Otče, čím momentálně žijete?
Těším se vždy na každé léto. Přijíždí sem do Krkonoš mnoho lidí, po zimě se
zpustlé kostelíky opět naplní turisty. Mívám pro mladé lidi prakticky z celé
republiky v Albeřicích setkání nebo v Marianu v Janských Lázních exercicie.
Také dávám exercicie pro muže nebo ženy. V Albeřicích je kapacita pro padesát
lidí, ale někdy přijede až sedmdesát. To pak musí spát různě po chodbách ve
spacácích. Tímto očekáváním momentálně žiju.
Jak jste vnímal zvolení kardinála Bergoglia papežem?
Stejně jako jsem před léty prožíval zvolení kardinála Angela Roncalliho (Jan
XXIII.). Hned jsem cítil, že je zde něco nového. Už například tím, že chtěl,
abychom se za něj pomodlili, než nám požehnal. Bergoglio nebyl kuriálně
protřelý diplomat a samozřejmě, že to byl spolubratr. Jezuita papežem, to bylo
v dějinách poprvé. Dále se mi líbilo jméno po sv. Františku, protože ten je
přístupný všem. Když Jan Pavel II. svolal setkání představitelů světových
náboženství, i těch kouzelníků z Afriky, do Assisi, bylo to díky tomu, že ve
sv. Františkovi mají všichni nějaký styčný bod. Svatý František byl ten, komu
se podařilo oslovit svým životem svět. Tento světec nechtěl být zakladatelem
řádu, chtěl svým konáním vrátit církvi původní radostnou evangelijní chudobu.
To se ovšem nepodařilo. Byli jsme až příliš v zajetí slávy, bohatství a moci.
Po osmi stech letech, díky tomu, že nový papež si zvolil toto jméno,
františkánství proniklo do vatikánského paláce, který byl obdivován pro svoji
pompéznost a noblesu. Papež František chce hlásat evangelijní chudobu,
jednoduchost, skromnost. Vždyť to již tolikrát světu ukázal!
Jak vidíte působení papeže Františka nyní?
Nenechává se svazovat dekrety, předpisy, nařízeními. Chce působit osobním,
bezprostředním chováním. Tímto chce nabídnout církev přitažlivou. Ona
přitažlivost je důležitá. Já jsem dělal své první exercicie v roce 1945 u
pátera Mikuláška SJ, a to byl člověk přitažlivý. U něj bylo vidět, že má o
každého z nás zájem. Kardinál Bergoglio si prožil také totalitu, během které
jednal moudře. Nejednal s přehnaným odporem, s nějakou překotností, jednal
moudře. I v jeho pontifikátu vidím moudrý přístup k ožehavým tématům.Pán Ježíš
také nebyl rebelem proti Římanům, jednal moudře.
Konstruktivní kritika, nesouhlasné projevy jsou věcí dobrou, žádoucí.
Přesto, jaké motivy podle vás stojí za některými kritikami papeže Františka?
Hlavně si myslím, že je to strach. Jsou to neznámé kroky, které podniká, a to
nejenom ve snaze reformovat kurii. František tu provokuje změny a my nemáme
změny rádi. Páter Ráček vždycky říkal, že církevní povoz je složitý povoz. Na
kozlíku sedí kočí, tedy papež, a snaží se koně moc chtivé ke cvalu brzdit, a
jiné koně, neochotné k činnosti, popohánět kupředu. To se pak povoz těžko hýbe.
Tento příklad se mi jako klukovi na gymnáziu moc líbil. Kristus Pán doplatil
na to, že jeho činnost rušila zabydlené lidi. Pánové chtěli zůstat pěkně
zabydlení, jim se to líbilo, všechno fungovalo. Najednou přišel Ježíš a začal
do toho rýpat. Přišel s něčím novým, začal dělat věci jinak, a oni začali mít
strach o svůj chleba, protože by mohlo vypuknout nějaké povstání. Byli nejistí.
To, v čem žili, byla tzv. jistota a pohoda. Byla to lenost přijímat něco
nového. Papež opustil palác, ale kolik biskupů opustilo palác? Pokud já vím,
žádný. Asi si myslí, že přežijeme papeže a pak to půjde dál v osvědčených
kolejích před příchodem Bergoglia. Kdo žije podle evangelia, cítí, že jako
pastýř církve by neměl žít v paláci.
Co vy osobně ještě čekáte od Františkova pontifikátu?
Máme v církvi asi devadesát pět tisíc kněží, kteří odešli ze služby. Neunesli
samotu a oženili se. A nebyla to jen samota tělesná čili bez ženy. Měl jsem
vikáře, který žil osmnáct let sám na velké studené faře, a to se pak nebylo
čemu divit, že skončil jako alkoholik. Čekám, že František jasněji vyzve
biskupy, aby tyto ze služby odešlé kněze znovu přijali do služeb v diecézích.
Pamatuji si na biskupa Baláže ze Slovenska, který údajně řekl papeži Janu Pavlu
II.: „Dal jsem na dvě fary tajně svěcené ženaté kněze i s rodinami.“ A papež mu
na to odpověděl: „Ty jsi zodpovědný za diecézi, za to, co tam děláš.“ Jsem
přesvědčený, že kdyby biskupové řekli papeži: „Máme tu tyto muže, kteří by
chtěli pomáhat“, řekne jim ano.
Nyní zpět k vaší každodennosti. Co vám dnes dělá radost?
Byl jsem před nedávnem v jedné malé farnosti a tam mi řekli, že asi na pěti
místech se setkává deset, dvanáct lidí. Chtějí samostatně, aktivně prožívat
svoji víru, sdílet se. Dělá mi radost, že tzv. laici dospívají. V Rychnově jsem
měl na mších pět věřících, kteří měli „Mgr.“ z teologie. To je novinka, to
dříve nebylo. Jsou takoví sebevědomí, tzn. vědomí si sami sebe. Uvědomují si
zodpovědnost za sebe, za církev. Lidé mi dělají radost, že mají zájem. A také
jak jsou dobře informovaní, nedají se opít rohlíkem. Oni vědí své.
Máte nějaký vzkaz pro mladší generaci jezuitů?
Myslím si, že je nutné pěstovat vztahy mezi sebou. Aby naše spolu-bratrské
vztahy byly opravdově prožívány. To člověka potěší, když ví, jak se spolubratr
jmenuje, kdy se narodil, a že když je nemocný, někdo mu přinese aspirin. Na
Velehradě bylo dvacet bratří laiků, a ti byli nejoblíbenější, to byli prostí
lidé. Po mši stáhli talár, navlékli montérky, na oběd si dali opět talár, a tak
dokola. Byli to takoví zemití lidé a my je měli moc rádi. Věděli jsme, jak
milují tento řád, a přitom byli „páté kolo u vozu“. Věděli, že byť dělají
obyčejnou práci, přesto jsou účastni na nějaké veliké věci. Když jsme byli na
marodce, vždy se tam někdo zastavil, promluvil s námi, donesl třeba kousek
čokolády, bylo to takové milé. Byl tam upřímný vztah.
Možná to mám již trochu zidealizované, nevím. Ale bylo to krásné, když nás 72 v
roce 1950 při přepadení kláštera na Velehradě shromáždili v refektáři; jeden z
příslušníků STB nás vyzval, že můžeme jít beztrestně domů, a nikdo se ani
nehnul. Byli jsme také nějaký čas centralizováni v Hájku a tam byli, třeba i za
užití násilí, řeholníci donuceni svléknout si řeholní hábity. Je zajímavé, že
ti, kdo byli nejbojovnější, vypadli z řádů jako první. My jsme tam již byli v
civilu, proč bychom estébáky měli plašit. Měli jsme dost rozumné pokyny od
pátera Havelky. Jsem rád, že jezuité nejsou ghetto, nemají být ghetto.
Vzpomínám si na našeho novicmistra, který v prvním roku noviciátu odeslal domů
osm chlapců. To byli kvalitní kluci. Jednoduše jim pověděl: „Hodíte se na něco
jiného. Ty budeš dobrý lékař, učitel, diecézní kněz.“ V pohodě a míru se
rozešli. Dokonce pak dotyční jezdili na Velehrad vykonat si exercicie nebo na dovolenou.
Co byste na závěr chtěl říci našim čtenářům?
Aby nebyli leniví a vzdělávali se v duchovních záležitostech, zajímali se o
dění v církvi. Aby si jen neplnili nedělní povinnost, ale také posílali peníze
na malomocné. Mám dojem, že by to chtělo ještě větší osobní angažovanost. Každá
jehovistka obchází zdejší domy. Pamatuji si, když vycházel časopis Dorost nebo
časopis Katolík, který redigoval páter Kajpr SJ. Tam nabádali věřící, aby žili
živou církev.
Připravil Jiří Hebron SJ