AKTUALITY‎ > ‎

Tisková konference papeže Františka na palubě letadla cestou z Istanbulu do Říma

přidáno: 27. 12. 2014 10:50, autor: Farnost Josefov   [ aktualizováno 27. 12. 2014 10:50 ]

Vatikán. Při nedělní podvečerním letu z Istanbulu do Říma papež František jako obvykle zodpověděl otázky novinářského doprovodu. Až na dvě výjimky se týkaly právě ukončené apoštolské cesty do Turecka. Úvodní slovo tradičně patřilo hostitelské zemi – v tomto případě vystoupily dvě turecké novinářky. První z nich zastupovala tureckou televizi a zajímaly ji různé aspekty mezináboženského dialogu, zejména postoje islamofobie, které ve svém uvítacím projevu zmínil turecký prezident Erdogan, a současné blízkovýchodní christianofobie, o níž zase mluvil papež František.

Mezináboženský dialog, islamofobie, christianofobie

Papež: „Vaše otázky by vydaly na knihu…Chtěl bych něco říci o těchto třech věcech: mezináboženském dialogu, islamofobii a christianofobii. Začněme islamofobií – je pravda, že teroristické akce, nejenom v blízkovýchodní oblasti, ale také v Africe, vyvolávají reakci typu: „Je-li toto islám, tak se rozzlobím“. Mnohé a mnohé muslimy to uráží a tvrdí: „Ne, my nejsme takoví. Korán je knihou pokoje, prorockou knihou pokoje. Islám není takový“. Chápu to a upřímně si myslím, že nemůžeme o všech muslimech mluvit jako o teroristech. Stejně jako nelze říci, že by všichni křesťané byli fundamentalisté, ačkoli takovéto skupinky také mezi sebou máme, jako ve všech náboženstvích. Před prezidentem Erdoganem jsem vyslovil přání, aby všichni představitelé islámu – političtí, náboženští i akademičtí – jasně promluvili a odsoudili teroristické činy. To by většině islámského lidu pomohlo říci ne. Nejdřív je však musí slyšet z úst svých představitelů. Všichni totiž potřebujeme celosvětové odsouzení, a to také z muslimské strany.

Christianofobie opravdu existuje a nechci tu užívat eufemismy. Vyhánějí nás, křesťany, z Blízkého východu. Někdy, jak jsme viděli v Iráku v mosulské oblasti, musí křesťané odejít a všechno zanechat, nebo zaplatit daň, i když to k ničemu není. V jiných státech nás zase vyhánějí diplomaticky a v rukavičkách. (…) Jako by tu byla vůle, aby už křesťané neexistovali, aby nezůstalo nic křesťanského. Na Blízkém východě za tím stojí terorismus, za diplomatickým vyháněním v rukavičkách zase něco jiného a nikoli dobrého.

Zatřetí, mezináboženský dialog. Možná nejkrásnější rozhovor jsem v této souvislosti navázal s předsedou Úřadu pro náboženské záležitosti a jeho týmem. Již před půldruhým měsícem, když ve Vatikánu předával své pověřovací listiny nový turecký vyslanec u Svatého stolce, jsem v tomto muži poznal hluboce zbožného a vynikajícího člověka. A předseda onoho úřadu měl tutéž školu. Vyslovil jednu velice pěknou věc: Pokud se zdá, že je mezináboženský dialog u konce, musíme učinit kvalitativní skok. Mezináboženský dialog totiž není pouhá výměna názorů na různou problematiku, ale skutečný rozhovor mezi věřícími lidmi různých příslušností. A to je na tom krásné – muž či žena se totiž setkávají s jiným mužem či ženou a vyměňují si své zkušenosti. Nemluví se pouze o teologii, ale náboženských prožitcích. Takto pokročíme kupředu…Setkání na úřadě pro náboženské záležitosti bylo skutečně kvalitní a velmi mne potěšilo.

Když se ještě vrátím k prvním dvěma aspektům, zejména islamofobii, je nutné vždy rozlišovat, co nám nabízí určité náboženství a jak poté konkrétně s touto nabídkou naloží určitá vláda. Možná se definuje jako islámská, židovská nebo křesťanská. Vláda se ale nevykonává z titulu náboženské příslušnosti, mezi tím je propastný rozdíl. Je tudíž třeba rozlišovat, protože se často se užije nějaké jméno, ale skutečnost neodpovídá jmenovanému náboženství…

Druhá turecká novinářka se jménem zpravodajské agentury ptala na papežovu modlitbu v Modré mešitě. Obracel se v onen moment Svatý otec k Bohu?

Modlitba v Modré mešitě

Papež: „Jel jsem do Turecka jako poutník, nikoli jako turista. Hlavní důvod byl náboženský – svátek sv. Ondřeje, který jsem si přál sdílet s patriarchou Bartolomějem. Když jsem pak ale vstoupil do mešity, nemohl jsem říci: Teď je ze mne turista. Nikoli, celý pobyt byl náboženský. Spatřil jsem onu nádheru a naslouchal výklad muftího, který vše dobře a velice mírně vysvětloval, a to i pomocí Koránu, kde se mluví o Marii a Janu Křtiteli. V onu chvíli jsem cítil potřebu modlit se. Navrhl jsem: Pomodlíme se chvilku? A muftí souhlasil. Osobně jsem se opravdu modlil – za Turecko, za mír, za muftího, za všechny, i za sebe, protože to potřebuji. Hlavně jsem se modlil za mír. Řekl jsem: Pane, už dost válkám. Byla to skutečně chvíle upřímné modlitby.“

Následující dotaz kladl ruský novinář pravoslavného vyznání. Poděkoval Svatému otci za snahu o sblížení s pravoslavným světem a nadnesl téma vztahů s moskevským pravoslavným patriarchátem.

Perspektivy setkání s moskevským patriarchou Kyrilem

Papež: „Před měsícem u příležitosti biskupské synody přijel do Říma metropolita Hilarion. Požádal mne o schůzku nikoliv jako delegát synody, nýbrž jako předseda komise pro dialog pravoslavné a katolické církve. Sešli jsme se, ale o tom později. Chtěl bych se nejdříve zmínit o pravoslaví jako takovém. Myslím, že s pravoslavnými církvemi jsme na cestě. Tyto církve mají svátosti, apoštolskou posloupnost. Na co tedy máme čekat? Až se teologové dohodnou? Takový den nikdy nenastane, o tom vás ujišťuji, jsem tady dosti skeptický. Teologové pracují dobře, ale já si vzpomínám na to, co Athenagora údajně řekl Pavlu VI.: „Pošleme všechny teology na ostrov, ať si tam přemýšlejí, a půjdeme dál sami.“ Myslel jsem si, že ten výrok není pravdivý, ale patriarcha Bartoloměj mi to vyvrátil. Nemůžeme čekat: jednota je pouť, společná cesta. To je duchovní ekumenismus – společná modlitba, práce, charitativní díla, výuka…Potom je tu ekumenismus krve, když se zabíjejí křesťané. A tady máme hodně mučedníků, počínaje těmi ugandskými, napůl anglikány a napůl katolíky, kteří byli svatořečeni před padesáti lety. Vrazi se jich neptali, jestli jsou katolíci nebo anglikáni. Krev se tu smísila. Naši mučedníci na nás volají: Jsme jedno. Už jsme dosáhli jednoty, v duchu a v krvi. (…) Myslím tedy, že musíme s odvahou pokračovat touto cestou. Jistě, také na univerzitních katedrách, ale především kráčet dál. Nyní řeknu možná něco nepochopitelného. Východní katolické církve jistě mají právo na existenci, ale uniatismus je slovo z jiných časů. Dnes tak mluvit nemůžeme. Musíme najít jinou cestu.

A nyní už „přistaneme“ v Moskvě. S patriarchou Kyrilem existuje společná vůle po setkání. Dal jsem mu vědět, že přijedu, kam si bude přát, a on chce totéž. V poslední době ale má tolik starostí kvůli válce, že je setkání s papežem druhořadé. Nicméně se chceme setkat a jít dál. Hilarion navrhl, aby smíšená komise katolické a pravoslavné církve studovala otázku primátu. Je totiž nezbytné hledat odpověď na otázku Jana Pavla II., který řekl: Pomozte mi najít takovou formu primátu, na které bychom se shodli.“

Novinář z listu Italské biskupské konference citoval z nedělní pravoslavné bohoslužby v istanbulském patriarchálním kostele. Papež ve své promluvě ujišťoval, že „k dosažení kýženého cíle plné jednoty, katolická církev nezamýšlí vznášet žádné požadavky“. Souvisí tato věta právě s otázkou papežského primátu?

Otázka papežského primátu

Papež: „Nejde tu o požadavek, ale o dohodu, kterou chtějí také pravoslavní. Musíme se dohodnout a najít formu odpovídající prvním staletím. Učiním odbočku: To, co nejhlouběji vnímám na této cestě jednoty, vyjadřovala sobotní homilie od Duchu svatém. Pouze cesta Ducha je správná. On překvapuje, ukazuje nám, v čem je problém, je tvořivý. Náš problém – který vyzní jako sebekritika, ale více méně je to totéž, co jsem řekl při generální kongregaci před konkláve – je následující: Církev má vadu a hříšný návyk, že příliš hledí na sebe, jako by věřila, že má vlastní světlo. Církev ovšem nemá vlastní světlo, musí hledět na Ježíše Krista. První církevní otcové ji nazývali mysterium lunae, tajemství luny, proč asi? Protože vydává světlo, avšak nikoli vlastní, nýbrž odráží sluneční záři. Když se církev příliš zahledí do sebe, nastupují rozdělení. A to se stalo po prvním tisíciletí. Dnes jsme u oběda mluvili o místu, již nevím jakém, kde jeden kardinál předal patriarchovi papežskou exkomunikační bulu. To byl okamžik, kdy se církev dívala na sebe, a nikoli na Ježíše Krista. Myslím, že všechny problémy mezi křesťany, přinejmenším mluvím o katolické církvi, vycházejí z této sebezahleděnosti a sebevztahovačnosti. Bartoloměj dnes užil jiného slova, které je také velmi pěkné, ve smyslu „introverze“…Pravoslavní primát akceptují, v dnešních litaniích se modlili za „pastýře a primase“. Jak to říkali? „Za toho, kdo předsedá“. Uznávají jej tedy, jak to dnes přede mnou řekli. Co se ale týče formy primátu, musíme se pro inspiraci vrátit do prvního tisíciletí. Nechci říci, že se církev mýlila, šla svou dějinnou cestou. Ale nynější historickou cestou církve je ta, kterou nastolil sv. Jan Pavel II. svou žádostí: Pomozte mi najít shodu ve světle prvního tisíciletí. To je klíčový bod. Když se církev zrcadlí sama v sobě, zříká se svého bytí církví a stává se teologickou neziskovou.“

Španělská novinářka z listu El Mundo pokračovala v ekumenickém tématu a poukázala na papežovo historické gesto, když se sklonil před konstantinopolským patriarchou s prosbou o požehnání. Jak chce římský biskup odrazit kritiku ultrakonzervativních kruhů, které hledí podezíravě na obdobná vstřícná gesta, ptala se.

Ekumenismus a kritika konzervativních kruhů

Papež: „Dovolím si říci, že problém konzervativních skupin nemají pouze katolíci, ale také pravoslavní. Touto cestou se u nich vydávají některé kláštery. Kupříkladu je tu problém, o kterém se diskutuje už od časů bl. Pavla VI. Je to datum velikonoc, na kterém se nedokážeme dohodnout. Když se totiž budou slavit na první úplněk po 14 nisanu, s postupem let hrozí, že naši pravnuci budou mít velikonoce v srpnu. Pavel VI. tedy navrhl neměnné datum, shodu na jedné dubnové neděli. Bartoloměj v tom byl odvážný, připomenu jen jeden příklad, kdy malé finské pravoslavné komunitě řekl, aby slavila velikonoce ve stejném termínu s luterány, aby v zemi s křesťanskou menšinou nebyly dvojí velikonoce. Totéž platí pro východní katolické církve…Jednou jsem v Římě zaslechl rozhovor východního katolíka se západním, který se připravoval na oslavu velikonoc. Ten východní říkal: Tvůj Kristus vstal z mrtvých dnes? Ale ne, náš Kristus bude vzkříšen až za měsíc! A druhý mu odpovídal: Tvůj Kristus je také můj Kristus. Datum velikonoc je tedy důležité, i když trvá odpor z naší i pravoslavné strany. Co se týče konzervativních skupin, musíme k nim mít úctu a neúnavně v katechezi a dialogu vysvětlovat, aniž bychom uráželi, špinili nebo pomlouvali. Nelze anulovat člověka tím, že se o něm řekne: To je konzervativec. To nelze. Je to Boží syn stejně jako já. Pojď a promluvíme si. Pokud nechce mluvit, je to jeho problém, ale respektuji ho. Trpělivost, mírnost a dialog.“

Další otázka se týkala skončeného biskupského synodu o rodině. Papež František nejprve upozornil, že by nerad, aby byly kladeny otázky, které nemají co do činění s apoštolskou cestou do Turecka, ale na otázku novinářky odpověděl. Ptala se, zda na synodě nedošlo k polemice o terminologii v souvislosti s postojem církve k homosexuálům. První synodální dokument totiž mluvil o přijetí homosexuálů a vyjadřoval se o nich velmi pozitivně. Souhlasíte s touto terminologií? – ptala se Patricia Thomas.

Biskupský synod o rodině

Papež: „Synod je proces, cesta. To za prvé. Za druhé: synod není parlament. Je to ochranný prostor vyhrazený k tomu, aby zde mohl působit Duch svatý. Každý den se konal briefing s otcem Lombardim a některým ze synodních otců, kteří mluvili o tom, co se ten den probíralo. Některá vystoupení spolu kontrastovala, ale po nich vznikl koncept první zprávy, tzv. relatio. Tato zpráva z diskuse byla pracovním textem pro jednotlivé jazykové skupiny, které nad ním pracovaly. Ty pak dodaly svoje zprávy, které byly zveřejněny a zpřístupněny všem novinářům. Každá diskusní skupina – anglická, španělská, francouzská, italská – přehlédla tu první relatio, včetně té pasáže, o které mluvíte. Potom se všechno vrátilo k redakční komisi, která se snažila zanést všechny pozměňovací návrhy. To podstatné zůstává, ale všechno musí být korigováno, všechno. A to podstatné, co zůstalo, je závěrečná zpráva (relatio synodi). Ani tady to však nekončí. I tato zpráva je provizorní, protože se stala pracovním textem příštího synodu, tedy tzv. Lineamenta. Tento dokument byl zaslán biskupským konferencím, které jej mají prodiskutovat, zaslat svoje připomínky a potom bude sepsán další dokument, tzv. Instrumentum laboris a další synod pak udělá opět své. Je to proces. Proto si nelze vytvářet názor o někom nebo o nějakém návrhu. Synod je třeba vidět v jeho celku. Já nesouhlasím ani s tím – a to je moje mínění, které nechci vnucovat – totiž aby se říkalo: »Dnes tento otec řekl toto a tamten řekl tamto«. Ne, ať se řekne, co bylo řečeno, ale nikoli, kdo to řekl, protože – opakuji – synod není parlament, nýbrž chráněný církevní prostor. A tato ochrana je kvůli tomu, aby mohl působit Duch svatý. Taková je má odpověď.“

Francouzská novinářka se ptala na papežovo setkání s uprchlíky těsně před odletem z Turecka a zajímalo ji, proč nebylo možné navštívit nějaký uprchlický tábor, a také, zda papež uvažuje o nějaké blízké návštěvě Iráku.

Setkání s uprchlíky v Turecku a případná návštěva Iráku

Papež: „Ano. Chtěl jsem jít do nějakého tábora a dr. Gasbarri (organizátor programu papežských cest – pozn. překl.) počítal se vším a udělal vše, co bylo možné. Bylo by k tomu však zapotřebí jeden den navíc, což nešlo. Nebylo to možné z mnoha důvodů nejenom osobních. Požádal jsem proto salesiány, kteří pracují s mládeží z řad uprchlíků, aby je přivedli. A byl jsem s nimi těsně před tím, než jsem se vydal navštívit v nemocnici hospitalizovaného arménského patriarchu. Potom už následoval odlet. Mohl jsem se s uprchlíky setkat. Chci při této příležitosti poděkovat turecké vládě za její velkodušnost, protože poskytla útočiště přibližně jednomu milionu uprchlíků. Víte, co to znamená jeden milion lidí, kteří přijdou a je třeba se postarat o jejich obživu, zdravotní péči, bydlení atd. Je to opravdu velkodušné! A za to chci veřejně poděkovat.
Další otázka se týkala Iráku. Domlouval jsem se s (chaldejským) patriarchou Sako prostřednictvím vyslance kardinála Filoniho, ale návštěva prozatím není možná. Ne proto, že nechci. Kdybych jel, způsobilo by to dosti vážný bezpečnostní problém tamějším představitelům. Velice bych však rád a chci.“

Německého novináře zajímalo, zda papež mluvil s prezidentem Erdoganem o vstupu Turecka do Evropské unie.

Vstup Turecka do EU

Papež: „Ne, o tom jsme s Erdoganem nemluvili. Je to zajímavé. Mluvili jsme o spoustě věcí, ale o tomto jsme nemluvili.“

Japonský novinář se ptal na »třetí světovou válku« a jaderné zbraně. Připomněl papežovu návštěvu v italské Redipuglii, kde František mluvil o tom, že třetí světová válka pravděpodobně již po kouskách ve světě probíhá. Na příští rok připadne 70. výročí konce druhé světové války, jakož i tragédie atomových výbuchů v Hirošimě a Nagasaki. „Jak bychom podle Vás my, lidské bytosti, měli jednat s těmito jadernými zbraněmi a s hrozbou ozáření? – ptal se Hiroši Išida.

Třetí světová válka

Papež: „Musím říci dvě věci. Za prvé: Je to moje osobní mínění, ale jsem přesvědčen, že prožíváme třetí světovou válku po kouskách, po kapitolách, všude. Je za tím nevraživost, politické a ekonomické problémy a nejenom ty. Jsou mnohé a týkají se udržení systému, v jehož středu je bůžek peněz a nikoli člověk. Obchodní problémy. Obchod se zbraněmi je děsivý a patří nyní mezi ty nejintenzivnější obchody. Myslím si, že tato realita sílí, protože existuje dodávka zbraní. Loni v září se říkalo, že Sýrie měla chemické zbraně. Myslím, že Sýrie nebyla schopna produkovat chemické zbraně. Kdo jí je prodal? Možná, že někteří z těch, kteří ji potom obviňovali, že je vlastní? Nevím. Kolem tohoto obchodu se zbraněmi existuje velké tajemství.
Za druhé. Atomová energie. Vskutku, příklad z Hirošimou a Nagasaki ukazuje, že lidstvo se nepoučilo, nepoučilo. Není schopné osvojit si to, co je v této věci elementární. Bůh nám dal stvoření, abychom z této prapůvodní »před-kultury« učinili kulturu a mohli ji rozvinout. A člověk to učinil a došel až k jaderné energii, která může posloužit ve spoustě věcech, ale užívá se také k záhubě stvoření, lidstva. A stává se z toho jakási druhá forma »před-kultury«. Ona prapůvodní před-kultura se stává druhou před-kulturou, která je – nechci říci konec světa – ale jakási mezní, konečná před-kultura. Potom bude nutné začít od začátku. Je hrozné, jak tato vaše dvě města musela začínat od začátku.“

Poslední otázka italské novinářky Francesky Giansoldatiové se týkala papežovy návštěvy v Turecku a vztahu k Arménům. Příští rok uplyne sto let od genocidy Arménů a turecká vláda k tomu zaujímá negacionistický postoj, řekla italská žurnalistka, kterou zajímalo, co si o tom myslí papež, který v Turecku mluvil o mučednictví krve, jež se v tomto případě týká půl druhého milionu lidí.

Genocida Arménů

Papež: „Dnes jsem navštívil v arménské nemocnici arménského arcibiskupa, který je již delší dobu nemocen. Během této cesty jsem se setkával s Armény. Turecká vláda učinila gesto minulý rok. Tehdejší premiér Erdogan napsal list v den tohoto výročí. Tento list je podle některých velmi chabý, ale bylo to podle mého názoru určité - nevím, zda velké či malé – podání ruky. A to je vždycky plusové. Mohu natáhnout ruku méně nebo více a čekat, co mi řekne druhý, abych se neocitl v rozpacích. To co učinil turecký premiér, je pozitivní. Na srdci mi leží jedna věc, a tou je arménsko-turecká hranice. Kdyby byla otevřena, bylo by to krásné! Vím, že jsou v tamějším regionu geopolitické problémy, které neusnadňují její otevření. Musíme se však modlit za smíření národů. Vím, že na obou stranách existuje dobrá vůle. Tak věřím a musíme se snažit pomoci, aby se tak stalo. Na příští rok se připravují mnohé pietní akty tohoto výročí. Doufejme, že cestou malých gest a malých krůčků dojde ke sblížení. Toto mne v této chvíli napadá.“

V samotném závěru tiskové konference reportérka francouzské katolické televize KTO požádala papeže, zda by neřekl něco k 15. výročí vzniku této televizní stanice.

Papež: „KTO… Srdečně zdravím a přeji vše nejlepší, aby se tato televize mohla rozvíjet a pomáhat správně chápat, co se děje ve světě. Blahopřeji a Pán ať vám žehná! Děkuji za vaši přívětivost a nezapomeňte se za mne modlit. Mám toho zapotřebí. Děkuji.“

- rozloučil se papež s novináři na palubě letadla při zpáteční cestě z Istanbulu do Říma. Po přistání na letišti Ciampino jako při každém návratu z apoštolské cesty zamířil Petrův nástupce nejprve do baziliky Panny Marie Větší, kde setrval asi půl hodiny v modlitbě. 

(RaVat)