AKTUALITY‎ > ‎

Druhé adventní kázání O. Cantalamessy členům papežské kurie

přidáno: 11. 12. 2010 15:38, autor: Římskokatolická farnost Josefov   [ aktualizováno 11. 12. 2010 15:41 ]

Druhé adventní kázání O. Cantalamessy.

Vatikán. Ve svém druhém adventním kázání ke členům papežské kurie se O. Cantalamessa OFMCap. pokusil podat křesťanskou odpověď na sekularismus za pomoci citace z prvního listu apoštola Jana: „Zvěstujeme vám život věčný“ (1 Jan 1,2).

Vysvětlil nejprve rozdíl mezi sekularismem a sekularizací a přirovnal jej k rozdílu mezi scientismem a vědeckostí nebo racionalismem a racionalitou. Pojem sekularizace, řekl mimo jiné, totiž může označovat autonomii pozemských skutečností a oddělení Božího království od císařovy říše, a pak nejenom, že není proti evangeliu, ale právě v evangeliu nachází své hluboké kořeny. Může však také označovat souhrn postojů odporujících náboženství a víře, a pak se jedná právě o negativní podobu sekularizace, totiž sekularismus.

O. Cantalamessa pak poukázal na slovní kořen tohoto pojmu, který odkazuje k latinskému saeculum, který v běžném jazyce označoval přítomnost, nynější dobu. Sekularismus, který se projevuje nejrůznějšími způsoby v teologii, vědě, etice, biblické hermeneutice, kultuře vůbec i v každodenním životě, je z hlediska svého prvotního významu synonymem dobovosti, dočasnosti tedy redukce reality na pouze pozemskou dimenzi přítomnosti, říká O. Cantalamessa a dodává: Úpadek horizontu věčnosti má na křesťanskou víru zdrcující účinek, což vyjadřuje sv. Pavel slovy: „Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí.“ (1 Kor 15,19).

Jak došlo k tomuto výstupu a pádu typicky křesťanské novoty, kterou je víra ve věčný život? – táže se papežský kazatel:

V židovském náboženství Starého zákona se tato víra ujala až poměrně pozdě. Teprve po exilu, při neúspěchu dobových přání, se prosazuje myšlenka vzkříšení těla a nadpozemské odměny spravedlivých, a to ještě ne u všech (saduceové tuto víru nesdíleli).

Tato víra byla napadena efektní tezí těch (Feuerbach, Marx a Freud), kteří vysvětlují zrod víry v Boha přáním po věčné odměně, tedy jako projekci zklamaných pozemských tužeb do onoho světa. Izrael však nejprve uvěřil v Boha a teprve mnohem později ve věčnou odměnu. Nebyla to tedy touha po věčné odměně, která vyprodukovala víru v Boha, nýbrž víra v Boha vyvolala víru v nadzemskou odměnu.

Úplné zjevení věčného života nastává v biblickém světě Kristovým příchodem, pokračoval O. Cantalamessa. Ježíš nestaví jistotu věčného života na přirozenosti člověka, tedy na nesmrtelnosti duše, nýbrž na „moci Boha, který je Bohem živých a nikoli mrtvých“ (Lk 20, 27-38). Po Velikonocích k tomuto teologickému základu, apoštolové přidávají ten kristologický, totiž Kristovo zmrtvýchvstání, na kterém sv. Pavel zakládá víru ve vzkříšení těla a život věčný.

Co se však stalo s křesťanskou myšlenkou života věčného pro duši i tělo, poté co zvítězila nad pohanskou ideou „temnoty, která panuje po smrti“? Na rozdíl od nynější doby, kdy se ateismus projevuje především popíráním existence Stvořitele, preferoval v 19. století popírání onoho světa. Přijetím Hegerova tvrzení, podle něhož „křesťané vynakládají na nebe energii, která je určena zemi“, začal Feuerbach a zejména Marx bojovat proti víře v posmrtný život pod záminkou, že odvádí od pozemského nasazení. Myšlenka osobního přežití v Bohu je nahrazena ideou přežití v rámci druhu a v budoucí společnosti.

Slovo věčnost tímto podezřením postupně upadá do zapomnění, pokračoval O. Cantalamessa. Zbytek dokončily v opulentních společnostech materialismus a konzumismus, takže je dokonce považováno za neslušné, mluví-li se mezi vzdělanými a moderními lidmi o věčnosti. To všechno má zřetelný dopad na víru věřících, která se v tomto bodě stává bázlivou a zdrženlivou. Důsledek tohoto zatmění věčnosti vyjadřuje sv. Pavel právě ve vztahu k těm, kteří nevěří ve vzkříšení mrtvých: „jezme a pijme, vždyť zítra zemřeme“ (1 Kor 15, 32).

Nejúčinnější odpověď na sekularismus, a stejně i na scientismus, není ta, která potírá tento protivící se omyl, ale taková, která dá před lidmi opět zazářit jistotě života věčného odkazem na vnitřní sílu, kterou obsahuje pravda, je-li doprovázena svědectvím života. „Proti myšlence, napsal jeden antický otec, lze vždycky postavit jinou myšlenku a proti názoru jiný názor, ale co postavit proti životu?

Jediná platná odpověď na tento problém je tedy ta, která se zakládá na víře ve Vtělení Boha, pokračoval O. Cantalamessa. V Kristu vstoupila do času věčnost a zjevila se v těle. Tváří v tvář Jemu lze přijmout rozhodnutí pro věčnost. Evangelista Jan o tom říká: „Život se zjevil, a my jsme ho viděli, Život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám“ (1 Jan 1,2).

Obnovená víra ve věčný život není potřeba jen kvůli evangelizaci, tzn. k tomu, aby byla zvěstována druhým; potřebujeme ji v první řadě my sami, abychom dali svému putování ke svatosti nový rozlet. Otupování myšlenky na věčnost působí také na věřící a umenšuje v nich schopnost čelit odvážně utrpení a životním zkouškám.

Kázání vyústilo citací sv. Augustina z jeho komentáře k poutnímu žalmu 122 - Do domu Hospodinova půjdeme s radostí:

Pospěšme, vždyť jdeme do domu Hospodinova; utíkejme, vždyť tento běh neunavuje, protože míříme k cíli, kde už neexistuje únava. Běžíme do domu Hospodinova a naše duše se raduje spolu s těmi, kdo opakují tato slova; těmi kdo viděli tuto otčinu před námi, viděli apoštoly a říkají nám: „Běžte, pospěšte, pojďte za námi! Jdeme do Hospodinova domu!“ (Ennarationes in Psalmos 121,2).

Končil své páteční adventní kázání pro papeže a členy římské kurie, O. Raniero Cantalamessa. 

Comments