, která bránila Božímu pokoji dosáhnout k člověku. Nejzazším zdrojem pokoje je Trojice. »Ó božská Trojice, oceáne pokoje« zpívá liturgie v jednom svém hymnu. Podle Dionýzia Areopagity je »Pokoj« jedním z vlastních jmen Boha (O Božích jménech, XI,1). On je sám o sobě pokoj, stejně jako láska a světlo.

Jednou a možná hlavní příčinou, proč se moderní člověk odcizil náboženství a víře, je znetvořený obraz, který má o Bohu. Toto je také příčina pohaslého křesťanství, postrádajícího rozmach a radost a prožívaného spíše jako povinnost než jako dar. Vybavuje se mi velkolepý obraz Boha Otce v Sixtinské kapli, když jsem jej viděl poprvé, pokrytý tmavou patinou, a potom po jeho restauraci v živých barvách se zřetelnými rysy tak, jak vyšel ze Michelangelova štětce. Důležitější je však restaurace obrazu Boha Otce, ke které musí dojít v srdcích lidí, včetně nás.

Jaký předdefinovaný obraz – default - Boha dnes převládá – ptal se dále o. Cantalamessa. Můžeme si odpovědět sami, co se nám vybaví, když v modlitbě Otče náš vyslovujeme prosbu buď vůle tvá…

Při vyslovení této prosby rezignovaně skláníme hlavu v očekávání toho nejhoršího. Nevědomky spojujeme s Boží vůlí všechno nemilé a bolestné, tedy to, co tak či onak mrzačí svobodu a rozvoj jednotlivce. Jako by Bůh byl tak trochu nepřítel každého slavení, radosti a potěšení. Zapomíná se na to, že Boží vůle se v Novém zákoně nazývá eudokia (Ef 1,9, Lk 2,14), tedy zalíbení, dobrotivost. Říci tedy »buď vůle tvá« znamená »ať se Tvůj dobrotivý plán splní na mně«. Tak říká Maria svoje „staň se“ a tak to řekl Ježíš.

Papežský kazatel pak jako příklad znehodnocení obrazu Boha v lidském povědomí na prahu novověku uvedl poněkud otřesná slova známého kazatele z francouzského královského dvora ze 17. století. Jacques Benigne Bossuet v jednom kázání na Velký pátek pravil: „Ježíši, vrháš se do Otcovy náruče a cítíš se odmítnut, cítíš, že právě On tě pronásleduje, stíhá, opouští a drtí obrovskou a neúprosnou tíží své pomsty… Je to hněv podrážděného Boha. Ježíš prosí a rozhněvaný Otec neslyší. To je spravedlnost Boha mstícího se za urážky, kterých se mu dostalo. Ježíš trpí a Otec se nedá uchlácholit“ (Oeuvres completes, IV, Paříž 1836, str. 365).

Z toho se stává zřejmým, jak se utvářel určitý předdefinovaný obraz Boha v srdci člověka. Bůh, z něhož jde strach. Jistě, milosrdenství Boží nikdy do zapomnění neupadlo! Příslušel mu však jenom úkol mírnit neodvolatelné úradky spravedlnosti. Ba dokonce v praxi vznikla jakási závislost lásky na odpuštění. Bůh odpouští z lásky a na základě odpuštění, které dáváme druhým. Odpustíš-li tomu, kdo tě urazil, Bůh ti bude moci odpustit. A toto je ve skutečnosti cesta k zoufalství. Vztah k Bohu se stal jakýmsi smlouváním, tržním vztahem.

Základem toho všeho – řekl dále o. Cantalamessa - je předpoklad, že vztah k Bohu závisí na člověku. Ten proto nemůže předstoupit před Boha s prázdnýma rukama. Toto je však Bůh zákona, nikoli milosti, a možná, že ještě spíše bůh pohanský. 
V království milosti však člověk musí předstoupit před Boha s prázdnýma rukama. Jediné čeho se přitom musí držet, je Jeho Syn Ježíš.

Přejděme tedy dnes, drazí spolubratři, ke svojí každodenní práci s touto otázkou: Jaké pojetí Boha nosím ve svém srdci? To světské? To Ježíšovo?

Končil o. Cantalamessa první adventní kázání pronesené v kapli apoštolského paláce Redemptoris Mater ke členům římské kurie a Petrovu nástupci. 

Comments