Staromilci v církvi usilují o návrat staletí zpátkyJan Rybář  Kolik je dnes u nás krásných nádraží! Smiřice, Červený Kostelec, Nové Město nad Metují – radost pohledět! Ovšem nádraží v Hodkovicích nad Mohelkou je trvalou památkou páry na železnici. Jeho černé kameny připomínají dusivý kouř, požáry lesů a uhlíky v oku cestujícího.Tu dobu též připomínají „pomníčky“ starých lokomotiv na mnoha nádražích světa. Někdy vzácné exempláře: Cornwall, Trident, Montana. Téměř 90 % energie vrhaly do větru. Dnes už tratím vládnou docela jiné mašiny, vagony a pohodlí. Čas od času však jezdívá parní vlak se starožitným vybavením i obsluhou českou krajinou, zahalen oblaky kouře. To pro radost staromilců a dětí. Leč i oni chápu, že se to nedá vrátit zpět o staletí. Jen staromilci v církvi stále usilují o návrat staletí zpátky. K Tridentu, latinské mši zády k lidu, k přísným předpisům pro každé gesto i krok. Lidé za to nemohou, někdy utíkají před kněžími-improvizátory na „pevnou půdu pod nohama“. Možná za to trochu mohou i teologové a jejich zastydlá věrouka. Jejich strach, lenost a neochota jít na hlubinu. „Vynášet věci nové“ a neomezovat se pohodlně pouze na ty staré. Plnou parou! Ale kam? Každé přirovnání pokulhává. Vymyslíte příhodnější? | 
