Někdy možná i náš život nebo život někoho blízkého svazuje nějaké zlo. Zlo, které bere radost, sílu, někdy i dech. Už dlouho s tím bojujeme, ale vítězství je vždy jen dílčí. Může to být cokoliv, třeba i hněv, zášť, srovnávání se, skepse nebo strach a komplexy všeho druhu…  Nebo se nám možná prostě nedaří mít rád druhého člověka, přát mu dobro. V srdci se nám může roztahovat strach o sebe, rodinu nebo nekončící touha mít stále víc.

I když se možná stále snažíme klubka našich těžkostí rozmotat, zjišťujeme, že jen naše síly nestačí.  Opakovaně zakoušíme svou bezmoc. Kořeny těchto věcí jsou často tak spletité a hluboké, že můžeme po čase rezignovat, smířit se s nimi anebo se tvářit, že nejsou. To ale není cesta ke svobodě, ke které jsme byli stvořeni.

Žena v evangeliu prožívala velkou bolest a bezmoc. Její dcera krutě trpěla.  Dost možná už jako matka vyzkoušela pro její uzdravení, co se dalo. Pochopila, že to sama nezvládne. Najednou uvidí Ježíše. A i když plně nechápe, kým Ježíš je, v srdci tuší, že kolem ní prochází někdo, z koho vyzařuje moc. Někdo, kdo je větší než všechno zlo, které ji a její dceru potkalo, a přináší záchranu pro každého. A v tu chvíli si uvědomí: Pane, jen Ty můžeš: Smiluj se nade mnou!

Stejně tak jako kdysi i já dnes můžu předstoupit před Ježíše,
s tím, co mě vnitřně poutá a na co nemám sil. 
Dnes můžu jako žena v evangeliu volat: 

Pane, věřím, že Ty můžeš rozvázat všechna pouta.
Přijď a vládni v mém životě, v životě lidí kolem mě,
Ty a Tvá moc.
Osvoboď mě a mé blízké
a  veď nás k životu v plnosti.