Otče, čím momentálně žijete?
Těším se vždy na každé léto. Přijíždí sem do Krkonoš mnoho lidí, po zimě se zpustlé kostelíky opět naplní turisty. Mívám pro mladé lidi prakticky z celé republiky v Albeřicích setkání nebo v Marianu v Janských Lázních exercicie. Také dávám exercicie pro muže nebo ženy. V Albeřicích je kapacita pro padesát lidí, ale někdy přijede až sedmdesát. To pak musí spát různě po chodbách ve spacácích. Tímto očekáváním momentálně žiju.

Jak jste vnímal zvolení kardinála Bergoglia papežem?
Stejně jako jsem před léty prožíval zvolení kardinála Angela Roncalliho (Jan XXIII.). Hned jsem cítil, že je zde něco nového. Už například tím, že chtěl, abychom se za něj pomodlili, než nám požehnal. Bergoglio nebyl kuriálně protřelý diplomat a samozřejmě, že to byl spolubratr. Jezuita papežem, to bylo v dějinách poprvé. Dále se mi líbilo jméno po sv. Františku, protože ten je přístupný všem. Když Jan Pavel II. svolal setkání představitelů světových náboženství, i těch kouzelníků z Afriky, do Assisi, bylo to díky tomu, že ve sv. Františkovi mají všichni nějaký styčný bod. Svatý František byl ten, komu se podařilo oslovit svým životem svět. Tento světec nechtěl být zakladatelem řádu, chtěl svým konáním vrátit církvi původní radostnou evangelijní chudobu. To se ovšem nepodařilo. Byli jsme až příliš v zajetí slávy, bohatství a moci. Po osmi stech letech, díky tomu, že nový papež si zvolil toto jméno, františkánství proniklo do vatikánského paláce, který byl obdivován pro svoji pompéznost a noblesu. Papež František chce hlásat evangelijní chudobu, jednoduchost, skromnost. Vždyť to již tolikrát světu ukázal!

Jak vidíte působení papeže Františka nyní?
Nenechává se svazovat dekrety, předpisy, nařízeními. Chce působit osobním, bezprostředním chováním. Tímto chce nabídnout církev přitažlivou. Ona přitažlivost je důležitá. Já jsem dělal své první exercicie v roce 1945 u pátera Mikuláška SJ, a to byl člověk přitažlivý. U něj bylo vidět, že má o každého z nás zájem. Kardinál Bergoglio si prožil také totalitu, během které jednal moudře. Nejednal s přehnaným odporem, s nějakou překotností, jednal moudře. I v jeho pontifikátu vidím moudrý přístup k ožehavým tématům.Pán Ježíš také nebyl rebelem proti Římanům, jednal moudře.

Konstruktivní kritika, nesouhlasné projevy jsou věcí dobrou, žádoucí. Přesto, jaké motivy podle vás stojí za některými kritikami papeže Františka?
Hlavně si myslím, že je to strach. Jsou to neznámé kroky, které podniká, a to nejenom ve snaze reformovat kurii. František tu provokuje změny a my nemáme změny rádi. Páter Ráček vždycky říkal, že církevní povoz je složitý povoz. Na kozlíku sedí kočí, tedy papež, a snaží se koně moc chtivé ke cvalu brzdit, a jiné koně, neochotné k činnosti, popohánět kupředu. To se pak povoz těžko hýbe. Tento příklad se mi jako klukovi na gymnáziu moc líbil. Kristus Pán doplatil na to, že jeho činnost rušila zabydlené lidi. Pánové chtěli zůstat pěkně zabydlení, jim se to líbilo, všechno fungovalo. Najednou přišel Ježíš a začal do toho rýpat. Přišel s něčím novým, začal dělat věci jinak, a oni začali mít strach o svůj chleba, protože by mohlo vypuknout nějaké povstání. Byli nejistí. To, v čem žili, byla tzv. jistota a pohoda. Byla to lenost přijímat něco nového. Papež opustil palác, ale kolik biskupů opustilo palác? Pokud já vím, žádný. Asi si myslí, že přežijeme papeže a pak to půjde dál v osvědčených kolejích před příchodem Bergoglia. Kdo žije podle evangelia, cítí, že jako pastýř církve by neměl žít v paláci.

Co vy osobně ještě čekáte od Františkova pontifikátu?
Máme v církvi asi devadesát pět tisíc kněží, kteří odešli ze služby. Neunesli samotu a oženili se. A nebyla to jen samota tělesná čili bez ženy. Měl jsem vikáře, který žil osmnáct let sám na velké studené faře, a to se pak nebylo čemu divit, že skončil jako alkoholik. Čekám, že František jasněji vyzve biskupy, aby tyto ze služby odešlé kněze znovu přijali do služeb v diecézích. Pamatuji si na biskupa Baláže ze Slovenska, který údajně řekl papeži Janu Pavlu II.: „Dal jsem na dvě fary tajně svěcené ženaté kněze i s rodinami.“ A papež mu na to odpověděl: „Ty jsi zodpovědný za diecézi, za to, co tam děláš.“ Jsem přesvědčený, že kdyby biskupové řekli papeži: „Máme tu tyto muže, kteří by chtěli pomáhat“, řekne jim ano.

Nyní zpět k vaší každodennosti. Co vám dnes dělá radost?
Byl jsem před nedávnem v jedné malé farnosti a tam mi řekli, že asi na pěti místech se setkává deset, dvanáct lidí. Chtějí samostatně, aktivně prožívat svoji víru, sdílet se. Dělá mi radost, že tzv. laici dospívají. V Rychnově jsem měl na mších pět věřících, kteří měli „Mgr.“ z teologie. To je novinka, to dříve nebylo. Jsou takoví sebevědomí, tzn. vědomí si sami sebe. Uvědomují si zodpovědnost za sebe, za církev. Lidé mi dělají radost, že mají zájem. A také jak jsou dobře informovaní, nedají se opít rohlíkem. Oni vědí své.

Máte nějaký vzkaz pro mladší generaci jezuitů?
Myslím si, že je nutné pěstovat vztahy mezi sebou. Aby naše spolu-bratrské vztahy byly opravdově prožívány. To člověka potěší, když ví, jak se spolubratr jmenuje, kdy se narodil, a že když je nemocný, někdo mu přinese aspirin. Na Velehradě bylo dvacet bratří laiků, a ti byli nejoblíbenější, to byli prostí lidé. Po mši stáhli talár, navlékli montérky, na oběd si dali opět talár, a tak dokola. Byli to takoví zemití lidé a my je měli moc rádi. Věděli jsme, jak milují tento řád, a přitom byli „páté kolo u vozu“. Věděli, že byť dělají obyčejnou práci, přesto jsou účastni na nějaké veliké věci. Když jsme byli na marodce, vždy se tam někdo zastavil, promluvil s námi, donesl třeba kousek čokolády, bylo to takové milé. Byl tam upřímný vztah.
Možná to mám již trochu zidealizované, nevím. Ale bylo to krásné, když nás 72 v roce 1950 při přepadení kláštera na Velehradě shromáždili v refektáři; jeden z příslušníků STB nás vyzval, že můžeme jít beztrestně domů, a nikdo se ani nehnul. Byli jsme také nějaký čas centralizováni v Hájku a tam byli, třeba i za užití násilí, řeholníci donuceni svléknout si řeholní hábity. Je zajímavé, že ti, kdo byli nejbojovnější, vypadli z řádů jako první. My jsme tam již byli v civilu, proč bychom estébáky měli plašit. Měli jsme dost rozumné pokyny od pátera Havelky. Jsem rád, že jezuité nejsou ghetto, nemají být ghetto. Vzpomínám si na našeho novicmistra, který v prvním roku noviciátu odeslal domů osm chlapců. To byli kvalitní kluci. Jednoduše jim pověděl: „Hodíte se na něco jiného. Ty budeš dobrý lékař, učitel, diecézní kněz.“ V pohodě a míru se rozešli. Dokonce pak dotyční jezdili na Velehrad vykonat si exercicie nebo na dovolenou.

Co byste na závěr chtěl říci našim čtenářům?
Aby nebyli leniví a vzdělávali se v duchovních záležitostech, zajímali se o dění v církvi. Aby si jen neplnili nedělní povinnost, ale také posílali peníze na malomocné. Mám dojem, že by to chtělo ještě větší osobní angažovanost. Každá jehovistka obchází zdejší domy. Pamatuji si, když vycházel časopis Dorost nebo časopis Katolík, který redigoval páter Kajpr SJ. Tam nabádali věřící, aby žili živou církev.
Připravil Jiří Hebron SJ