AKTUALITY‎ > ‎

Znovusezdaní

přidáno: 7. 1. 2017 14:58, autor: Farnost Josefov   [ aktualizováno 7. 1. 2017 14:58 ]

zdroj : http://www.jesuit.cz/clanek.php?id=1187

Úvaha nad zákonictvím vs. milosrdenstvím

Jan Rybář

Co se stane, když rozvedený uzavře nový sňatek? Dopustí se smrtelného hříchu, přestože nesouhlasí s předchozím rozvodem? Trestá Bůh tak přísně? Protože Ježíš vyhlásil nerozlučitelnost manželského svazku, nemůže církev připustit svátostné uzavření druhého manželství. To ale neznamená, že se někdo dopustil smrtelného hříchu. V případě rozvodu je ovšem vždycky ve hře otázka viny, a to na obou stranách. I když ze své strany s rozvodem nesouhlasím, možná jsem v manželství nebyl dost pozorný. Jenže – vyskytnou se i taková manželství, která prostě z nějakého důvodu ztroskotají. Důležité je předložit ten krach Bohu a ze všeho se neustále neobviňovat. Samozřejmě je třeba ten první svazek i jeho ztroskotání náležitě vstřebat, než vstoupíme do nového. Jinak začneme opakovat staré chyby.

Po rozvážení a oplakání nezdaru i po bolestném procesu vnitřního rozchodu s vlastními iluzemi, kdy jsme vnitřně dozrávali, můžeme s důvěrou v Boha vstoupit do druhého manželství a prosit ho o požehnání pro nový svazek. Rozhodně to ale není v souladu s církevním právem, přesto se člověk nedopouští smrtelného hříchu. Ten, kdo s důvěrou v Boha zachovává věrnost novému partnerovi a žije křesťanským životem, smí věřit, že jeho nové partnerství odpovídá Boží vůli. Na nový svazek nemáme právo. Musíme si uvědomit, že náš původní životní plán ztroskotal v prvním vztahu. Tak si uchováme pokoru. V ní pak můžeme v důvěře pokračovat na své další cestě. Bůh nás netrestá, přeje si, abychom žili dobrý život. A druhé manželství se vydaří jen tehdy, dokážeme-li se skutečně poučit z chyb toho prvního. Proto je důležité vědět, že se krachem prvního životního plánu můžeme více otevřít Bohu.“ Z knihy O životě z víry s Anselmem Grünem (Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, s. 48).

V roce 1993 vydali tři významní němečtí biskupové (z nichž dva se pozdější stali kardináli) pastýřský list stejného obsahu, jako je uvedený citát z knihy benediktina Anselma Grüna. Byli to arcibiskup Oskar Saier (Freiburg), Walter Kasper (Rottenburg-Stuttgart) a Karl Lehmann (Mohuč). Museli se osobně zodpovídat v Římě a okamžitě tento pastýřský list odvolat. Nyní týmiž slovy mluví papež František, ale u současných biskupů nenachází porozumění. Je tu ale vidět přece jen významný posun od zákonictví k milosrdenství. Arcibiskup z Freiburgu Zollitsch, dříve než odešel na odpočinek, pověřil kněze své diecéze, aby rozhodovali zodpovědně o možnostech svátostí pro znovusezdané katolíky. Papež k tomu neměl námitek. Zemřelý královéhradecký biskup Karel Otčenášek byl téhož názoru, jen doporučoval posloužit těmto postiženým lidem v tajnosti, aby nebyli pohoršeni ti tvrdě smýšlející.

K lidem vyloučeným ze svátostí prý máme mít lásku, doporučují někteří biskupové. Na to lze odpovědět slovy papeže Pia XI.: „Láska nemůže být náhradou za povinovanou, ale odepřenou spravedlnost.“ (encyklika Quadragesimo anno, 1931).